Přesně před 10-ti roky našli miláčka italských tifosi Marka Pantaniho mrtvého v jeho hotelovém pokoji v Rimini. Ačkoli mnohé okolnosti jeho předčasného odchodu ze života nasvědčují skutečnosti, že zemřel na předávkování kokainem, zejména v Itálii se této verzi příliš nevěří. Pantani byl a pro mnohé stále je idolem. Pantani a sebevražda? Vyloučeno! „V souvislosti s policejním vyšetřováním existuje příliš mnoho nezodpovězených otázek,“ připomíná italská novinářka Alessandra de Stefano, která měla s „Pirátem“ po celou dobu jeho kariéry blízké vztahy. Na Marka Pantaniho vzpomínají i jeho soupeři. „Závod dokázal proměnit v peklo. Byl to ale umělec na kole,“ uznává Lance Armstrong.
Marco Pantani se nesmazatelně zapsal do dějin silniční cyklistiky především vítězným double na Giru a Tour v roce 1998. V osmadvaceti se vyšvihl na vrchol popularity. V rodném Cesenatiku i celé Itálii ho považovali za boha. Fankluby Piráta, jak mu přezdívali, vznikaly po celém světě.
Když ho na Champs Elysees dekorovali vítězem Tour de France, měl před sebou necelých šest roků života. Po triumfální sezoně 1998 přišel pád nečekaně brzy. V roce 1999 obhajoval prvenství na Giru. Závodu dominoval a byl na nejlepší cestě k obhajobě. Trasa závěrečné etapy vedla přes obávané stoupání na Mortirolo. V cíli měly nastat oslavy. Jenže Pantani byl ze závodu odvolán kvůli zvýšenému hematokritu. Za to ho čekaly dva týdny „pracovní neschopnosti“. „Giro nesměl dokončit a po této události už nikdy nebyl tím samým Pantanim jako dříve,“ vybavuje si Alessandra de Stefano.
„Marco byl čestný a křehký člověk. Ve svém osobním životě velmi nešťastný. Kdybychom si to tehdy uvědomovali, možná jsme ho mohli zachránit. Věděli jsme, že řeší osobní problémy a uvnitř trpí. Bylo však těžké mu pomoci, byl tak pyšný a současně křehký. Lidé umírají kvůli samotě a hanbě a myslím si, že právě tohle vedlo k Markově smrti. Nevěřím, že se předávkoval kokainem. Nevěřím, že spáchal sebevraždu. On byl jiný. Pokud by se zabil v autě, to by k němu sedělo, ale tohle ne,“ je přesvědčená novinářka. Když 14. února 2004 italská televize oznámila, že Marco Pantani zemřel, na zprávu navázala dvanáctihodinovým programem věnovaným jeho památce!
Způsob závodění „Piráta“ výstižně popisuje Tyler Hamilton ve své knize Tajný závod: Pantani byl impulzivní romantický člověk, který by byl v jiném životě nejspíš toreadorem nebo operní hvězdou. Nedopřál si klid, dokud závod něčím neovlivnil. Lance rád viděl, když věci měly logiku. A Pantani logický nebyl, což Lance nesnášel. Při Tour v roce 2000 jsme všichni věděli, že navzdory ztrátě Pantani zaútočí ve 12. etapě na Mont Ventoux, kde Lance trpěl během Dauphiné Libéré. Tohle vyhovovalo Pantaniho zálibě v dramatu. Plán zněl, že s Kevinem (pozn. Livingston) pojedeme od začátku stoupání tak ostře, jak jen to půjde. Tím vyšťavíme většinu favoritů a umožníme Lancovi, aby mohl šetřit síly co nejdéle. Pole se roztrhalo a v naší skupince zůstalo asi jen tucet závodníků. Šlapal jsem tvrdě a cítil se divně. Transfuze možná nefungovala, jak by měla. Začal jsem zpomalovat. Pantani se dotáhl. O téhle někdy až předramatizované postavě si říkejte co chcete, ale pod tím vším se skrýval pěkně tvrdý zkurvysyn. Pantani nějak dohnal vedoucí skupinu a pak neuvěřitelně zaútočil a všem ujel.
Lance nechal Pantaniho šlapat pár stovek metrů před námi a pak nasadil k protiútoku. Ještě teď, když to sleduju na videu, nemůžu uvěřit, že Lance mohl jet tak rychle. Vzhůru na Ventoux spurtoval stylem, jakým při tréninkových jízdách sprintoval ke značkám ukazujícím hranice města. Dostihl Pantaniho, jeli spolu mezi bílými skalami, přičemž Lance mu celou dobu dával najevo, o kolik je lepší. „Jeli jak dva zatracenci,“ nazval jejich jízdu José Jiménez. Jakmile dorazili k vrcholu, Lance ukázal, proč je nejlepší. Polevil a nechal Pantaniho vyhrát. Tenhle okamžik měl boj ukončit. Ale to se nestalo. Pantani byl tak vytočený, že mu Armstrong daroval vítězství na Ventoux, že se rozhodl udělat nám ze života peklo. V příštích dnech pořád a pořád útočil. Byly to bláznivé, zoufalé, idealistické nástupy poháněné pýchou a kdoví čím ještě. To vyvolalo kaskádu problémů, protože jsme s Pantanim nemohli udržet krok. To nejhorší přišlo v 16. etapě z Courchevelu do Morzine, při níž se Pantani hned od začátku vrhnul do úniku. Byl to sebevražedný tah a my usoudili, že stejně rychle skončí. Pantani však pořád zrychloval. Lance požádal Johana (pozn. Bruyneel), ať mu dá k telefonu Ferrariho. Ten porovnal čísla a přišla rychlá odpověď: Pantani to přepálil, tohle nemůže vydržet! Ferrari měl pravdu jako vždycky. Při posledním stoupání, v ošklivém dvanáctikilometrovém výstupu zvaném Col de Joux Plane, se Pantani konečně zlomil. Vystřílel všechnu munici a další den závod vzdal s odvoláním na nemoc. Lance se vzpamatoval a dojel si do Paříže bez potíží pro druhé vítězství v Tour.
„Mnoho negativního se napsalo o mém souboji s Pantanim na Ventoux,“ vzpomíná Armstrong na jeden z nejpamátnějších okamžiků v novodobé historii Tour. „Jeli jsme nahoru zatraceně rychle. Špatnou italštinou jsem Markovi řekl, že může etapu vyhrát. Nerozuměl mi a myslel si, že říkám – Musíš jet rychleji. To co se toho dne stalo na Ventoux nepomohlo našim vztahům, ale z mého pohledu má ta událost širší souvislosti. V roce 1999 jsem vyhrál Tour poprvé a všichni si mysleli, že to je náhoda. Poslední dva vítězové se závodu nezúčastnili. V novinách se psalo o slabém ročníku. Cítit to bylo z rozhovorů Jana (pozn. Ullricha) i Marka. Celé zástupy lidí se vyjadřovali o mém vítězství v roce 1999 jako o náhodě. Dokonce i já sám jsem pochyboval, jestli dokážu Tour ještě někdy v budoucnu vyhrát.Tehdy jsem bral rivalitu a válku slov příliš vážně. Neuvědomoval jsem si, že zabijácká mentalita, která vám pomáhá na kole, je k ničemu, když sedíte na tiskové konferenci nebo s někým na kávě. To byla má chyba,“ přiznává Armstrong.
„Když budu upřímný, neměli jsme se moc rádi. Mnoho špatného jsme o sobě navzájem řekli hlavně do tisku. V roce 2001 jsme se konečně rozhodli vyčistit vzduch a věci si vyříkat osobně. Jednoho večera jsme se sešli v Murcii. Překládal Gianpaolo Mondoni z jeho týmu. Nevím, jestli měl Marco k tomu setkání chuť, v každém případě se ani potom naše vztahy nezlepšily. Tehdy jsem ho viděl naposledy. Za jiných okolnosti z nás mohli být třeba přátelé, ale rivalita byla v té době příliš velká,“ vidí Armstrong s odstupem let.
„Marco Pantani byl záhadná osobnost. Jeho charisma a způsob, jakým se pohyboval na kole lidi přitahovalo. Do hor přímo létal, jeho jízda ze sedla je nezapomenutelná. Lišil se od ostatních Italů, kteří oplývali okázalými gesty. Na kole to byl tichý chlapík. Vzpomínám si, jak těsně u sebe měl rád jezdce svého týmu. Až to štvalo. Když jste se k němu v závodě přiblížili, narazili jste. Pantani nebyl hvězda, on byl spíš něco jako roková superstar. Kolem něho jste cítili silnou auru. Já jsem byl v jiné pozici. Američan, který přišel do Evropy závodit v evropském sportu. Pantani byl doma, byl hlavní postavou cyklistiky. On byl umělec, já něco jako tesař. Na kole vyzařoval eleganci, v tom jsem se s ním nemohl měřit. Vždycky jsem cítil, že sport je lepší, když je Marco jeho součástí,“ říká Armstrong.
„Měl v sobě určitou zlobu, možná trochu napoleonského komplexu a byl opravdovým bojovníkem. Dělal chyby, podobně jako já. Tím čím byl, z něho do jisté míry udělal doping, za jeho smrt ale dopingu nedávám vinu. Zabila ho sláva a rychlost, jakou žil. Jednoduše tomu tempu nestačil. Později, když skončíte se závoděním, musíte být opatrní. Sláva je pomíjivá a život už potom není stejný jako dřív. Pantani obrovsky trpěl. Z boha, za kterého byl v Itálii považovaný, se změnil v někoho, kdo příliš mnoho ztratil. Musíte být připravený na dny, kdy jdete po ulici jako obyčejný chlápek a už žádná hvězda. Hodně jsem o něm přemýšlel. Nebyl připravený na život bez cyklistiky, bez slávy.
Jak by se měli dnes fanoušci dívat na Pantaniho, je složitý komplex otázek. Vždy to chce vidět věci v souvislostech. Když se zpětně díváme na jeho představení v závodech, zaslouží si uznání a obdiv.
Všichni se v té době řídili stejnými pravidly a on je porážel. Mnohým se to nebude líbit, ale měli by si uvědomit, že on nepřišel do cyklistiky, aby změnil celý systém. Hrál se stejnými kartami jako všichni ostatní v pelotonu a nestačili na něho. Hrál zatraceně dobře,“ přemítá Armstrong. „Marco tady už není deset roků – dlouhá a těžká doba pro cyklistiku. Nevíme, jakou roli by v cyklistice hrál dnes. Nepochybně sportu chybí. Byl to člověk s velikou duší a bylo mi ctí s ním svádět souboje,“ uzavírá Armstrong.
Manfred Strnad Foto: Patrick Verhoest a archiv
