Suverenita Chrise Frooma a týmu Sky vzala v posledních dvou alpských etapách za své, přesto vítěz 102. ročníku Tour de France dál čelí kritice kvůli (možnému) dopingu. Froome přitom nikdy neměl pozitivní test a dokonce ani hodnoty v jeho biologickém pase nevykázaly podezřelé výkyvy. V této souvislosti se nabízí otázka – jak čistá byla letošní Tour a obecně – jak čistá je současná světová cyklistika a nakolik se situace v tomto sportu změnila od dob Marka Pantaniho a Lance Armstronga. Stoprocentně relevantní odpověď na tyto otázky pochopitelně neexistuje, ale při jejím hledání se nabízí řada vodítek. Jedno z nich je porovnání časů na legendárním stoupání Alpe d´Huez.
Pověstných 21 serpentin letos zařadili pořadatelé na závěr 20. etapy s délkou pouhých 110,5 km. V historii Tour de France se do alpského 
lyžařského střediska v nadmořské výšce 1 850 m n.m. vyjíždělo většinou v o něco dřívější části třítýdenního etapového závodu, zato však na závěr podstatně delších tras.
Za základní čas na standardním 13,8 km dlouhém úseku můžeme považovat například 48:00 minuty, což byla doba, za jakou v roce 1986 zvládli stoupání s průměrným sklonem 8,6 % Bernard Hinault a Greg LeMond. Jejich času odpovídá rychlostní průměr 17:25 km/h. Rovnou si připomeňme dosud nepřekonaný rekord Marka Pantaniho 36:40 min. (průměrná rychlost 22,58 km/h) z roku 1995. Dvanáct minut mezi „Pirátem“ a pětinásobným + trojnásobným vítězem Tour je rozdíl „nebetyčný“! Zejména, když si uvědomíme, že i někteří špičkoví hobíci dokážou vyjet Alpe d´Huez za 60 minut, tedy s připočtením dalších přibližně 12 minut k času Hinaulta a LeMonda.
Už před érou Bernarda Hinaulta se na Alpe d´Huez vyjíždělo občas rychleji (např. Hennie Kuiper za 44:49 v roce 1977), ale prolomit hranici čtyřiceti minut se podařilo až po roce 1990, tedy v době „rozvinuté aplikace EPO“. Letos vyjel na Alpe d´Huez nejrychleji Nairo Quintana za 40:04 min., což je přibližný čas (plus minus nějaká vteřina) podle odečtu z televizního přenosu. V roce 2013 se mu to podařilo za 39:48 min. Froome spěchající za uprchlým Quintanou jel nahoru 41:41 min. A vítěz etapy Pinot zvládl těžké stoupání za 41:25 min.
Také další údaje o době strávené špičkovými závodníky na tradiční a přesně změřené trase z Bourgu vzhůru na Alpe d´Huez do značné míry vypovídají, v jakém stavu se v té které konkrétní éře cyklistika nacházela. Tři nejrychlejší časy má „na svědomí“ Marco Pantani.
Marco Pantani: 1995 (36:40 – 22:58 km/h),
Marco Pantani: 1997 (36:53)
Marco Pantani: 1994 (37:15)
Lance Armstrong: 2004 (37:36 – 22:02 km/h), 2001 (38:03)
Jan Ulrich: 1997 (37:40 – 21:98 km/h)
Alex Zülle: 1995 (38:04 – 21:75 km/h)
Bjärne Riis: 1995 (38:06- 21,73 km/h)
Miguel Indurain: 1995 (38:04 – 21:75 km/h)
Miguel Indurain: 1994 (39:30 – 20,96 km/h)
Miguel Indurain: 1992 (43:19 – 19,12 km/h)!
Floyd Landis: 2006 (38:35 – 21:46 km/h)
Michael Rasmussen: 2006 (39:46 – 20,82 km/h)
Carlos Sastre: 2006 (39:00 – 21,23 km/h)
Carlos Sastre: 2008 (39:30 – 20,96 km/h)
Christophe Riblon: 2013 – vítěz etapy na Alpe d´Huez (43:02 – 19,24 km/h)
Nairo Quintana: 2013 (39:48 – 20,80 km/h)
Nairo Quintana: 2015 (40:04 – 20:67 km/h)
Uvedené časy mnohé naznačují, byť na jejich základě nelze vyvozovat stoprocentní závěry. Jisté je, že nejtalentovanější vrchař současnosti – minořádně lehounký Nairo Quintana žijící v nadmořské výšce tří tisíc metrů má k rekordnímu času Pantaniho pořádně daleko. Jisté také je, že cyklisté nejsou andělé, a ani to od nich nelze vyžadovat, a pokud by to podmínky umožňily, jistě by se našel závodník ochotný „do sebe nasypat“ kvůli vítěztví cokoli. Podobně jako to činili cyklisté éry Pantaniho. Zdá se tedy, že to díky přísnějšímu režimu kontrol prostě nejde. Lze se domnívat, že současná cyklistika je mnohem čistější než před desetí a dvaceti lety a pokud se někdo o „něco“ pokusí, jde pouze o „mikrodávky“, které při sofistikovaném přístupu umožní závodníkovi zůstat čistý v rámci mantinelů biologického pasu, byť kvůli výkyvům v něm je občas nutné nasadit „do pelotonu“ kvalitního právníka…
Potěšitelné je, že nápadné zhoršení výkonů v horských stoupáních zjevně nevadí divákům, byť občas zaznějí názory, že lidi zajímají pouze 
rekordy a na „pomalý sport“ chodit nebudou. Letos obsypalo serpentiny Alpe d´Huez snad nejvíc diváků v historii a vůbec jim nevadilo, že se kolem nich mihnul Quintana jedoucí dvacítkou namísto Pantaniho jedoucího dvaadvacítkou. Na krátkém úseku není ten rozdíl rozpoznatelný, podobně jako ztěží poznáme rozdíl v běžeckém sprintu na 100 metrů za 9:70 a 10:20, pokud nemáme k dispozci přímé srovnání. Na sportu je přitažlivý zejména napínavý boj na trati a ten letos na Alpe d´Huez (i jinde) předvedli Froome, Quintana, Pinot a další vrchovatou měrou.
S velkou dávkou pravděpodobnosti můžeme věřit, že současná cyklistika je mnohem čistější než její předchozí období. Nápadně zhoršené výkony ve stoupáních tomu nasvědčují. Na cyklistech nejvyšší úrovně ve srovnání s předcházející érou je však hodně nápadné ještě něco jiného. Extrémně nízká váha! Ne, že by Armstrong, Ulrich a další špičkoví závodníci své doby byli tlustí, ale tak neuvěřitelně vychrtlé postavy jaké jsme letos viděli na Tour, bylo v minulosti možné spatřit jen výjimečně. Stačí si pustit videozáznamy z doby před patnácti roky a rozdíl je okamžitě patrný. „Watty na kilo“ rozhodují o mnohém a je zřejmé, že výkonová strategie špičkových týmů se hodně zaměřuje na složku hmotnosti závodníků. Otázka je, jak se dá extrémně nízké váhy dosáhnout, aniž by neutrpěla celková energetická bilance závodníka. O speciálních postupech ke snižování hmotnosti při zachování výkonu se občas objevují střípky informací. Se zdravím ty postupy moc společného nemají. Po pravdě řečeno, ani pohled na extrémně vychrtlé jezdce není příliš vábný. Dočkáme se za rok ještě vyhublejšího Frooma, Quintany, Nibaliho a spol., nebo je současný stav maximem, jakého je možné dosáhnout? V každém případě se nízkou hmotnosti závodníci moc nechlubí a uvádějí spíše čísla staršího data, nebo váhu ze zimního období.
Manfred Strnad Foto: Sidi Sport/Bettini Photo
