Medaile ze šampionátů U23 bývají tradičně vizitkou kvality výrazných individualit nastupující generace. Pro vyvolené představují i vstupenku do nejvyšších pater profesionální cyklistiky. Petr Vakoč mezi ty vyvolené patří nejen díky stříbrné medaili z posledního mistrovství Evropy. O svém potenciálu přesvědčuje Petr navzdory svému mládí už dlouho. V jedenadvaceti letech prokazuje mimořádnou všestrannost. Loni řádil v jednorázových závodech, ale vyhrál například i ceněný etapák Okolo Slovenska. Úspěšná sezona ve stáji Etixx-iHned logicky vyústila v (zatím) dvouletou smlouvu s týmem Omega Pharma-QuickStep. Jeho spolujezdci jsou nyní Mark Cavendish, Tom Boonen, Zdeněk Štybar…

Petře, jaké to je přestoupit do nejvyššího patra profesionální cyklistiky?

Supr! Atmosféra v týmu je fajn, kluky jsem znal už dřív ze společných soustředění Etixxu s Omegou. Co se týká tréninku – ten plynule navazuje na předchozí přípravu. Tréninky jsou o něco delší, ale ne extrémně. Největší změnou je celkově rozsáhlejší program. To jsem samozřejmě čekal (směje se). Už před Vánoci jsem absolvoval desetidenní soustředění s týmem ve španělské Olivě. A po Novém roce jsme se znovu sešli na deset dní ve Španělsku. Tentokrát v Calpe, ale to je jen 40 kilometrů od Olivy. Trénovali jsme prakticky na stejných silnicích.

Z čeho se kromě cyklistiky program soustředění skládá?

Petr Vakoč v novém dresu týmu Omega Pharma-QuickStepNapříklad každé ráno před snídaní cvičíme půl hodiny tak zvaný Red Cord Training. Ten se v cyklistickém světě poslední dobou hodně rozmáhá. Jsme zavěšení na lanech – každá ruka a noha zvlášť a cvičíme podle pokynů fyzioterapeuta. Nebo jsme absolvovali semináře o materiálu, výživě i tréninku. K tomu jízdy se sponzory.

Na jakém materiálu vyrazíš do sezony?

Kola máme osazená Sramem 11 a musím říct, že chodí ještě líp než desítka. Jezdím Sram už třetím rokem a jsem s ním spokojený. Představili nám i hydraulické brzdy, ale moc lidí je nebere. Mě neoslovily. Páky jsou výrazně větší a celé je to těžší. Snad jedině v deštivé etapě bych dal hydraulickým brzdám přednost. Jinak v nich žádné přednosti nevidím.

Přinutíš se i doma k cvičení?

Ale jo, čtyřikrát týdně si zacvičím ráno a také po tréninku na kole. Cítím, že má tohle posilování vnitřních svalů smysl.

V profesionální cyklistice se v poslední době výrazně uplatňuje systém tréninku 3/1, tedy po třech dnech tréninku den volna. Také se připravujete podle této koncepce? Překvapilo tě něco v systému přípravy?

Model 3/1 je tradiční a většinou jedeme podle něho. Nemůžu říct, že by mě něco vyloženě překvapilo, ale přece jenom jsem v prosinci obvykle ještě neseděl na časovkářskm kole. V Olivě jsme se na nich dvakrát svezli a po Novém roce v Calpe už šlo o regulérní trénink týmové časovky. Zatím delší – asi desetiminutévé úseky a samozřejmě ještě ne ve vysokých tepech.

Je velký rozdíl mezi přípravou v Dukle Praha, za kterou jsi dřív závodil, pak v Etixxu a nyní v týmu Omega Pharma-QuickStep?

V Etixxu jsme měli trenéra Meussena z Belgie a příprava byla podobná té, kterou jsem absolvoval už předtím ve Francii. Tedy intenzívní jízdy tři až čtyři hodiny dlouhé. Do té doby jsem doma jezdil spíš delší tréninky. V Dukle jsme přes zimu hodně trénovali na dráze, ale v zásadě měla silnice přednost. V Etixxu jsme se scházeli na společných soustředěních s Omegou a některé jízdy absolvovali společně a teď na to v podstatě navazuju v podobném duchu. Tréninky jsou ale rychlejší a o něco delší.

Jak v praxi probíhala příprava pod trenérem Meeusenem, když bydlíš tisíc kilometrů od Belgie?

Petr Vakoč žije a trénuje v Praze. Pokud není s týmem na soustředění nebo závodech. Foto: Pavel Myška.Komunikace probíhá přes Skype, nebo e-mailem. Dvakrát týdně si voláme a občas jsme se viděli na závodech. Objemové tréninky jsme absolvovali ve skupině. Intenzitu individuálně. Mezi sebou jsme v tréninku většinou nezávodili.

Vyhovuje ti tento způsob?

Je to dost podobné jako ve World Teamech a také teď se v tomto ohledu mnoho nemění. Každý většinou bydlí a trénuje sám. Posílají se záznamy. Musíme vyplňovat výkazy, ale v zásadě je to celé na vlastní zodpovědnost.

Patříš k závodníkům, kteří mají rádi dlouhé tréninky, nebo spíš preferuješ kratší a intenzívnější?

Úplně nejradši závodím a pak mezi tím spíš odpočívám. Delší těžké tréninky mi ale nevadí.

Kdo z týmu Omega Pharma-QuickStep na tebe udělal největší dojem?

Co jsem mohl vidět, tak Tony Martin má k cyklistice neskutečně profesionální přístup. Loni na Mallorce jsme ho každé ráno potkávali, jak se už vrací z tréninku nalačno. Vyrážel skoro ještě za tmy. Na společné tréninky přichází s předstihem a pořád něco řeší s mechaniky. Trénovali jsme ale odděleně. Ostatně i teď v Omeze trénujeme většinou zvlášť – ve třech skupinách.

Precizní přístup Tonyho Martina je ti blízký?

Jestli blízký nevím (směje se). Každopádně na mě udělal Tony Martin svým přístupem k cyklistice velký dojem.

Vidíš se v budoucnu jako specialista na jednorázové nebo spíš etapové závody?

V nejbližší době by mi měly vyhovovat především kratší etapáky i náročnější jednorázové závody. Sezonu zahájím na Mallorce. Od 9. do 12. února se koná tradiční trofeo Mallorca. V březnu mám jet 3 dny West Vlaanderen a potom jednorázovky jako například Dwaars door Vlaanderen. V Dubnu 3 dny v Panne a Brabantský šíp. V květnu pak osm etap Okolo Turecka.

S jakými úkoly pro tyto závody počítáš?

Pro jaro jsem zatím nedostal žádný konkrétní cíl. Šanci ukázat se bych měl mít v menších závodech a také v prologu.

Se stříbrnou medailí z mistovství Evropy jsi před mistrovstím světa nejspíš pomýšlel na zisk další medaile. Nakonec jsi nemohl startovat.

Na loňském mistrovství Evropy do 23 let vybojoval Petr stříbrnou medaili. O tom dresu jsem samozřejmě přemýšlel (směje se)! Jenže jsem v době mistrovství světa prodělával těžkou angínu. Nezabírala na ni antibiotika a dlouho trvalo, než jsem se z toho dostal. Přitom mě ze začátku jen trochu bolelo v krku.

O tvých vrchařských schopnostech nemohou být pochybnosti. Vyhráváš však nejen v závodech s cílem ve stoupání. Jak se cítíš ve spurtech?

Ve sprintu velkýho balíku se úplně neprosadím, spíš ve skupině do deseti – dvaceti lidí. To jsem většinou hodně rychlej. Ale hlavní mojí předností je spurt do kopce.

Jaké typy stoupání ti nejvíc vyhovují?

Spíš dlouhé táhlé kopce, které se dají jet na velkou pilu. Pokud přijdou prudké kopce, tak ať jsou raději kratší – do pěti set metrů, maximálně kilák. Pak už to hodně bolí.

Zavzpomínejme – s jakými ambicemi a taktikou jsi šel do závodu mistrovství Evropy U23, který ti přinesl stříbrnou medaili? Měli jste dopředu určeného jednoho, nebo více lídrů? Kdo stanovil taktiku?

Byl jsem určený lídrem s tím, že kluci – hlavně Honza Hirt s Karlem Hníkem měli chodit do úniků a pokud by ten únik měl šanci na úspěch, poprat se o vítězství. Řekli jsme si, že hlavně bych měl být vpředu v závěru závodu. Domluvili jsme se s klukama a taky s Andym. Měl jsem nejlepší formu, týden předtím jsem vyhrál etapu na Czech Tour. Trať mi seděla. Dopředu bylo jasný, že mám největší šanci uspět.

Nesníš někdy o Tour de France?

Rád bych to jednou jel. Snad se to splní.

Takový závod je ale velký masakr, ne?

Nevadí! Moc se těším! Jel jsem pár týdenních závodů a přesto, že jsem ještě hodně mladej, šlo to dobře.

Který z těch etapáků byl zatím nejnáročnější?

V roce 2011 jsem absolvoval Tour de l´Avenir – sedm etap plus prolog. Do třiadvacítek jsem přišel  prvním rokem z juniorů. I když jsem nezajel žádný výsledek, trochu jsem se ukázal ve dvou dlouhých únicích. Osm etap Okolo Slovenska jsem taky dobře zvládnul. Loni jsme měli znovu jet Tour de l´Avenir, ale bohužel to nevyšlo. Pro mě velké zklamání. Věřil jsem, že můžu pokračovat v dobrých výsledcích pro národní tým. Rád bych si vyzkoušel, jak jsem na tom v těžších etapácích. Na trati jsou tam kopce, které mají nejmíň tisíc metrů převýšení.

Kde trénuješ, když jsi doma, tedy v Praze?

Nejčastěji vyjíždím směrem na Brdy, ale často bývám na soustředěních. Už předloni jsem trénoval v Livignu v nadmořské výšce 1800 metrů a cítil, že mi to hodně dává. Jenže pak jsem si zlomil klíční kost a vysokohorskou přípravu nezužitkoval. Loni jsme trénovali v Livignu společně s Patrikem Konradem z Rakouska dva týdny. Mrzelo mě, že jsem ten trénink nemohl zúročit na Tour de l´Avenir a pak ani na světovém šampionátu.

Formu jsi loni držel až do onemocnění angínou neskutečně dlouho. Vyhrával jsi nepřetržitě celé léto. Jak dlouho dokážeš podržet špičkovou výkonnost?

Formu jsem měl skoro dva měsíce. To je tak maximum, co se dá udržet. Po Evropě byl týden volna a pak jsem jel do výšky znovu najíždět kilometry a budovat základ formy pro konec sezony. Loni jsem směřoval přípravu k mistrovstí Evropy a formu měl už v červnu. Trochu jsem měl strach, aby vydržela, ale povedlo se.

V osmnácti letech jsi absolvoval stáž UCI ve Švýcarsku. Co ti dala?

Bylo to hodně užitečné. Tréninky od osmdesáti do sto deseti kilometrů a pravidelný režim. Začal jsem tam používat wattmetr, ale tehdy jsme ho ještě moc neanalyzovali. Strávil jsem tam období od května až do srpnového mistrovství světa. Program pro zhruba patnáct juniorů je určený hlavně pro talentované závodníky z cyklisticky rozvojových zemí. Bydleli jsme každý ve svém pokoji. Společná snídaně, oběd a večeře – něco jako internát. Vzali mě hlavně díky bráchům Hačeckým, Vojta tam byl dva roky přede mnou.

Patříš ke sportovcům, kteří se rozhodli studovat vysokou školu. Jaký obor studuješ a jak školu při náročném programu zvládáš?

Petr Vakoč. Foto: Pavel Myška.Studuju třetím rokem ekonomku – specializaci management menších a středních firem na podnikové hospodářské fakultě VŠE. Ale loni jsem po pravdě trochu nestíhal. Přerušil jsem. K dokončení bakalářského studia mi zbývá 90 kreditů ze 180-ti. Rád bych školu dokončil během příštího zimního semestru. Je dobré, že si můžu vybírat, kolik přednášek absolvuju.

Chceš po ukončení bakalářského studia pokračovat magisterským?

Rád bych, u nás v rodině je to tradice. Mamka i táta mají oba vysokou školu. Chtěli, abych studoval a já to chtěl taky.

Dokážeš si představit, jak skloubíš závodní a tréninkový režim ve World Teamu se studiem?

Nikdy jsem neměl problémy s učením. Ve studiu chci pokračovat. Kdyby to nešlo s cyklistikou skloubit, můžu školu ukončit. Vždycky se najde nějaký volný čas. Záleží na každém, jak ho využije. Někdo hraje na počítači nebo kouká na televizi, já se dokážu přinutit otevřít knížku nebo dělat něco jiného. S bráchou jsme před Vánoci otevřeli eshop wwww.velobooks.cz –  Knihy o cyklistice. Využil jsem příležitost a nechal si knížky podepsat Markem Cavendishem (směje se).

Používáš prý přístroj na rozvoj dýchacího svalstva. Je k něčemu dobrý?

Ještě před koupí přístroje Powerbreathe jsem absolvoval měřicí test na elektronické verzi a výkon mého dýchacího svalstva byl poměrně slabý. Bral jsem to však jako pozitivní zprávu. Jako počáteční hodnotu na stupnici od nuly do desíti jsem si na začátku nastavil ani ne dvojku. Rychle jsem se však dostával výše. V prvních dnech jsem téměř po každém dýchání přidával zhruba čtvrt otáčky. Občas se mi pak sice stalo, že jsem to s přidáváním přehnal a nebyl schopný se ani přiblížit  k potřebných třiceti nádechům, ale nyní jsem už pro to získal určitý cit. Po necelých třech týdnech jsem se dostal na šestku a jsem zvědavý, jestli se dostanu až na konec. Na stupnici pozoruji zlepšení prakticky denně a také v praxi se to už začíná projevovat. Nejvíc je zlepšení znát v kopcích. Při intenzitách okolo anaerobního prahu jsem v posledních dnech dýchal s nečekanou lehkostí a ani při nejvyšších intenzitách nemám s dechem větší problémy. Vypadá to, že jsem na dobré cestě udělat ze slabiny svojí další přednost.

Bylo by zajímavě vědět, jakých dosahuješ hodnot při testech. Například VO2 max.

Neměli bychom to říkat, máme si to nechat pro sebe.

Měl jsi v dorosteneckých začátcích své kariéry někoho za vzor?

Jo, Lance Armstronga (usměje se).

Na hotelu často bydlíš se Zdeňkem Štybarem. Prozraď, jestli pojede mistrovství světa v cyklokrosu, nebo se mu do toho spíš nechce?

To ještě neví ani on sám (směje se).

Text: Manfred Strnad    Foto: Omega Pharma-QuickStep, Pavel Myška a archív