George Hincapie patří k výrazným postavám světové silniční cyklistiky posledních dvou desetiletí. Sedmnáctkrát startoval v Tour de France, což je rekord. Jako jediný pomáhal Lanci Armstrongovi ke všem sedmi prvenstvím v tomto prestižním závodě. Své individuální ambice směřoval na jarní klasiky, ve kterých pravidelně dosahoval na umístění v Top Ten. Vyhrál však jedinou – Gent Wevelgem v roce 2001. Profesionální kariéru zahájil v roce 1994 v týmu Motorola. Celé desetiletí byl členem US Postal/Discovery (1997 – 2007) a kariéru zakončil v roce 2012 v BMC. V rámci federálního vyšetřování se v říjnu 2012 přiznal k užívání nedovolených podpůrných prostředků. Všechny výsledky, kterých dosáhl od 31. května 2004 do 31. července 2006, byly anulovány. Příšel tak o své nejlepší umístění na Tour de France, kterou v roce 2005 dokončil na 13. místě. „O knize vzpomínek na svou kariéru profesionálního cyklisty jsem přemýšlel dlouhé roky,“ píše Hincapie v úvodu publikace The Loyal Lieutenant – Loajální pobočník. Správný čas nastal letos. Ukázky najdete na PelotonSportu každé pondělí. Anglický originál si můžete pořídit prostřednictvím www.velobooks.cz.
George Hincapie – My Story – na úvod: Stát se profesionálním cyklistou znamená z určitého úhlu pohledu smířit se s životem v osamělosti. Strávíte nesčetné hodiny na silnici, kde jsou vám společníkem jen vlastní myšlenky. Vaše jízdy ovlivňuje nevyvratitelná skutečnost, že k úspěchu většinou vede jen dlouhý čas strávený v sedle. Jenže vše se může změnit v nesnesitelný závod – sám proti sobě. Vaše příprava se může proměnit v hru bez vítěze, ve které den prostě nemá tolik hodin, kolik byste potřebovali, abyste dosáhli vytyčených cílů. Většina profesionálů brzy pozná, že svůj život spojili nejen s bolestí a utrpením, ale také se samotou. Tohle však pro mě problém nikdy nebyl. Kam až moje paměť sahá, trávil jsem tréninkem víc času než kdokoli jiný, koho jsem na kole potkal. Kdysi jsem si cyklistiku zjednodušil do rovnice – kdo dokáže trénovat déle a tvrději a v závodě pak umí snést větší intenzitu bolesti, ten vyhraje.
Výsledek v cyklistice však závisí na více faktorech. Učíte se jak správně trénovat, co jíst, kdy odpočívat, kdy naopak pracovat s 
maximální intenzitou. Na koho ze soupeřů se soustředit a komu se vyplatí jet v háku. Když se nepodaří dosáhnout vytoužených cílů, všechno, co jste dosud dělali, se musí podrobit analýze a příprava upravit. Všudypřítomná je nutnost správně si organizovat život – vědět, kdy nastává čas na odpočinek a nabrání nových sil a v širším kontextu zapojení do běžného života. Po šesti hodinách v sedle se jezdci vracejí do „spárů“ normální každodennosti. Zeptejte se teenagerů a ti vám řeknou, že si nedovedou představit život bez mobilního telefonu. Peloton profesionálů se v tom moc neliší. Po závodě se většina z nás co nejrychleji snaží o elektronické spojení, jakoby by na něm závisel náš život.
Jestliže můj cyklistický život charakterizovala samota, nikdy jsem to nepocítil tak výrazně, jako když jsem si po 5. etapě Tour of California v roce 2010 vyslechl vzkaz z hlasové schránky. Po etapě jsem spěchal do týmového autobusu k mobilu v naději, že uslyším někoho z rodiny. Slyšet hlas své ženy a dcery na mě vždycky působilo jako balzám na duševní muka, která doprovázejí tuhle profesi. Ale hlas, který mě z telefonu zdravil, nepatřil nikomu blízkému, ale Jeffu Novitzkému z FDA (Food and Drug Administration – Úřad pro kontrolu potravin a léčiv v USA). Novitzky je trochu jako pitbull, trochu jako bloodhound – je to někdo jako moderní Eliot Ness (pozn. nekompromisní agent z období americké prohibice). Vydobyl si pověst díky vyšetřování dopingu ve sportu a stal se legendou. Ačkoli jeho hlas na záznamníku zněl nonšalantně i po letech si vybavuji ten pocit, jak se mi udělalo zle. Přitom po mně jen chtěl, abych mu zavolal zpátky, až budu mít čas. Přitom zdůraznil, že nejsem vyšetřovaný. „Federálové“ by se mnou ale hrozně rádi mluvili. Žaludek se mi obrátil naruby…
V té době jsem měl pocit, že se nikdy nebudu muset zabývat dopingovou minulostí. Skončit s nedovolenými podpůrnými prostředky jsem se rozhodl už čtyři roky předím, než mi Jeff Novitzky zanechal vzkaz v mém mobilu. V roce 2006 jsem učinil zásadní rozhodnutí. Stalo se to před Dauphiné Libéré v roce 2006. Jen těsně jsem tehdy unikl mimosoutěžní kontrole. Cítil jsem, že bych neprošel. Rozhodl jsem se, že používání nedovolených podpůrných prostředků mi už dál nestoji za riziko. Tehdy jsem také o svém rozhodnutí řekl některým členům týmu – že se chci stát zastáncem čisté cyklistiky.
Takže v roce 2010 jsem si vážně myslel, že se už nikdy nebudu muset otáčet zpátky – že moje role v tom špinavém období cyklistiky je prostě pohřbenou minulostí. Jenže poslední vývoj událostí otřásl pelotonem. Ve Wall Street Journal se objevil článek s citacemi Floyda Landise, který tvrdil, že nedovolené podpůrné prostředky jsou v cyklstice běžné. Floydovy poznámky směřovaly hlavně na jezdce, se kterými dříve závodil v týmu – konkrétně na Lance Armstronga, Davida Zabriskieho, Levi Leipheimera a na mně. Předtím poslal e-maily na USA Cycling a UCI, ve kterých přísahal, že odhalí jednotlivce zapletené do užívání nedovolených podpůrných prostředků. Když mě pak vyslýchali, nezapíral jsem, ale kličkoval jsem mezi otázkami, jako bych byl zkušený politik.
Bylo to zvláštní. Jiným a větších postavám cyklistiky se podařilo stát přímo pod radarem a nikdo si jich nevšímal. Nejen v průběhu kariéry, ale i po skončení. Myslel jsem si, že moje jméno bude přidáno na seznam těch, kteří byli ušetření mediálního podezření, natož aby byli obžalováni. Své myšlenky jsem soustředil na rodinu. K dětem a manželce. K mé matce a otci. Pak se události daly do pohybu. Co to znamenalo stát se svědkem ve federálním vyšetřování? Neměl jsem ponětí, vždyť jsem předtím viděl něco takového jen ve filmu.
Okamžitě po tom, co jsem vyslechl Novitzkého vzkaz, mě napadlo – můžu zítra závodit? Nevěděl jsem, kdo všechno věděl o tom vzkazu a jestli se o něm někdo dozví do skončení Tour of Califormia. Neměl jsem klidnou noc. Svěřil jsem se příteli a týmovému kolegovi Davidu Zabriskiemu, který se toho závodu také zúčastnil. Dave nakonec připustil, že užíval nedovolené podpůrné prostředky, ale tu noc v květnu 2010 jsem se stal předmětem našeho dlouhého hovoru v hotelové hale já.
Chvíli jsme se smáli, chvílí jsme řvali a možná i trochu brečeli, ale pak jsem zůstal sám. Další odpovědi na své otázky jsem nedostal. Nakonec jsem se došoural do postele a pokoušel se usnout. Ale tu noc se mi to nepodařilo a neklidné hodiny jen zhoršovaly mé myšlenky. Když slunce konečně vyšlo, pochopil jsem, že mě čeká dlouhá a klikatá cesta.
Překlad – Manfred Strnad – další ukázky z knihy The Loyal Lieutenant příští pondělí.
