Lanci Armstrongovi pomohl George Hincapie sedmkrát vyhrát Tour de France v letech 1999 – 2005. Stejnou práci odvedl pro Alberto Contadora ve stejném závodě sezony 2007. Poslední triumf na Tour slavil s Cadelem Evansem v roce 2011. Do sestavy týmu BMC vstoupil o rok dříve. Bylo mu tehdy sedmatřicet a věděl, že jeho profesionální kariéra vstupuje do závěrečné fáze. Na sezonu se připravoval doma v Greenville, kde v současné době pořádá své „Gran Fondo“ pro širokou cyklistickou veřejnost. „Cítil jsem se zdravý a v dobré pohodě. Našel jsem novou motivaci, připravoval jsem se s chutí. Těšilo mě, že pořád mohu závodit na nejvyšší úrovni. Byl jsem na tom dokonce tak dobře, jako nikdy předtím,“ píše George Hincapie ve své autobiogafii The Loyal Lieutenant, kterou můžete v anglickém originále objednávat na www.velobooks.cz.

Sezonu 2011 jsem zahájil v Toskánsku na Montepaschi Strade Bianche. Dva z mých týmových kolegů se dostali do Top Ten, sám jsem dojel na patnáctém místě. Pak jsem jako obvykle zamířil k severu – na jarní „festival bolesti“. Okolo Flander se liší od všech ostatních velkých cyklistických akcí světa. Bez pochyb se jedná o nejtěžší jednodenní závod. Snad milion zatáček se tam kombinuje s dvaceti až třiceti prudkými kopci. Jede se na úzkých silnicích a žádná z nich nevede rovně déle než jednu míli. To všechno dohromady tvoří válku na kole! Například v Severní Americe neexistuje závod, který by se k tomu dal přirovnat. Skončil jsem šestý – pět vteřin za vítězem Nickem Nuyensem. Jel jsem ve vedoucí skupině s Fabianem Cancellarou, Tomem Boonenem, týmovým kolegou Alessandro Ballanem a Sylvainem Chavanelem, ale ve správný okamžik jsem nezaregoval.

V Pekle severu, jak se přezdívá klasice Paříž-Roubaix, mě pak defekty a pády vyřadily ze hry o přední umístění, ale s celým blokem jarních jednorázových závodů jsem byl spokojený. George Hincapie při časovce. Zůstal jsem nezraněný – žádná zlomenina! Velký bonus do dalšího průběhu sezony. V květnu jsem odletěl na Tour of California a čekalo mě tam drama. V roce 2011 se Tyler Hamilton objevil v televizní investigativní show „60 Minutes“ a po jejím odvysílání se na mě zaměřila CBS. Můj právník i já jsme věděli, co nás čeká… Už druhý rok po sobě se Tour of California stala něčím víc než jen cyklistickým závodem. Bylo těžké zůstat soustředěný. Chtěl jsem vzdát, ale právník mi poradil, abych to nedělal. Na sociálních sítích mě odsuzovali, ale naštěstí se objevily i názory těch, co stáli při mně. Neuvěřitelně si jich vážím. 

O týden později se v Greenville konalo mistrovství USA. Mediální kampaň po vysílání pořadu „60 Minutes“ nepolevovala. Od jedné novinářky, kterou jsem dobře znal, jsem dostal žádost o rozhovor pro místní TV stanici s tím, že se nebude točit kolem obvinění z dopingu. Nakonec jsem s rozhovorem souhlasil. První její otázka v přímém televizním přenosu zněla: Dopoval jste? Závod se jel v rychlém tempu, ale frustrace ve mně zůstávala… Zdálo se mi, že mohu vyhrát. Tři sta metrů před cílem jsem nastoupil a šel přes Matta Busche z týmu RadioShack. Věřil jsem, že mě nedokáže dojet, ale poprvé v životě mě chytly křeče. Nedalo se dělat nic jiného než to vydržet. Rozdíl v cíli měřil čtvrtinu předního kola. Dojel jsem druhý. Na mistrovském dresu mi nezáleželo tolik, jako na tom, abych mě lidé vyslyšeli. Aby mi uvěřili, že se snažím obnovit důvěru ve sport, který znamená strašně moc pro celý můj život.

Cadel Evans a George Hincapie. Blížila se Tour de France a bylo na čase zaměřit na ni pozornost. Znamenalo to kvalitní přípravu v červnu. Do ní se hodil závod Okolo Švýcarska a pak jsem odjel s rodinou a některými týmovými kolegy do italského Livigna kvůli tréninku ve vysoké nadmořské výšce. Zůstali jsme tam deset dní a užil jsem si každou minutu toho soustředění. Tréninky byly skvělé, moje rodina se tam měla báječně, jídlo bylo fantastické a lidé neuvěřitelně přátelští. Když jsme přijeli na start 98. ročníku Tour de France, byl Cadel ve výtečné formě. Och (pozn. manažer Jim Ochowitz) nám hlásil, jak skvělá vykazuje Cadel čísla. Na první pohled byl velmi hubený a do kopců šplhal lehce. Věděli jsme, že Cadel má na to vyhrát Tour de France. Druhá etapa – týmová časovka: velký test hned na začátku. Dojeli jsme druzí vteřinu za sestavou Garminu. Hrálo nám to do karet. Žlutý trikot si na celý příští týden oblékl Thor Hushovd. Nemuseli jsme ztrácet síly kontrolováním závodu. Jen jsme pracovali na tom, abychom Cadela udrželi v bezpečí. Po týmové časovce, kterou má Och tak rád, se cítil velmi šťastný. K večeři koupil víno a celý tým si večer užil. Och má po úspěšných etapách ve zvyku chodit k závodníkům na pokoje a poděkovat jim. Bydlel jsem společně s Markusem Burkhartem. Když přišel Och, řekl nám: Dobrá práce. Teď to hlavně nesmíte pos…. Marcus je poněkud staromódní Němec a  při těch slovech vytřeštil oči. Pak jsme si z něj celou Tour dělali legraci a připomínali mu: „Don´t fuck it up“!

Další ukázku z knihy George Hincapieho, kterou můžete získat prostřednictvím www.velobooks.cz, najdete na PelotonSportu příští pondělí.

Překlad: Manfred Strnad      Foto: archiv