Do svých pětatřiceti let vyhrál Philippe Gilbert téměř všechny velké podniky klasikářského světa. V roce 2012 se stal mistrem světa, o rok dříve opanoval tak zvaný Ardénský týden, když triumfoval v závodech Amstel Gold Race, Valónský šíp a Lutych-Bastogne-Lutych, který patří k pěti cyklistickým Monumentům, tedy závodům s tradicí delší než 100 roků. Ve stejném roce ho statistiky zaznamenaly jako číslo 1 žebříčku UCI. Na svém kontě úspěchů má také dvě vítězství na Okolo Lombardie a loňské prvenství v Ronde – Okolo Flander, tedy další dva Monumenty. Stále mu ovšem chybí triumf na trase z Milána do San Rema a v kostkové klasice Paříž-Roubaix. Letošní přípravu směřoval právě k těmto dvěma prestižním podnikům. O úspěch na Roubaix se pokusí 8. dubna, ale vítězný zápis do historie Primavery musí o rok odložit.

Ve sjezdu z Poggia v závěrečné fázi San Rema se Philippe Gilbert držel za zadním kolem Marka Cavendishe právě ve chvíli, kdy Manxman narazil do plastové „šikany“ a způsobil hromadnou kolizi. „Při pádu jsem si zničil zadní kolo, musel ho vyměnit a stálo mě to čas. Uprostřed závodu zanedbatelný, ale pár kilometrů před cílem mi bylo jasné, že se dopředu už nedostanu. Přesto se na svojí účast v tomto závodě dívám pozitivně. Ověřil jsem si výkonnost,“ řekl v cíli Philippe Gilbert, který pro server Cyclingnews prozradil svých 5 nejoblíbenějších vítězství.

Tour de l´Avenir 2003 – 9. etapa

Zřejmě jste překvapení, že neuvádím titul mistra světa, vítězný Amstel nebo Ronde. Mám pro to dva důvody. Když se ohlížím za svou dosavadní kariérou, dívám se zejména na její začátek. Nevím jak to mají ostatní jezdci, ale nejkrásnější vítězství je pro mě to první. To je jeden důvod, proč jsou pro mě prvenství z tohoto období tak cenná. Druhým jsou emoce – nejraději vzpomínám na závody, které byly něčím výjimečné právě z emocionálního hlediska. Důležité pro mě je, že přinesly radost nejen mně, ale také divákům. V tomto výběru nejde o největší prestiž, ale spíš o radost. A v 9. etapě Tour de l´Avenir roku 2003 jsem ji se svými tehdejšími kolegy z týmu FDJ zažil vrchovatě. Prolog tehdy vyhrál můj kolega Bradley Wiggins a Benoit Vaugrenard skončil druhý. Prosadili jsme se také v další etapě a tu devátou jsem vyhrál. Finišovalo se do kopce a byl to přesně ten druh stoupání, v jakých se mi později dařilo vítězit. Pamatuji si, že kluci z Euskaltelu do toho šli úplně naplno s cílem vyhrát. V koncovce šli do čela, ale nakonec jsem byl silnější. Tenhle dojezd předznamenal mou další kariéru. Zařadil jsem se mezi klasikáře.

V jejich hodnocení jsem se vždycky vešel do první pětky. Z té doby si vzpomínám na Ronde kategorie do 23 let. Sprintovalo se ve skupině, vyhrál Nick Nuyens a já dojel čtvrtý. Měl jsem tehdy pocit, že jsem měl vyhrát! Pak jsem si však zpravil chuť na Aveniru. Tehdy to byl jiný závod než dnes. Zúčastnila se ho řada předních profesionálů do 25ti let, kteří se už prosazovali na Tour de France. Třeba Thomas Voeckler. Závod byl pro mě důležitý i proto, že jsem se dostal do týmu FDJ. Hlavně kvůli Marku Madiotovi. Do té doby jsem se nesetkal s manažerem, který by člověka dokázal tak silně motivovat. Připravil mi krásný závodní program. Od začátku bylo jasné, že se vyhneme dopingu. FDJ byl jedním z prvních týmů, který se vydal touto cestou.

Paris-Tours 2008

Moje první vítězství ve velké klasice! Už předtím jsem byl několikrát blízko. Vyhrál jsem etapu na Dauphine s pětiminutovým náskokem a uspěl i na Omloopu. Na Dauphine jsem držel žlutý trikot a závodil proti lidem jako Valverde a Leipheimer. Celkově jsem vedl i po dlouhé časovce, což znamenalo, že na Mont Ventoux pojedu ve žlutém. Vážil jsem si toho, ale klasika Paris-Tours pro mě znamenala ještě víc – něco speciálního. Tehdy patřila k nejprestižnějším v rámci Světového poháru. A měřila plných 260 kilometrů. Když jsem byl kluk, obdivoval jsem trikot vedoucího jezdce SP. Nebyl to dres mistra světa, ale přesto znamenal strašně moc. Snil jsem o tom, že ho jednou navléknu, ale projekt Světového poháru zrušili dřív, než jsem se stal profesionálem. Myslím si, že UCI teď příliš upřednostňuje etapové závody a pro cyklisty jako jsem já toho zbývá míň.

Paris-Tours jsme si naplánovali perfektně. Na pokoji jsem spal s Michaelem Delagem. Večer před závodem jsme si vypracovali detailní taktiku. On měl zaútočit s tím, že se k němu připojím v rozhodující fázi závodu. Když šel potom do úniku, přidali se k němu další tři jezdci. V posledním stoupání jsem zachytil nástup Oscara Freireho a Pippa Pozzata. Jel jsem úplně naplno a řval na Delageho – počkej na mě! Tři kilometry před cílem jsem se za něho zavěsil. Svou práci dělal perfektně. Na čele vydržel patnáct set metrů. Do sprintu jsem si věřil, ale zjistil jsem, že mi vzadu „blbne jedenáctka“. Dostal jsem strach, aby mě těsně před cílem někdo nepředjel. Nakonec se kazeta umoudřila, mohl jsem zařadit převod, jaký jsem potřeboval, vystřelilo mě to dopředu a vítězství bylo moje. Velmi důležité vítězství. Koncem sezony jsem se rozhodl, že odejdu z FDJ a tohle byla poslední příležitost vyhrát pro tento tým něco velkého. Pro ně a s nimi. V FDJ jsem strávil několik roků. V tomto týmu jsem vyzrál cyklisticky i jako člověk.

Pokračování v pátek 23. března.

-MS- Foto: Quick-Step Floors Cycling Team