Devětkrát zažil George Hincapie radost z vítězství lídra svého týmu na Tour de France. Sedmkrát s Lancem Armstrongem v letech 1999 až 2005, s Alberto Contadorem v sezoně 2007 a poslední triumf prožil s Cadelem Evansem v roce 2011 ve stáji BMC. „Nemyslím si, že bych bez George vyhrál Tour,“ ocenil Australan uznávaného stratéga profesionální cyklistické scény. „Do BMC jsem odešel za kolegy, od kterých jsem očekával podporu. Při Tour pro mě pak udělali všechno nezbytné, ale Georgeova oddanost a naše pouto bylo na úplně jiné úrovni. Vztah s Georgem byl naprosto speciální. Nikdy jsem nevěřil, že bych mohl tak kompletně důvěřovat jinému člověku. Mezi námi panovala absolutní důvěra,“ svěřil se Evans na stránkách životopisné knihy George Hincapieho – The Loyal Lieutenant, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím www.velobooks.cz.
Po vítězství Cadela Evanse v Tour 2011 si George Hincapie oslavu v Paříži s celým týmem náležitě užili. Starosti hodil za hlavu, ale tušil, že vyšetřování v souvislosti s dopingovým svědectvím neunikne. „Po Tour jsem cítil úlevu, ale současně jsem tušil, že přijdou horší chvíle. Byl čas vrátit se do reality. Po odvisílání pořadu „60 minutes“ na mě ve Spojneých státech pořádali hon. V Evropě to bylo jiné. Novináři se starali o průběh závodu. Věděl jsem, že doma budu muset čelit bouři. Nevěděl jsem však, kdy přesně dojde na mé oficiální svědectví. To mi dělalo starosti – bylo to jako černý mrak na horizontu.“
„Na kole jsem měl jsem skvělý podzim. Před ProCycling Challenge v Coloradu jsme potrénovali společně s Tejay Van Garderenem v Aspenu. 
Na závod přijel také Cadel. Šampion z Tour de France! Byla to velká událost pro celou americkou cyklistiku. Závod jsem dokončil na celkovém pátém místě. Věděl jsem, že se blíží konec kariéry – o to víc jsem si užíval kilometry na trati se svými přáteli.“
„Původně jsem si myslel, že s cyklistikou skončím, až mi vyprší smlouva s týmem Columbia-Highroad (pozn. 2008-2009), ale Och (pozn. manažer Jim Ochowitz) mě přesvědčil, ať pokračuju dál. Chtěl jsem roční smlouvu, ale on trval na dvouleté. V roce 2011 jsme se pak domluvili na ročním prodloužení s opcí na sezonu 2013. Přípravu na sezonu 2012 jsme s týmem BMC zahájili ve Španělsku. O několik týdnů později federálové otevřeli případ Lance Armstronga. Předtím jsem si nalhával, že snad k mému svědectví ani nedojde. Nikdy jsem neměl pocit, že je pro cyklistiku přínosné zabývat se dopingem minulosti. Věřil jsem, že jsme udělali víc než jiné sporty, abychom změnili poměry a mentalitu závodníků nabídkou alternativy vůči dopingové kultuře dřívějších časů. Média se ale zaměřila jen na to špatné, aniž by vzala v úvahu to dobré.“
„Jaro nestálo za nic. Cítil jsem, že v závodech nemám takovou kondici jako dřív. To byla v průběhu celé kariéry moje silná stránka. Před klasikou Paříž-Roubaix jsem se cítil lépe, ale nebylo to nic platné. Svou práci jsem si v té době neužíval tak, jak bych měl. Och mi však nabídl smlouvu na sezonu 2013. Blížil se etapový závod Okolo Kalifornie a začal jsem se cítit mnohem líp. Najednou jsem byl šťastný, zdravý a motivovaný. „Zatraceně, vždyť budu závodit ještě jeden rok!“ V týmu se mi líbilo. Měl jsem svůj vlastní program a závodit jsem měl jen tehdy, pokud budu chtít. Závodníci pracují celou kariéru, aby dosáhli takové situace a já se do toho bodu dostal. Bylo těžké odcházet…“
„Smlouvu s BMC na sezonu 2013 jsem podepsal v první den závodu Okolo Kalifornie, ale pátá etapa – časovka v Bakersfieldu – všechno změnila. Na trati bylo děsné vedro, vrátil jsem se na hotel a zapnul telefon. Měl jsem tam zprávu od svého advokáta, abych se mu ozval. Řekl mi, že USADA pokročila ve vyšetřování Lance Armstronga a potřebují mé svědectví. Další dny po závodě Okolo Kalifornie jsem pořád přemýšlel o tom, co budu říkat. Týmový kolega a kamarád Tejay Van Garderen byl v té době u mě na návštěvě. Trénovali jsme spolu a myslím, že poznal, že se něco děje.“
„Pozoroval jsem na Georgovi drobné změny a nakonec se mi svěřil, o co jde. Skvělé bylo, že na startu závodu dokázal všechno hodit za hlavu. Řekl třeba – oh, shit! A potom navázal – je to tak, a nedá se nic dělat – V závodě se od těch problémů odpoutal,“ vzpomíná si Tejay Van Garderen.
„Nemusel jsem s lidmi z USADA mluvit, ale oni řídili sport. Když jsem chtěl pokračovat v profesionální kariéře… Oni drželi všechnu moc. 
Nakonec jsme se domluvili, že se sejdeme po národním šampionátu. Téměř jsem je poslal někam a ukončil kariéru. Zavolal jsem bráchovi a řekl mu o svém plánu. Z toho boje jsem byl unavený. Chtěl jsem hlavně, aby všechno skončilo. Pak jsem si ale uvědomil – když na ně udělám dlouhý nos, vydám tiskové prohlášení, připustím dopingovou minulost a omluvím se, nikdo neuvěří, že mi jde o náš sport a že jsem se snažil pomoci ho změnit. Pokud zůstanu uvnitř cyklistiky, ať to bude jakkoli bolestné, mohu pořád závodit a být součástí změn. Mohu tím vyslat vzkaz – jsem pořád tady a dělám to co jsem vždycky dělal. Věděl jsem, že to je cesta, jak cyklistice pomůžu nejlépe.“
Pokračování ukázky z knihy The Loyal Lieutenant najdete na stránkách PelotonSportu příští pondělí. Anglický originál můžete objednávat na www.velobooks.cz.
Ukázka překladu: Manfred Strnad Foto: archiv
