V první části rozhovoru s Ondřejem Cinkem jsme se dozvěděli, že po konci bikového týmu Multivan Merida bylo pro něho velmi obtížné získat další profesionální smlouvu. Musel kvůli tomu opustit svět MTB – navzdory velkým úspěchům, včetně medaile ze světového šampionátu – a nastoupil dráhu silničáře. Mnozí odborníci mu nepředpovídali zrovna nadějnou budoucnost, zejména, když se v přípravě věnoval v posledním roce především intenzitě a etapové závody v nejvyšší kategorii World Tour předpokládají schopnost cyklistů opakovaně absolvovat  namáhavou vytrvalostní „práci“ – jako úplný základ úspěšného fungování jezdce v týmu. Ondra se však v novém prostředí stáje Bahrain-Merida neuvěřitelně rychle zabydlel s v současné době patří k top pomocníkům lídů stáje –  Izaguirreho, Viscontiho i Nibaliho – v hornatém terénu. V závěru první části rozhovoru Ondra prozradil, že smlouvu má podepsanou pouze na rok, ale díky svým jarním výkonům mu vedení nabídlo už nyní její prodloužení.

Ondro, za jakých podmínek jste podepisoval smlouvu s týmem Bahrain-Merida? Dají se srovnat s těmi, které jste měl na horských kolech?

Jako nováček na silnici jsem si z finančního hlediska vlastně trochu pohoršil, ale nová smlouva už je naopak o poznání lepší, než jakou jsem Ondřej Cink v téměř zimním.měl na bikách. Obecně můžeme říct, že se biky v tomhle směru nemohou se silnicí vůbec měřit.

Už v prvním pokračování našeho rozhovoru jste naznačil, že polovina silničářů ve World Tour kategorii neovládá kolo, jak by bylo záhodno. Co nastane, až do pelotonu vjedou na kolech s kotoučovými brzdami?

Do World Tour závodění nevidím kotoučové brzdy moc vhodné. Jsou bezpečnější, brzdí efektivněji, ale je tady ten problém s citem pro dobrzďování. Znám to z horských kol. Stačí jemně vzít za páku a kolo stojí! Myslím si, že právě v tom bude problém. Může se padat ještě víc než teď. Mnoho ze závodníků bude mít problém s citem pro brzdění. Nebo na mokru… Budou padat i sami od sebe. Nemusí zrovna před nima lehnout někdo jiný. Nemyslím si však, že by kotoučové brzdy někoho zranily. Když je kluci na Roubaix vezli poprvé, zkoušeli roztočit kolo a přiložit na kotouč ruku. Zastavili ho holou dlaní! Nic jim neudělal. Ty kotouče nejsou vůbec „řezné“. Tohle je v pohodě. Výhodu kotoučových brzd vidím spíš pro veřejnost. V závodním pelotonu bych radši zůstal u klasiky. Zatím se zkoušely kotoučovky na Roubaix, jinak používáme klasiku. Nevím, jak to půjde dál dopředu. Samozřejmě je to celé o byznysu. Co bude Merida chtít, abychom jezdili. A co se bude víc prodávat…

Vidíte rozdíl v technice jízdy starších a zkušenějších závodníků v porovnání s mladšími? Kdo padá nejvíc? Kdokoli. Rozdílu mezi mladšími a staršími jsem si v tomhle ohledu nevšiml. Někdo prostě kolo ovládá a dobrá polovina pelotonu ho nemá úplně pod kontrolou. Podařilo se vám vyhnout všem pádům okolo sebe? Jednou jsem spadl. Skoro jsem dobrzdil, ale pak jsem si přisedl na asfalt. Bylo to z nulové rychlosti na kruhovém objezdu. Přibývá střetů doprovodných motorek se závodníky… Motorky jsou nebezpečné. V pelotonu se třeba pohybují tři motorky za sebou. A troubí! My s tím nic neuděláme. Nevím, proč si nepočkají na širší místo, kde můžou snadno předjet. Formace Bahrain-Merida na čele pelotonu.Máte už v mančaftu nějaké kamarády? Zabydluju se, jsem tam jediný Čech. Jinak jsou v týmu hlavně Italové, Španělé a Slovinci. Jak se komunikuje do vysílačky? Anglicky. Někdy se říká něco italsky, ale většinou se to zopakuje anglicky. Ti Italové jsou spíš svůj vlastní tým. Nibali si vybral svoje závodníky. Pro Giro. Uvidíme, jak  se to rozhází dál. Zatím jezdíme společně závodníci, kteří umíme anglicky. Na první pohled jste zhubl. O kolik kilo je to míň, než v době MTB kariéry? Tipoval bych o pět.

O tři. Mám teď 66 kilo (pozn. při výšce 181 cm). Taky jsem trochu jakoby zmužněl a ty tři kila stačí. Níž se už asi nedostanu. Pak by to bylo spíš na škodu.

Máte nějaký speciální výživový program, nebo doporučení, jak se stravovat?Pohled do autobusu týmu Bahrain-Merida. Zatím nám jídlo v týmu nikdo nehlídá. Vím, že některé jiné týmy mají třeba dietology, ale my zatím ne. Je znát, že tým Bahrain-Merida funguje prvním rokem, byť částečně navazuje na zkušenosti z minulosti jiných stájí? Je to znát. Všechno je nové, všichni se postupně poznáváme. Maséři, mechanici – všechno je nové. I materiál.

Co se týká materiálu, jsou dnes značky kol pohybující se v závodech World Tour asi srovnatelné, ale přece jenom se zdá, že někteří výrobci jsou o kousek dál. Například kola, která jezdí Movistar, vypadají zvenčí o „maličko“ propracovanější než jiné značky.

U klasických kol asi rozdíly nejsou. Ale hodně se laboruje s časovkářskými speciály. Je pravda, že Merida je nemá ještě úplně vychytané a není to úplně nejrychlejší časovkářské kolo. Rozdíly jsou. Máme v týmu závodníky, kteří přišli z Movistaru a říkají, že rozdíl v časovkářském kole je obrovský. Z normální Meridy jsou ovšem úplně nadšení.

Vaše nejsilnější cyklistické vlastnosti – kromě vrchařských dispozic? Jak byste dopadl v závodě, který by se rozhodoval ve spurtu do kopce?

Cítím, že na silnici na to ještě nemám. Zatím nemám v nohách takovou tu sílu. Je to o tahu, který do sebe potřebuju dostat. Spíš mám přednost v tom, jak se umím chovat ke kolu. Cítím, že jsem na tom dobře v technických sjezdech, v zatáčkách.

Vznikla už taková situace, kdy jste ve sjezdu ujel?

To se takhle říct nedá. Nahoru vyjedou všichni na výkonnost a ve sjezdech se dělají mezery. Není to úplně jednoduché, když se přijede dolů a třeba pak i foukne. Není úplně jednoduché si to dojet. Na biku si deset metrů dojedu jak nic, ale na silnici si deset metrů můžu sjíždět klidně i dvě minuty.

Je to kvůli tomu, že se jede tak rychle, že už je obtížné z toho tempa zrychlovat? Ano. Dřív jste taky trénoval na silnici. Bylo to v podobné intenzitě jako nyní? V posledních dvou letech na horských kolech jsem na silničku ani nesedl! Za Milana Spěšného jsem ale dřív na silnici trénoval hodně. Vytrvalost – zimní soustředění na Mallorce, což bylo úplně stejné jako teď. Ale jak se závody cross country postupně zrychlovaly, tak jsme silnici nepotřebovali. S velkým nárůstem objemu tréninku přichází u některých cyklistů zdravotní problémy. Například s koleny… Ne, u mě nic. Všechno je v pohodě. Náročná příprava určitě vyžaduje i účinnou rehabilitaci. V poslední době je oblíbený tzv. Core training. Jak je tým nový a soustředění bylo zatím jen jedno a pořád se řešily administrativní věci, tak toho moc nebylo. Měli jsme nějaké ranní rozcvičky, odpoledne protahování, ale takové to posilování zatím ne. Přes zimu jsem chodil do posilovny se svým fitness trenérem, ale v týmu zatím nic takového nemáme. Bydlíte v pražské Ruzyni. Tahle lokalita skýtá pěkné možnosti na tréninkový výjezd z Prahy. Jaká je vaše oblíbená trasa?

Jezdím rád směrem na Karlštejn, k Berounu a na Křivoklát. Na Křivoklát jsem se dostal i z Plzně už jako junior. Nejvíc trénuju na Řevničáku. Není to moc prudký kopec, ale dá se tam objet alespoň úsek třináct, čtrnáct minut.

Kolikrát za sebou? Třeba třikrát, i čtyřikrát. Prozraďte maličko ze soukromí. Máte třeba v hlavě plány založit rodinu? To zatím neřeším. Soustředím se na přechod na silnici. Teď se rozkoukávám a pak budu řešit další věci. Teď je důležité tohle.

Ondřej Cink při MS v XC v Novém Městě na Moravě.Vraťme se ještě k mistrovství světa v XC v Novém Městě. Čtvrté místo bylo skvělé, ale neodcházela vám v konci závodu vytrvalost?

V cross country žádnou velkou vytrvalost nepořebujete. Jde o to vydržet co nejdýl na nejvyšší intenzitě. Nejlíp – od začátku až do konce směje se). Na hodině a půl nemůže být o vytrvalosti řeč.

Přece jenom – vaše pozice vypadala po čtyřiceti minutách na medaili, ale později vám zjevně docházely síly.

Byl jsem vpředu a cítil se dobře. Vyhovoval mi styl závodu, jaký Jarda s Ninem nastavili. Chvíli se jelo, a pak byly situace, kdy se fakt odpočívalo. Tohle střídavé tempo jsem hodně s novým trenérem praktikoval. Jet minutu, nebo třicet vteřin na maximum. Pak stačí chvíli nějaký oraz a pak zase můžu… To mi vyhovovalo, jenže mi spadl řetěz a ztratil jsem s nima kontakt. Dojel mě Absalon, který se začínal rozjíždět jako diesel. Jel pořád jako motorka. Nebylo to takové to štřídavé tempo. Kolo a půl jsme jeli totální doraz a dojeli jsme k nim. Tahle stíhačka mi vzala hrozně moc sil. Kolo a půl úplná podlaha! Když jsem se na to později díval v televizi, bylo vidět, že ti dva vpředu zrovna moc nejeli. Když jsme je sjížděli, hodně oráželi. Jakmile jsme k nim přijeli, udělal to Nino takticky nejlíp, jak mohl. Okamžitě za to vzal. Přijeli jsme tam s nohama ještě v laktátu a na to jejich další zrychlení se nedalo odpovědět. Tam se to roztrhalo a závod se rozhodl. Snažil jsem se, ale nemohl jsem se dostat z toho, jak jsme jeli s Absalonem kolo a půl nadoraz. Byl jsem rád, že jsem si udržel čtvrté místo.

Olympiádu v Riu jste potom absolvoval už trochu v útlumu z konce sezony?

Připravovali jsme se víc na Nové Město něž na Rio. Avizoval jsem už dopředu, že mistrovství světa na domácí půdě je prioritou sezony. Příprava byla kvalitnější směrem ke světovému šampionátu. Pokud bych se připravoval pořádně na Rio, bylo dobré vynechat Světový pohár v Kanadě, který se konal dva týdny před olympiádou. Zůstat doma a připravovat se v dalším tréninkovém bloku v Kitzbühelu. Jenže jsem cestoval do Kanady a nemohl proto před závodama tolik trénovat. Absolvoval jsem závod Světového poháru a byl jsem unavenej. Zbývalo čtrnáct dní do Ria. Zůstali jsme týden v Kanadě, orazili jsme si a znovu potrénovali. Nebylo to však takové, jako by to bývalo doma v Evropě – v horách ve výšce. Pak nastalo další cestování – do Ria. Časový posun. Většina závodníků na tom byla stejně, takže se nemůžu vymlouvat, ale bylo vidět, že na olympiádě byli vpředu ti, co neabsolovovali Světový pohár v Kanadě. Jára s Ninem – byli od ostatních závodníků odskočení.

Když před sebe postavíte silničku a bika – které z těch dvou kol máte pocitově raději?

Oboje. V garáži potřebuju mít oboje (směje se). Líbí se mi sedět na kole dlouho a mít v nohách ty hodiny a kilometry. Projet se v horách pět hodin a vidět přitom krajinu kolem sebe. Taky si ale rád zablbnu na singltrailech v lese. Často se mě ptají, co mě baví víc, ale nedokážu odpovědět.

Svezete se teď někdy na biku? Neláká vás zkusit si bikový závod, jako třeba Sagan v Riu? Například v době, kdy budete mít větší časovou mezeru mezi silničními závody. Zatím na silnici začínám a potřebuju se především adaptovat. Na biky nemám momentálně ani pomyšlení. Když ležel sníh, tak jsem samozřejmě trénoval na biku. Měl jsem to i naordinované od trenéra. Určitě si někdy půjdu po sezoně s klukama zablbnout na biku někam do lesa, ale během sezony na to není čas.

Text: Manfred Strnad    Foto: Pavel Myška a Bahrain-Merida/Bettini-Photo