Sedm týdnů je docela dlouhá doba. Dost dlouhá například na to, abyste se v tréninku posunuli o pěkný kus dál. Pokud však máte za sedm týdnů přeložit 288 stran, není to příliš luxusní časový prostor. Řeč je o publikaci, která vychází v originále pod názvem Peter Sagan – My World v britské sekci vydavatelství The Random House. Měl jsem čest i potěšení ji přeložit do češtiny. „Peter Sagan – Můj svět“ vyjde v nakladatelství Euromedia – edice Knižní klub v polovině října. Je to dosud jediná kniha o Petru Saganovi, jejímž autorem je trojnásobný mistr světa sám.
Původní termín dodání originálního textu se z různých důvodů stále posouval. Z období italského Gira nakonec až do poloviny července. Zrušil jsem dovolenou a usedl k počítači. Kromě překládání jsem nestíhal vůbec nic. Ani se věnovat PelotonSportu. Přesněji řečeno – stíhal jsem jen nezbytnou fyzickou hygienu jako protiváhu k sedavému způsobu života. Svět se zúžil. Jen Sagan – kolo a skif. Krásný čas! Samozřejmě jsem taky částečně stíhal přenosy z Tour de France. A nyní ze španělské Vuelty. Včerejší – 18.etapa stála obzvlášť zato! Jelle Wallays a Erik Bystrøm dotáhli stoosmdesátikilometrový únik neuvěřitelně chytře do vítězného konce. Sagan se sice ze všech sprinterů probudil nejdříve, ale dnes to na ty dva nestačilo … Wallays a Bystrøm! Tihle dva se nepotkali v úniku poprvé, byť jeden obléká dres Lotta a druhý UAE. Včera dokončili příběh, jehož začátek se odehrál letos v dubnu. Takhle o něm ve své knize vypráví Peter Sagan:
Po pěti minutách intenzivní a soustředěné jízdy se dotahuju na ty tři, kteří se vpředu „větrali“ celý den. Do cíle Paříž – Roubaix nám zbývá 50 kilometrů. Tihle hoši jedou v úniku už 200 kilometrů. Příliš je neznám. Je tady švýcarský šampion Silvan Dillier, o němž vím, že je dobrý. Je tady i Erik Bystrøm a silný vlámský chlapík z Lotta, který se jmenuje Jelle Wallays. Čekat od těchto unavených jezdců velkou pomoc by však bylo nerozumné. Rozhodl jsem se, že to vezmu na sebe …
Bystrøm se uvařil. Tempo narostlo a odpadá. Zbyli jsme tři. Všichni vypadáme OK. Když jsem je dostihl, měli jsme k dobru asi 20 vteřin. Teď, navzdory tomu, že šlapali osamoceně na čele už od rána, zůstávají pořád se mnou a dokážou akceptovat tohle ostré tempo. Přežili i příšerně dlouhý úsek po úplně zbytečných kostkách sektoru Mons-en-Pévèle. Náš náskok narostl na 48 vteřin. Je už odpoledne – 4 hodiny a 15 minut. Do cíle na proslulý velodrom zbývá 45 kilometrů. To je zhruba hodinka. „Come on!“ Tohle je tvoje chvíle, Petře!
Z vysílačky slyším, že skupina za námi je roztříštěná. Nikdo nechce spojit síly a pustit se do stíhačky. I kdyby se nakrásně dali dohromady, čekala by je zatraceně tvrdá práce.
Máme za sebou další sektor kostek. Najednou cítím, že není všechno úplně
v pořádku. Podívám se dolů. Do prdele! Hnul se mi představec. Co s tím? Pokud se neuvolní ještě víc, dá se s tím něco udělat. Jenže je to nepravděpodobné. Představec se neustálým drncáním uvolňuje víc a víc. Řídítka se stáčejí doleva. Přichází další porce kostek. Umím si představit, že se teď řídítka otočí o 180 stupňů a já svou pouť do Roubaix zakončím na téhle staré stezce z napoleonských dob saltem. Do prdele, do prdele, do prdele! Týmové auto? Zapomeň na ně. Tahle cesta je dva metry široká a mezi mnou a Jánem Valachem za volantem šlape 30 otlučených cyklistů ve skupinkách po jednom, po dvou. Auto nemá šanci mezi nimi projet. Neutrální pomoc? Než najdeme náhradní kolo se správným typem pedálů a než pošteluju výšku sedla, profrčí kolem mě nejen Greg, Terpstra, Gilbert, ale i všichni další, kterým ještě kolo slouží.
Zkoumám, jak moc je ten představec uvolněný. Mám do něho praštit a vrátit ho tím do původní pozice? V tomhle terénu nemožné, neudržím kolo v rovném směru. Nesmysl. Počkat… Co však přední kolo o něco opřít? Odstupuju ze špice, najíždí na ni Dillier a já se zařazuju dozadu za Wallayse. Moje přední kolo je teď nalevo v zákrytu s jeho zadním. Kdybychom se neočekávaně o sebe otřeli, zcela určitě bych spadl. On by z toho možná vyvázl, pokud by měl štěstí. Něco jiného je ovšem připravit se na to! To by bylo něco jiného, ne? Rychlý ostrý náraz, srovnat řídítka a pokračovat, jako by se nic nestalo. Může to zafungovat?
„Godverdomme!“ zařve ten chlapík z Lotta. Tohle je vlámský ekvivalent k „shit“ – nejpoužívanější zaklení v tamním cyklistickém slovníku.
„Sorry, sorry, ztratil jsem na chvíli kontrolu, sorry,“ omlouvám se. Pokrčí rameny. To se stává. Jsem ale mistr světa a musím vědět, co dělám. V závodech se však každou minutou stávají horší věci.
Nezafungovalo to. Znovu jdu do čela. Blíží se další pavé. Takhle přece nemůžu ztratit Paříž–Roubaix! Sakra, tolik jsme udělali proto, abych měl konečně štěstí. K čemu byly všechny ty debaty, jak moc nafoukat galusky? A Lomba? Odepsal mě?
Vím, co jsem udělal špatně. Zjevně jsem do něho narazil málo. Dva tři krátké rychlé šťouchance a bude to. V předchozím pokusu jsme nespadli. Dal jsem do toho málo síly. Znova jsem se přikradl k zadnímu kolu jeho Ridley. Zhluboka se nadechni, Petře. To je ono. Raz … dva… Bang! Bang! Bang!
„Kurva, co děláš, Sagane? Co to, do prdele, děláš?“
„Sorry, člověče, jsem unavený, sorry, už je to OK.“
Teď nepřišlo žádné přátelské pokrčení ramen, jen vodopád nadávek. Neví, co si má myslet. Chudák kluk. Jede 200 kilometrů na čele v úniku v největším jednodenním závodě světa a teď mu nějaký idiot provádí tohle! Je na konci svých sil.
A bylo ještě hůř. Ono to zase nezafungovalo! Mám zastavit? A řídítka nakroutit dopředu? Nebo se zeptat těch dvou, jestli u sebe náhodou nemají nářadíčko? Nedostal bych od toho kluka z Lotta ránu?
A vtom se náhle zjevil můj anděl spásy – Ford týmu BORA-hansgrohe. Málem jsem dal našim chlapům pusu. Delší úsek po asfaltu dovolil Jánu Valachovi a Enrico Poitschkemu probojovat se ve svém doprovodném autě kolonou až ke mně.
„Jde to dobře, Petře, nechceš pití?“ zeptal se Ján.
„Máš čtyřku inbus, Jáno?“
Každý má rád čtyřku. S tímhle inbusem například sestavíte nábytek z Ikey. Za minutku jsme byli zpátky ve hře.
Půl hodiny do cíle. A ještě sedm úseků po kostkách. Greg a Terpstra se pomalu přibližují. Nastala chvíle spálit další sirky. Rveme to teď oblastí Cysoing a náš náskok pořád drží na 50 vteřinách. Už to neplatí pro Wallayse, který naše tempo nevydržel. Chudák kluk. Musí se cítit pokořený, a k tomu ta moje lumpárna. A nakonec osamoceně nechaný na pospas. Musím se mu omluvit …
Nevíme, jestli se Peter Sagan skutečně Jelle Wallaysovi omluvil a pokud ano, co mu belgický cyklista odpověděl. V každém případě Wallays i jeho parťák z úniku Bystrøm osvědčili včera na Vueltě supr kondici – o poznání efektivnější než v dubnu. Zcela nečekaně dopsali příběh, který pro ně na jaře začal tak bolestně. Sladká satisfakce! Prožít ji musel zejména vítězný Wallays, byť i Bystrøm na sebe může být za včerější výkon hrdý.
A Peter Sagan? Zjevně zhubl. O blížícím se mistrovství světa v Innsbrucku
se hovoří jako o šampionátu pro vrchaře. Nic pro Sagana? Kdo ví? Tým ho přesvědčil, že má dojet Vueltu až do konce. Pěkně efektivní vrchařská kůra! V souvislosti s jeho ambicemi ještě jeden krátký exkurz do jeho knižního vyprávění:
„Jedna z mých manter je mít plán. Jenže plány občas nefungují. V příručce pro obchodníky je napsaný takový názorný příběh: Jste obchodní cestující a jdete navštívit zákazníka, který si od vás už mnohokrát koupil jednu a tu samou věc. Tentokrát vám řekne, že ji už nechce. Co uděláte? Prodáte mu něco jiného! A to je přesně to, co musím udělat. Prodat svým soupeřům něco jiného.“ Bude moc zajímavé sledovat, co svým soupeřům Peter Sagan „prodá“ v Innsbrucku.
Text: Manfred Strnad Foto: BORA-hansgrohe/Bettini Photo a CN
