Král Šumavy – do roku 2011 nejprestižnější silniční maraton pro hobby kategorie – se kvůli (ne díky!) policejní zlovůli úředníků v západočeském regionu stále nachází ve stavu klinické smrti. Je to pochopitelně škoda, protože pozdně letní šumavský závod měl značnou přitažlivost, o nenahraditelné tradici ani nemluvě. Naštěstí se před pěti roky v kalendáři závodů objevil Krušnoton, který si rychle získává oblibu. Není divu, pořadatelé si zaslouží chválu téměř ve všech kritériích. Přesto si po sobotním absolvování trasy 110 km dovolím dvě drobné kritické poznámky.
Nejprve začněme chválou, která drtivě převažuje! První se týká doby startu závodu – 10 hodin je ideální čas, byť „údernicky naladění“ pořadatelé řady jiných hobby akcí se snaží peloton vypustit na start nesmyslně již za kuropění. Desátá je vhodná hodina například pro nás Pražáky, kteří se v klidu můžeme vyspat ve své posteli a ještě v pohodě stihnout registraci do 9.30. Samozřejmě to neplatí jen pro obyvatele hl. m. P., ale tato potěšitelná okolnost se jistě týká i závodníků z jiných koutů republiky – snad kromě notorických nespavců, kteří si nemohou zvyknout na to, že už nechodí na šestou do Kolbenky…
Krušnotonu jsem se zúčastnil poprvé, a protože jsem v Teplicích nikdy nebyl na fotbale, překvapila mě rozlehlost areálu a jeho celková 
úroveň. Dost místa pro zaparkování aut všech účastníků a celkově vzorné zázemí – dokonce včetně WC, což je v této republice světlá výjimka. Závod se vydařil – troufám si tvrdit, že mimořádně – i díky počasí, jaké se na hřebenech Krušných hor zažije málokdy. Ale i v tomto bodě zvolili pořadatelé výtečný termín – počátek srpna bývá nejstálejší počasí – na rozdíl od nevypytatelného šumavského září… Rozdíl jsem si uvědomil okamžitě, protože naposledy jsem závodil v roce 2011 na KŠ. Kdo tehdy jel delší než nejkratší trať, chápe, o čem je řeč. Déšť neměl tehdy při sjezdu do Klatov daleko ke sněhu…
Krušné hory skýtají množství variant tras a silnice jsou vcelku solidní. I proto se dá na Komáří Vížku vyjet z různých stran. A právě výjezdu na K.V. se týká první (drobná) výtka. Ačkoli na všech křižovatkách stáli pořadatelé a na silnici šipky ukazovaly správný směr, u výjezdu na Komáří Vížku se občas zmatkovalo. Sice moje chyba, že jsem dosud znal jen jednu trasu nahoru a při představě že se jede Komárka, jsem automaticky odbočoval z Krupky doprava do kopce. Jenže řada jiných odbočovala vlevo… Naštěstí jsem brzy pochopil svůj omyl a včas „to ohnul“ správným směrem. Zejména v místech, kde se trasy dělí, by však mělo být výraznější značení, nebo pořadatelé mohou „hlásit“: krátká vlevo, střední vpravo…. Drobných šipek si při jízdě v balíku nevšimnete, a na počátku závodu se pochopitelně jelo ve velké skupině. Nebyl jsem sám, kdo bloudil. Například Zdeněk Rubáš ze Sparty se v cíli svěřil, že mu „budík“ ukazuje 120 km. „Podařilo“ se mu vsunout do své „soukromé“ trasy jedno stoupání na Mikulov navíc…
Další (drobná) výtka se týká měření časů. Ve výsledkové listině se objevují časy závodníků zaznamenané od „výstřelu“, ačkoli jsou k dispozci přesné časy zaznamenané čipem. Zdá se mi správnější uvádět skutečný čas, který strávil cyklista na trati. Ne všichni se vejdeme v úzké Krupské uličce do prvních řad. Přiznám se, že se mi nechtělo v Krupské stepovat půl hodiny (nebo i víc?) před startem. Při průjedu Krupkou jsem naštěstí poznal, že se nejedná o pojmenovaní inspirované Naděždou Krupskou, ale i tak se mi tam nechtělo postávat dlouhé desítky minut a myslím, že takových nás bylo a příště bude víc. Někomu uběhly od „výstřelu“ do opuštění startovní brány skoro tři minuty. V mém případě je to celkem jedno – rozdíl mezi devátým a osmým místem je vcelku fuk, ale pokud by se třeba jednalo o rozdíl mezi čtvrtým a třetím místem…přiznám se, že v takovém případě bych byl na…. Věřím, že skutečné časy strávené v závodě mohou vyhovovat všem.
Manfred Strnad
(Trasa 110 km – 9. místo v kategorii 50+)
