V olympijském roce 2004 se Lance Armstrong pokoušel o šesté – tedy rekordní – prvenství v Tour de France. Mohl se jako vždy spolehnout na pomoc George Hincapieho. Od prvního společného úspěchu na Tour v roce 1999 se v cyklistice i osobním životě vysokého amerického silničáře mnohé změnilo. Stabilní konstantu tohoto období vytvářel narůstající počet prvenství týmu US Postal na Tour a také nenaplněná touha George vyhrát klasiku Paříž-Roubaix. Američané válcovali konkurenci při Tour de France s takovou pravidelností, že Hincapie konstatuje: „Tour z let 2001 a 2002 ve mně nezanechala žádný velký dojem.“ V roce 2003 se seznámil se svou budoucí manželkou Melanii. Narození dcery o rok později Hincapieho změnilo. „Koncem roku 2004 jsem začínal věřit, že bych mohl závodit čistý. Podnítilo mě k tomu nejen narození Julie, ale testování se tak zdokonalilo, že změna zvyklostí byla nevyhnutelná,“ píše Hincapie v knize The Loyal Lieutenant, kterou můžete v anglickém originále objednávat na www.velobooks.cz.
Na sezonu 2003 vzpomíná Lance Armstrong: „Ten rok pro mě znamenal katastrofu. Fanoušci obvykle říkají, že se jim nejvíc líbila právě 
tahle Tour. Stála za prd! T-Mobile měl skvělý tým. Byla to pravděpodobně nejlepší Janova sezona. Neměl jsem formu. Nikdy jsem nepotřeboval George víc než tehdy!“ George Hincapie: „Tour 2003 je má nejoblíbenější, protože jsem cítil, že mě tým potřebuje víc než kdy předtím. Lance na mě enormě spoléhal na kole i mimo závod. Postrádal svůj obvyklý zabijácký instinkt a své jedinečné sebevědomí. Moc mě potřeboval. Říkal jsem mu, co chtěl slyšet, ale uvnitř jsem si nebyl jistý, že může vyhrát. Nakonec z toho byl pátý triumf na Tour.“
George Hincapie po celou kariéru usiloval o vítězství v klasice Paříž-Roubaix, ale na jaře 2004 mu splnění snu znovu uniklo. „Byl jsem blízko, ale nebyl jsem tak dobrý, abych vyhrál. Po pravdě – moc mi to nevadilo. Mé myšlenky zaměstnávala plánovaná svatba s Melanií.“ Dcera Julie se narodila v listopadu 2004 a když George Hincapie spřádal plány na sezonu 2005, uvědomoval si stále silněji změnu poměrů v cyklistice . „Tylera Hamiltona pozitivně testovali na olympiádě v Aténách a pak znovu při Vueltě o měsíc později. Bylo zřejmé, že se časy měnily. Times, they were a-changin´. Parafrázuje Hincapie slavný Dylanův song. „Přehodnotil jsem své tréninkové zvyky. V sezoně 2004 jsem využíval doping jen minimálně a rozhodl jsem se tyto prostředky nejen dál zredukovat, ale pokud možno úplně vypustit. Zkusil jsem nové metody ke zvýšení červených krvinek – kyslíkový stan a masku, kde se dá regulovat množství vdechovaného kyslíku. Před sezonou 2005 jsem se cítil dobře. Možná to bylo v důsledku placebo efektu, ale v počáteční fázi sezony jsem měl velké výsledky. Stal jsem se prvním Američanem, který vyhrál Kuurne-Brusel-Kuurne. Únorové vítězství mi ukázalo, že jsem na správné cestě k minimalizaci dopingu. Tohle prvenství pro mě znamenalo ještě víc, než když jsem vyhrál Gent-Wevelgem v roce 2001,“ píše Hincapie.
„Povzbudilo mě i celkově šesté místo na Tirreno-Adriatico. Zvlášť, když jsem se cítil super fit v závěru etapáku. Těšil jsem se na nejdelší klasiku kalendáře Milán-San Remo. Místo abych se postavil na start, s horečkou jsem ulehl do postele. Týden jsem nesedl na kolo. Když kondice prchala z mého těla, dostal jsem se do klaustrofobického stavu. Opouštělo mě sebevědomí. Nebudu lhát, že jsem nepřemýšlel o možnosti použít EPO nebo vlastní krev a znovu se lehce dostat do formy. Věděl jsem, jak snadné by bylo připravit se na další klasiky postaru. Ale pokušení jsem nepodlehl. Byl jsem rozhodnutý absolvovat jarní blok závodů bez této pomoci. V té době jsem ještě využíval testosteronové náplasti. Moje transformace byla teprve v zárodku. Snažil jsem ale nepoužívat prostředky, které jsem nazýval „těžký kalibr“.
„Okolo Flander jsem vždycky považoval za jeden z velkých cílů. Nevěděl jsem, jakou formu mohu po tak dlouhé tréninkové absenci očekávat. Zmeškal jsem únik v závěru závodu a skončil sedmý. Cítil jsem se dost dobře na to, abych se o několik dní později mohl s nadějí postavit na start „Pekla severu“. Ve 103. ročníku klasiky Paříž-Roubaix nám počasí ukázalo vlídnou tvář. Žádná velká zima a jen mírný vitr. Měl jsem dobrou náladu. Pár týdnů předtím jsem ležel v posteli neschopný z ní vstát. Teď jsem byl nabitý energií! Paříž-Roubaix je strašně těžký závod. Musíte se pořád soustředit. Chvilku polevíte v koncentraci a ztratíte patnáct pozic. A dobrá pozice ve skupině je zvlášť v tomhle závodě k úspěchu naprosto nezbytná. Do cíle zbývalo osmdesát kilometrů, když došlo k rozhodujícímu úniku. Filippo Pozzato vyrazil a za jeho zadní kolo se zavěsil Tom Boonen. Zareagoval jsem. Také Marcus Bäckstedt, Lars Michaelsen, Juan Antonio Flecha a Fabian Cancellara. Padesát kilometrů před cílem jsme dostihli skupinu před námi, která na čele pracovala skoro celý den. Teď nás bylo jedenáct. Fabian Cancellara ještě v té době nebyl ověnčený slávou největší postavy jarních klasik – a píchnul ne jednou, ale dokonce dvakrát. Defekt vyřadil ze hry o vítězství také Michaelsona, zatímco Bäckstedt nestačil tempu a odpadl. Pro cyklistu neexistuje nic strašnějšího, než skupina mizící v dáli. To však toho dne nebyl můj osud.
„Zbyli jsme tři. Boonen, Flecha a já. Juan Antonio také strašně toužil vyhrát Paříž-Roubaix. Registroval jsem však, že nejsilnější z nás je Tom 
Boonen. Byli jsme jednu sezonu parťáci v US Postal, než Tom odešel do belgické stáje QuickStep. Své mistrovství předvedl o týden dříve, když vyhrál Okolo Flander. Vítězné double Flandry-Roubaix je vzácné. V roce 2003 se to sice povedlo Peteru van Petegemu, ale předtím se na podobný kousek čekalo šestadvacet let – v roce 1977 triumfoval v obou závodech Roger de Vlaeminck.
V cyklistice se všichni snaží vypadat, jako že jsou čerství a nic je nebolí. Slabost soupeři využijí. Hledal jsem známky únavy, ale oba vypadali úplně normálně. Žádné neobvyklé projevy v technice šlapání ani změna posedu. Více potu nebo rychlejší dýchání? Nic takového! Byl jsem si jistý, že svým dvěma soupeřům vysílám stejný signál – všichni jsme nasadli „poker face“. Bylo mi jasné, že tenhle závod se rozhodne na cílové čáře.“
„I když jsem se snažil vypadat v pohodě, jel jsem na limitu. Do finiše jsme šli po téměř šesti a půl hodinách v sedle. Na velodrom v Roubaix jsem vjel na prvním místě. Nebylo ideální mít oba dva za zády, ale v zatáčkách se vždycky snažím dostat na nejbezpečnější pozici. Po dlouhých hodinách si všechny buňky vašeho těla zvyknou na vibrace z kostek. Najednou se ocitnete na hladkém povrchu a připadá vám to divné. Bylo na čase vzpomenout si na dráhové tréninky. Se zvoněním jsme šli do posledního kola v pořadí Flecha, já a Boonen, který měl nejvýhodnější pozici. Cítil jsem, že dokážu zareagovat, až se Tom rozhodne zaútočit. Odhadl jsem ten okamžik přesně, ale stejně jsem s tím nemohl nic dělat. Pomyslel jsem si – jak může být tak silný!? Do sprintu jsem dal úplně všechno, na chvilku jsem se chytil do háku, ale už jsem neměl dost sil jít přes něho. Závod jsem dokončil na druhém místě a Boonen se stal teprve pátým cyklistou historie, který vyhrál Flandry a Roubaix v jednom roce,“ vzpomíná Hincapie ve své knize The Loyal Lieutenant, kterou je možné v anglickém originále objednat na www.velobooks.cz.
Překlad: Manfred Strnad Foto: archiv
