Zásadní obrat v kariéře Geoge Hincapieho přinesl rok 1999. Lance Armstrong porazil rakovinu a vrátil se do profesionální cyklistiky rozhodnutý ji změnit – ke svému obrazu. „Maximálně soustředěný na svůj cíl jako vždycky, ale byl to jiný Lance než dříve. Když stál tváří v tvář smrti, ani nemrknul. Teď vstoupil do nové mise svého života a celý náš tým v ní měl sehrát předem dané úlohy s jediným cílem – vyhrát Tour de France. Ročník 1999 dostal nálepku Tour obrody. Pro všechny členy týmu U.S. Postal znamenal závazek stát se nejlepšími a povznést jednoho muže nad všechny ostatní,“ píše George Hincapie v publikaci The Loyal Lieutenant, kterou si můžete v anglickém originále pořídit prostřednictvím www.velobooks.cz.
Přístup k závodění se definitvně změnil. S Lancem přišel nový sportovní ředitel – bývalý profesionální závodník Johan Bruyneel. Tahle dvojice přinesla takovou úroveň plánování, jakou jsem nikdy předtím neviděl. Lance a Johan měli jasnou představu týmové strategie kombinující průzkum etap, výživu, týmovou strukturu a také – ano, konzervativní doping. Jediným cílem toho všeho bylo spatřit Lance, jak si obléká žlutý dres na Champs Élysées v Paříži.
Profesionální stáje se v minulosti soustředily na jednu nebo dvě součásti tohoto vzorce, my jsme však byli sestavou vybudovanou na předpokladu, že se nic neponechá náhodě a využijí všechny možností, abychom dosáhli vytouženého výsledku. Dříve byly některé týmy dobré kvůli tomu, že prostě podváděly. My jsme ale usilovali o to být lepšími profesionály ve všech nezbytných aspektech, které byly potřebné k vítězství v Tour. Mnoho bylo napsáno o tom, že Lance byl prvním závodníkem, který prováděl průzkum specifických etap Tour. Nepochybně to pomohlo k výsledku, ale byl to jen jeden kousek mozaiky našeho pokusu připravit se co nejlépe.
V tom roce jsem měl skvělé jarní výsledky. Několikrát jsem dospurtoval na druhém místě. Ale výsledek, na který jsem nejvíc hrdý – bylo čtvrté místo na Paříž-Roubaix. V 97. ročníku „Pekla severu“ jsem skončil jen krůček od pódia, které kompletně obsadila trojice jezdců týmu Mapei-QuickStep. Lance mi pomohl vyhrát šampionát USA v roce 1998 a já mu za tuto práci zaplatil v tom samém roce asistencí při Tour of Luxembourg. Tehdy Lance ukázal, že je zpět. Výsledek a výkon v tom závodě předznamenal plánování celé sezony 1999.
Našim první společným závodem v roce 1999 byla Tour de France – Lancův návrat k naší „Super Bowl“ a jeho první představení v silném 
dvousethlavém pelotonu od chvíle, kdy slezl z kola v deštivé páté etapě ročníku 1996. Věděl jsem, že mám dobrou kondici – pokud ne vůbec nejlepší za celou dosavadní kariéru. Každý z našeho týmu – mezi nimi Frankie Andreu, Kevin Livingston, Jonathan Vaughters a Christian Vande Velde – považoval za prvořadé naplnit svou úlohu a jak jsme doufali – i nás cíl. Věděli jsme, že Lancův příběh přiláká pozornost médií. Ta přirozeně hrála roli ve zvýšeném tlaku na tým. Naše počínání na Tour de France nesledovali jen skalní cyklističtí fanoušci jako tomu bylo jindy, ale zaměřila se na nás velká část lidí v naší zemi.
Když Lance ohromil peloton v prologu v Le Puy du Fou, ztěží jsme té noci v hotelu krotili nadšení. Byla v tom i nervozita, protože jsme všichni věděli, co nás čeká. „Oh shit, teď budeme muset hájit žluťáka!“ Sváteční atmosféra překryla hory otázek, které to vítězství vytvořilo. Tlak na nás se zvýšil. Všichni jsme věděli, jak Lance zajel rok předtím Vueltu. Podle toho se dal čekat jeho dobrý výsledek na Tour, ale po pravdě řečeno nečekali jsme, že zahájíme Tour de France vítězstvím. Po druhé etapě jsme předali dres Jaanu Kirsipuu, ale když Lance všechny soupeře rozdrtil v osmé etapě – časovce v Métách, „maillot jaune“ byl nadobro náš!
Lance a Johan vytvořili impozantní tým. Někteří ho nazývali diktaturou. Nejsem si ale jistý, kdo vlastně tím diktátorem byl – Lance nebo Johan. Předtím jsem znal Johana jen povrchně z doby, kdy jsme závodili ve stejném pelotonu. Můj první dojem z něho byl, že je to chytrý chlapík s velkými ambicemi. Johan byl velmi silně přesvědčený, že dokáže řídit tým a být jeho sportovním ředitelem. Lance měl rád lidi s jasným plánem. A Johan byl mistrem v taktice i organizování. Johan akceptoval jen 100procentní oddanost hlavnímu cíli. Lance ve žlutém dresu na pódiu v Paříži v závěrečném dni Tour de France – to bylo to jediné, o co šlo. A jedině Lancovy názory považoval za důležité.
Každý tým, zejména na Tour de France, má své vlastní ambice. Některý přiveze sprintery a tým pak pracuje na vítězství v rovinatých etapách. Další jsou sestaveny ze závodníků, kteří čekaji na příležitost, jak vyhrát etapu. Do výhodné situace se může dostat každý a všichni žijí tou nadějí. Na Tour 1999 jsem se poprvé setkal s tím, že by sportovní ředitel i top jezdec, Johan a Lance, řekli ostatním, že tady nejsou kvůli svým osobním ambicím. Takže pokud si malujeme plány na nějakou individuální slávu, měli bychom se raději spakovat a jet domů. V tom roce mi však Johan ještě dovolil chodit do sprintů.
EPO jsem na této Tour nebral, protože jsem závod začínal s vysokým hematokritem. Moje matka trpí onemocněním „polycythemia vera“, při kterém tělo produkuje příliš mnoho červených krvinek. K tomu Johan navíc prosazoval konzervativní přístup, který byl již předtím otestovaný o měsíc dříve, když Jonathan Vaughters, jeden z nových členů týmu, vyhrál časovku na Mont Ventoux při Dauphiné Libéré a přitom vytvořil nový rekord. Vítězství znamenalo povinné testování v cíli. To nebyl ten druh pozornosti, o který by Johan stál. Chtěl nás mít pod radarem.
Jonathanovi, který je nyní manažerem týmu Garmin-Sharp, se v té době přezdívalo Profesor. Jak bylo napsáno v řadě jiných knih, lékařů se ptal na všechno – načasování látek, způsoby dávkování i jejich testování. Byl informovaný o tom, co jsme brali a erudovaný o těchto látkách, jako by byl lékařem. To bylo neobvyklé. Většina z nás si prostě vzala, co jsme dostali. Co také učinilo z Jonathana výjimku, byla skutečnost, že aktivně pátral po lepších cestách, jak dopovat. Už předtím jsme slyšeli o krevních transfuzích, které se uskutečnily v cyklistickém olympijském týmu v roce 1984, ale poprvé jsem slyšel, že by se někdo zajímal o to, jak tyto transfuze sám aplikovat. Zkoušel vymyslet způsob, jak si transfuzi provést. Transfuze vlastní krve byla starší metoda, ale Jonathan slyšel, že je to skvělý způsob, jak zvýšit výkonnost. A co bylo nejdůležitější – s nízkým rizikem odhalení.
Jonathan Vaughters: „Vždycky jsem byl zvědavý a chtěl vědět, co dělám se svým tělem. Nechtěl jsem, aby mi týmový lékař prostě „něco“ dal. Z hlediska pudu sebezáchovy jsem považoval za důležité vědět, jestli existují nějaké vedlejší účinky a jaká cena se platí za výhody, které ty látky přinášejí. Nikdy jsem nepodstoupil krevní doping, ale podle všech dostupných informací, které jsem získal, byl krevní doping logickým krokem ve vývoji toho, co chlapci praktikovali.“
Překlad – Manfred Strnad – Další ukázky příští pondělí. Anglický originál je možné objednat na www.velobooks.cz
