Cyklokros vyžaduje tvrdou přípravu na silnici. Touto zásadou přivedl Vojtěch Červínek ke světovým medailím Zdeňka Štybara, který na mistrovství světa v Hoogerheide znovu dokázal, jak důležitá je i v terénu fyzická připravenost. Podobnou cestou náročnosti se s Červínkem vydal před dvěma roky také Martin Bína. Kvůli defektu přehazovačky sice šampionát  nedokončil, nicméně v průběhu zimní sezony přesvědčil, že do světové špičky cyklokrosařů patří. Nejen to. Z Bíny se pod Červínkovým vedením stal i skvělý silničář. Stříbrná medaile na domácím mistrovství je toho nejlepším důkazem. Vojtěch Červínek patří k nejúspěšnějším trenérům v kontextu celého českého sportu. Širší veřejnost o něm ale mnoho neví, na veřejnosti vystupuje málo. O publicitu příliš nestojí.

Jaký je rozdíl trénovat Zdeňka Štybara a Martina Bínu?

Se Štybym jsme začali pracovat od juniorské kategorie a ta spolupráce trvá dodnes. Zdeněk se po kariéře v BMX začal v cyklokrosu teprve hledat. Až to nakonec převálcoval. Bínič už byl pan závodník s technikou. Promrhal ale spoustu času. Zatímco Zdenda se učil poznávat cyklokros od začátku, u Martina jsme na to šli obráceně. S technikou neměl problémy, i když i v této oblasti jsme narazili na věci, které neznal. Především však potřeboval nastartovat motor! Dostat se do kondice. Překvapilo mě, že spoustu věcí vnímal jako absolutní novinky. Povzbuzení pro mě bylo, že na tréninkové metody reagoval pozitivně.

O jaké konkrétní metody jde?

Martin Bína. Foto: Pavel Myška.Bína se především musel vyrovnat se sportovním tréninkem, o kterém měl strašně malou potuchu. Chyběla mu objemová příprava a především silový trénink v kopcích. Když jsem viděl, že mu kolena začínají fungovat, mohli jsme si dovolit čím dál větší zatížení v kopcích a taky v krosu. Některé věci byl zvyklý dělat jinak. Podřídil se a hrozně ho to bavilo. Trénink krosu je koncentrovaný a pestrý. Každých dvacet minut něco jiného. Dvě hodiny utečou jako voda.  Začínali jsme na Borku (poz. dějistě MS v cyklokrosu 1987), ale brzy jsme mohli přejít do těžších terénů. Občas jsou k vidění trenéři, kteří si stoupnou u lesa s cigaretou, čekají až uběhne hodina, řeknou hotovo a jede se domů. To nemá velký význam. Za rok a půl jsme s Martinem udělali kus práce. Když jsem ho přebíral před dvěma roky, byl na tom výkonnostně jako žáček. Dnes je úplně někde jinde. Přípravu bere stoprocentně profesionálně včetně rehabilitačních cvičení. Pořád si musí ta svoje kolena hlídat. Každý den absolvuje sestavu speciálních cviků. Dnes je na tom tak dobře, že dojede velký závod – třeba světový pohár v Zolderu nebo mistrovství republiky a druhý den může začít s tréninkem. Bez křečí. Už se těším, že letos konečně budeme moct pořádně trénovat!

Počkejte, Martin mi říkal, že v létě nebyl výjimkou mikrocyklus, kdy tři dny po sobě odjel šestihodinový trénink. Rozhodně ne pomalu a nikoli jen po rovinách. To není podle vás pořádný trénink?

Vždyť tomu ani nevěřil, že to dokáže absolvovat (usmívá se). Nebylo to stereotypní, ale s pestrým programem. Zpočátku jsem musel pořád fungovat a tréninky jsem řídil. Mám dobrý pocit, že se to posadilo tam, kde nikdy nebyl. A výkonnost může posunout ještě dál.

Co přináší tu pestrost?

Je samozřejmě velký problém, aby cyklista psychicky vydržel trénink v téhle délce několik dní po sobě. V okolí Boleslavi je naštěstí pestrý terén. Pořád jsmě někde v kopcích a je jich na výběr dost. Někdy se pohybujeme na Ještědu a v Bedřichově, jindy zajíždíme do Krkonoš na Špindlerovku. To byly trasy, které jsem já jako cyklista (pozn. bronzový na MS v cyklokrosu 1977) nikdy nestihl objet, protože jsem k sobě nikoho neměl. Když by to měl člověk absolvovat sám, je to celodenní výlet. Se mnou to Martin stihne za šest hodin. Občas jsme se na polské straně Sněžky potkali s Karlem Hníkem.  Vezu servis – občerstvení, potřebné gely, aby doplňoval energii a nemusel se zdržovat zastávkami na jídlo. Máme tady příhodnej terén – posledních padesát kilometrů údolím z Českého dubu vede po rovině, což je ideální na kmih a regeneraci. Docela mě těší, že jsme během takových tréninků bez problémů nastoupali 3500 až 4000 metrů.

O technice Zdeňka Štybara v terénu se před mistrovstvím světa občas pochybovalo. Jak je na tom v této sezoně v porovnání s Zdeněk Štybar. Foto: Patrick Verhoest.Martinem Bínou?

Jsou vyrovnaný. Nacpou to tam, ani se na to někdy nedá dívat! Štybar se obrovsky vyjezdil, technicky byl top, když se věnoval prvořadě cyklokrosu. Trochu z toho vypad, ale díky fyzičce se udrží v technice po celý závod. Bína je dnes šikovnější, ale víceméně je to mezi nimi v technice 1:1. Dnes to tam Martin nacpe zrovna tak! Škoda, že ztratil dost času. Věřím, že příští rok se bude realizovat. Trochu pozdě, ale přece!

 

V jedenatřiceti letech přece není pro cyklistu pozdě.

Už to mohl vydělávat dávno. Tehdy dostali od Authora obrovské podmínky, jaké v republice nikdo neměl. A těch podmínek nevyužili. Určitě jejich chyba. Ale bylo tam taky nějaké vedení, které to mělo ukočírovat, dohlídnout na ně. Ani jako tým nefungovali dobře. Pracovali proti sobě, což se tehdy ukázalo na mistrovství republiky, kde je tady v Boleslavi převálcoval „nějakej bažant“ Štybarů.

Někdy v letech 2005 a 2006, kdy Zdeněk Štybar získal dva tituly mistra světa v kategorii do 23 let, jste mi v rozhovoru řekl, že cyklistický trénink je až brutální. Posunula se od té doby příprava k ještě větší náročnosti?

Registruju, že ještě ano. Člověk někdy kroutí hlavou, jak to mohou stíhat. Neznamená to jen sedět hodiny na kole. Společně s další přípravou to obnáší až desetihodinovou pracovní dobu. V tom vypětí! Konkrétně Zdeněk je příkladem té nejvyšší náročnosti. U nás v Česku na něj z těch dětí nikdo nemá, ale ani moc zahraničních profíků neumí pracovat tolik jako on. Řeknou si: Máme peníze? Máme! Tak to nějak objedem. Kam je to při závodech pošle, tak jedou. Někteří z nich jsou rychlí, umějí se pohybovat ve skupině, ale tak tvrdě pracovat umí málokdo. Proto věřím, že Zdeněk vylepší svoje loňské šesté místo na Roubaix. Byl by na bedně, kdyby se nesrazil s divákem. Takových pracantů jako je Tony (pozn. Martin) a Zdeněk tam moc nebude. Na Mallorce jedeme třeba sedm hodin a já už po pěti hodinách na motorce nemůžu. Normálně mě utaví. Říkám mu, zastav na chvilku a zvolej Tonymu, jak zajel mistrák. On třeba po šesti hodinách řekne, že chce jet ještě dalších třicet kilometrů. Dobře, ale jeď už sám!

Zdeněk Štybar je v současnosti především silničář. Foto: Omega Pharma.Jízda na motorce s cyklistou v háku vyžaduje stálou koncentraci kvůli provozu. Nejedeme 40, ale 70, někdy i 90! To je neskutečný, jak se to někdy rozjede. On za mnou plandá a má obrovskou důvěru. Kdyby nám to někdo z křižovatky poslal, jdeme k zemi oba. Pro mě to znamená ohromnou zodpovědnost. Udělali jsme ale další krok ke zlepšení. Na Mallorku jsme si poslali silnější motorku – Vespu 125. Padesátku jsem uhnali. Nechal jsem na ni namontovat rolničku, aby nemusel dobržďovat a měli jsme klidnější život. Realizoval to Zdeňkův táta. Na motorce jsou i dva držáky na kolo a ještě na bidony, aby nemusel zastavovat. Motorka se proměnila v obrovský monstrum. Podobnou jsem používal už dřív, když jsem trénoval ve Švýcarsku Camenzinda (pozn. mistr světa na silnici 1998). Zdeněk potřebuje vylepšít časovku. Myslel si, že ji má dobrou, ale ukázalo se, že je zatím lepší průměr. Na časovce musíme zapracovat. 

V pokračovní rozhovoru s Vojtěchem Červínkem se mimo jiné dozvíme, co si myslí o „generaci EPO“, jaké podle něho dělají chyby „hobíci“ a kolik wattů se objeví na displeji „budíku“ po tréninku Zdeňka Štybara a Martina Bíny. 

Manfred Strnad             

Foto: Patrick Verhoest, Pavel Myška, Omega Pharma-QuickStep  a autor