Minulé pondělí jsme se s Georgem Hincapiem rozloučili na počátku Tour de France sezony 2011. Tehdy osmatřicetiletý Američan závodil za tým BMC a pomáhal Cadelu Evansovi v triumfu na francouzských silnicích. Na úvod závodu – v týmové časovce dojela sestava vedená manažerem Jimem Ochowitzem na druhém místě o vteřinu za stájí Garmin. Ideální stav! Do žlutého dresu se oblékl Thor Hushovd a jezdci BMC nemuseli v prvním týdnu plýtvat silami při hájení vedoucího postavení. Ve čtvrté etapě mířil peloton na cílové stoupání Mur de Bretagne, kde mimochodem vyvrcholí 8. etapa příští TdF. Jenže v závěru toho dne začala na Evansově bicyklu zlobit přehazovačka, píše George Hincapie ve své biografii, krerou můžete získat prostřednictvím www.velobooks.cz.
V etapě s klasikářským dojezdem mohl Evans prodat své kvality. Místo toho musel rychle vyřešit dilema – vyměnit kolo a riskovat ztrátu, nebo zkusit dojet a také riskovat? „Zbývalo asi třináct kilometrů do cíle, když se mi porouchalo přehazovačka,“ popisuje Cadel Evans jeden z dramatických okamžiků Tour 2011. Špatná volba se mohla proměnit ve zmařené naděje na vítězství v celém závodě. „George jel před mnou, otočil se a s chladnou hlavou řekl: nečekej, udělej to hned! Poslechl jsem a sedl na nové kolo. Silnice jsou v té části Francie velmi úzké. Byli jsme nervózní a dokonce i trochu panikařili, ale George mě dotáhl zpátky do čela v pravý čas. On byl poslední z týmových kolegů, kterého jsem viděl předtím, než jsem vzal věci do svých rukou. Během krátké chvíle mi pomohl vyřešit téměř beznadějnou situaci. V té etapě jsem málem prohrál celou Tour, nakonec jsem se radoval z etapového prvenství,“ vzpomíná první a zatím poslední australský vítěz Tour de France.
„Celý den jsme bojovali s extrémně úzkými silnicemi. V závěru mi pak Manuel Quinziato a Marcus Burghardt pomohli eliminovat hrozící 
ztráty a dotáhnout Cadela zpět. A osm set metrů před cílem nechal promluvit svůj závodnický instinkt. Bylo to překvapivé vítězství a povzbudilo celý tým. Naše sestava neoplývala nejlepšími vrchaři, proto jsme potřebovali získávat všude, kde se naskytla příležitost. Stalo se naším zvykem, že jsme přitlačili v těch etapách, které se na první pohled zdály problematické,“ upozorňuje George Hincapie.
„V 19. etapě čekaly tři brutální stoupání s dojezdem na legendární Alpe d´Huez. Den nemohl začít hůře. Cadela postihl mechanický problém ve výjezdu na Col du Télégraphe. Nakonec musel dvakrát měnit kolo! Ocitl se sám za skupinou největších soupeřů, ale před pelotonem. Do vysílačky jsem mu zavolal, že je lepší na nás počkat než se pokoušet rychle dojet skupinu před sebou. Bylo výhodnější ztratit ještě o trochu víc, ale mít k ruce své pomocníky než bojovat osamoceně. Ostatním jsem řekl, ať vyjedou Télégraphe co nejrychleji a nahoře se znovu poskládáme. Ve sjezdu jsme do toho bušili, co to šlo – zrovna tak ve výjezdu na Galibier, kam se jelo z opačné strany než den předtím. Poznal jsem, že Cadel bude později nejvíc potřebovat Steva Morabita a Amaëla Moinarda a tak jsem ty dva „posadil“ za své zadní kolo a táhl ostatní, dokud jsem se úplně nevyčerpal. Potřebovali jsme ty dva chlapy, aby pomohli Cadelovi až budu hotový. Na Galibieru jsem tlačil na pilu tak dlouho, jak to jen šlo. Podal jsem největší hodinový wattový výkon celé sezony. Pak jsem se už jen soustředil na to, abych se nějak dostal do cíle a modlil se, ať ve vysílačce uslyším dobré zprávy,“ píše ve své biografii George Hincapie.
„Cadelovi se na Galibieru dostalo pomoci od několika francouzských jezdců, kteří možná trochu žárlili na žlutý trikot Thomase Voecklera. Na Alpe d´Huez vypukla bitva. Cadel znovu a znovu odrážel útoky Schlecků. Jel soustředěně, stále ve své zóně. Nakonec se do žlutého oblékl Andy Schleck, ale všichni jsme věděli, kdo má v téhle Tour navrch. Andy neměl pověst dobrého časovkáře a za necelých 24 hodin se měla celá Tour rozhodnout právě v časovce. Do té šel Cadel se ztrátou 57 vteřin. Každému, kdo by si na něho chtěl vsadit své peníze, bych to vřele doporučil! U večeře byl Cadel klidný jako vždycky. Svou Tour jsem měl za sebou. Časovka pro mě tentokrát vůbec nic neznamenala. Mohl jsem oslavovat,“ uvědomoval si George Hincapie.
„Cadel si s námi přiťukl skleničkou vína. Vždycky si budu pamatovat jeho klid, se kterým šel do rozhodující bitvy o vítězství v Tour de France. V Grenoblu si zajistil titul drtivým způsobem, když úplně deklasoval Andy Schlecka a málem porazil Tony Martina. Celý tým to sledoval na obrazovce v autobusu – v průběhu jeho jízdy jsme řvali a objímali se. John Lelangue byl ale pořád nervózní a do vysílačky Cadelovi dokonce lhal. Opakoval mu, že na Tonyho ztrácí dvacet vteřin i když to ve skutečnosti bylo mnohem méně. Bál se, aby příliš neriskoval… Cadel není typ na dlouhé proslovy. U večeře to za něho obstaral Och (pozn. manažer Jim Ochowitz). Víno ale teklo proudem a nocí se nesly nekonečné historky. Nemohl jsem si pomoct, ale vzpomněl jsem si na Tour před čtyřmi roky. Tehdy jsem v 15. etapě pomohl Alberto Contadorovi získal třiačtyřicet vteřin ze sjezdu z Col de Peyresourde. Cadel tehdy prohrál Tour o 23 vteřin. Teď jsem měl dobrý pocit z toho, že jsem mu pomohl konečně vyhrát Tour de France. Většina z nás nešla tu noc vůbec spát. Pili jsme víno a jedli jeden hamburger za druhým. Nikdy v životě mi nic tolik nechutnalo,“ vzpomíná George Hincapie v publikaci The Loyal Lieutenant, kterou může zakoupit na www.velobooks.cz.
Překlad ukázek: Manfred Strnad Foto: archiv
