V předcházející části rozhovoru se Zdeněk Štybar vyjádřil k taktice, kterou na jeho podporu v závodě jednotlivců na světovém šampionátu v Bergenu zvolil reprezentační tým. Taktiku i s odstupem považuje za správnou. Opanovat čelo závodu sice znamenalo větší výdej enegie, ale na druhou stranu měli čeští cyklisté svůj osud v závodě ve svých rukou. Za nejoblíbenější klasiku označil Zdeněk nejslavnější belgický závod – Okolo Flander, který v souvislosti s přechodem na silnici představoval jeho velkou motivaci. Flandry zůstávájí jeho prioritou i v jarní části sezony 2018 – společně s E3-Harelbeke a pochopitelně také s kostkovou klasikou Paříž-Roubaix, kterou už dvakrát dokončil na druhém místě. Za mimořádně oblíbený závod označil i Strade Bianche, při kterém může – podobně jako při Roubaix – uplatnit své zkušenosti z „drncavého“ cyklokrosu.

Zdeňku, sleduješ současný cyklokros? Neláká tě vrátit se někdy v budoucnosti do terénu?

Snažím se ho sledovat. Když se dívám na závody, nebo tady na Mallorce potkávám krosaře, přiznávám, že mě cyklokros láká. To je jasný. Ale ještě jsem nedotáhl do Zdeněk Štybar na čele při Paříž Roubaix.konce cíle na silnici. Mám rád, když se ukončí jedno období a dotáhne úplně do konce. Možná se mi to nepovede, možná jo. Tím že mám za sebou, v uvozovkách, jen pět kompletních let na silnici, pořád se učím. Každým rokem něco nového. Když si projedu v tréninku třeba stokrát okruh Okolo Flander, je to úplně něco jiného než při závodě. Je to o pozicích – když se například najíždí na Kwaremont, o najetí dopředu nebo propadnutí dozadu rozhoduje vteřina. Možná se to tak nezdá, ale dostat se dopředu na důležité okamžiky je doopravdy umění. Buď na to musíte neuvěřitelně mít, ale potom vám chybí síla v závěru, nebo tam musíte přijet ve správný čas. A to je složitý! Nejde to naučit, když si trať projíždíte pětatřicítkou. Závod se odehrává v pětapadesáti – šedesáti. Nájezdy na helingeny jsou jako spurt do cíle! Zažil jsem to zatím pětkrát a každý rok se přiučím něco nového. Proto chci dát silnici ještě nějaký čas a potom někdy bych se třeba vrátil k cyklokrosu, ale tahle etapa je asi ještě hodně daleko.

V cyklokrosu jsi musel běhat. A co teď v přípravě na silniční závody? Názory na běhání silničářů se v poslední době mění…

Běhám i teď. Baví mě to a taky chodím rád do posilovny. V tomhle období – tak do konce ledna – dvakrát až třikrát týdně. Není to ale žádných 15 kilometrů běhu – většinou tak půl hodinky, maximálně tři čtvrtě. Spíš výklus. Běhání je pro cyklisty dobré i na kosti. Odborníci říkají, že tím jak na silničním kole nedochází k žádným nárazům kloubů, je běh dobrý pro stavbu kostí.

Úspěšné úniky v klasikách připomínají charakterem výkonu časovky. Ostatně hodina cyklokrosu má s časovkou taky dost společného. Jaký je tvůj vztah k této disciplíně?

Zdeněk Štybar při úniku v poslední etapě Tour de France.Podobnost sice existuje, ale časovka je hodně o aerodynamice, o kole a pozici na něm. Na časovku mám asi moc široký ramena. Vůbec nejsem aerodynamickej! Byl jsem dvakrát na testování v tunelu a jednou mě posadili do takový pozice, že jsem nebyl vůbec schopnej jet. Kdybyste porovnali moji pozici před tunelem a po tunelu, možná ani pořádně nepoznáte rozdíl, ale prostě jsem nemohl šlapat. Když jsem byl schopnej jet – řeknu 400 wattů – tak v nové aerodynamické pozici jsem jel 370 wattů. To, co jsem vyhrál na aerodynamice, jsem prohrál na výkonu. Při časovkách rozhodují vteřiny. Jeden rok jsem se časovce věnoval, ale všechno je na úkor něčeho. Na nejlepší časovkáře nemám aerodynamické tělo, musel bych jet úplně jiné watty – to se bavíme o výkonu, který nejsem schopný podat. Abyste zajeli pořádné výsledky, zabere trénink časovky strašnou spoustu času.  Neříkám denně, ale od zahájení přípravy doopravdy alespoň třikrát čtyřikrát týdně. Kdybych se časovce věnoval, povedlo by se mi zajet řekněme mezi osmým a patnáctým místem. A příprava na časovku by probíhala na úkor klasik. Elitní časovkáři jsou stavbou těla i tréninkem dál než já. Časovkářský tah přijde samozřejmě často vhod. Když jste tempaři, hodíte tempomat – řeknu padesát… ale jak říkám – buď trénujete jako tempaři, nebo rozvíjíte explozivitu na krátké kopce. Kdybych se začal připravovat na časovky, ochudím se o čas, který potřebuju věnovat explozivitě a dlouhým tréninkům. Je to o tom zvolit si cíle a způsob přípravy. A k těm cílům se snažit co nejvíc přiblížit.

Na Tirrenu jsi byl v roce 2013 členem sestavy, která vyhrála týmovou časovku. A tahle disciplína přinesla QuickStepu už pět medaili z mistrovství světa…

Jo, jo. Na mistrovství světa jsem ale týmovou časovku nejel ani jednou. Nominace mi několikrát unikla – byl jsem třeba první rezerva. Třeba to vyjde příští rok (směje se).

Jak se změnil materiál za těch pět roků, co závodíš na silnici ve World Tour?

Hodně se mění oblečení. Hlavně letní dresy a letní kraťasy i věci do deště. Ještě však není všechno dotažené do konce, ale to je asi normální. I kola se hodně mění – zejména v chování. Váha je samozřejmě daná – 6,8 kg, ale naše kola už jsou tak lehká, že je musíme dovažovat. Jednou jsem při tréninku zaslechl z kola divné klepání a pořád jsem nemohl přijít na to, odkud vychází. Co mi v tom kole klepe!? Zastavil jsem, hledal a bylo to závaží (směje se). Kola se hodně mění i v aerodynamice. Na roviny používáme aerodynamický Venge Vias. I novej Tarmac posunuli váhově a taky aerodynamicky jinam. Na něm jezdím klasiky.

A Tour de France?

Podle profilu etap. Sprinterské etapy, které jsme letos jezdili pro Kittela, jsem často jezdil na Vengi Vias a další etapy na Tarmaku.

Výraznou postavou vašeho týmu byl dlouho Tony Martin. Proč z QuickStepu odešel?

Myslím, že potřeboval nový impuls – když do Kaťuše nastoupil Alpecin… má tam trochu jiné vztahy… je to trošku jeho domovina a jezdí Canyony … 

O Canyonech se říká, že mají nejlepší časovkářská kola.

Zdá se, že i to byl důvod – chtěl změnit materiál. Na jeho výsledcích loni a letos se ovšem moc nezměnilo. Naopak bych řekl, že se v časovkách zhoršil. Takže všechno není jen v materiálu (usmívá se).

Jak velké rozdíly existují dnes u špičkových kol?

Všechny přední značky jsou si hodně podobné. Někdo má lepší stabilitu, komfort, jiné kolo je zase o trošku těžší, jiné trošku lehčí. Každé kolo má plusy i minusy.

V nadcházející sezoně přijdete o další výraznou postavu – Marcela Kittela, který už vystřídal poměrně dost týmů. Opačným příkladem je třeba Tom Boonen, který strávil téměř celou kariéru v QuickStepu. Ostatně ty také zůstáváš tomuto dresu věrný už dlouho. Je to povahou závodníka?

Gaviria a Štybar.Myslím si, že … vlastně jeho jediný důvod byl, že nechtěl mít stres na Tour de France a dělit se o pozici sprinterské jedničky s Gaviriou. Lefevere mu řekl – pokud chceš jet Tour de France, pojedeš ji. Ale pokud se rozhodneme, že Tour pojede i Gaviria, tak ji pojede i on. O tom, koho tým v etapě podpoří, se rozhodneme den nebo ráno před etapou. Anebo se pojede na oba! To samozřejmě zní nelogicky, ale na Tour se hodně padá. Hlavně v prvním týdnu. Pro tým je výhodné mít dva rovnocené sprintery. Marcel ostatně letos taky lehnul a po čtrnácti dnech Tour opustil. Hlavně si však myslím, že se nechtěl dělit o post jedničky.

Další pokračování rozhovoru se Zdeňkem Štybarem najdete na stránkách PelotonSportu v pátek 29. prosince.

Text: Manfred Strnad       Foto: QuickStep a autor.