Martin Bína prožívá svou dosud nejlepší sezónu navzdory skutečnosti, že v minulosti vybojoval juniorský titul mista světa a vlastní i stříbrnou medaili z mistrovství Evropy do 23 let. Pod trenérským vedením Vojtěcha Červínka se propracoval ke své zatím nejvyšší výkonnosti. Při Světových pohárech se stabilně pohybuje ve špičce. V Zolderu se dokonce prosadil na stříbrnou pozici. Naposledy v Římě dojel pátý a následný suverénní titul mista republiky ho pasoval do role největší české naděje pro světový šampionát v nizozemském Hoogerheide (1. – 2. února).
Martine, jak vzniklo spojení závodník Bína – trenér Červínek?
Oslovit Vojtu napadlo mého mechanika. V té době jsem měl za sebou sérii operací kolen, dlouho jsem nezávodil. Vypadal jsem na skončení. Budoucnost jsem probíral se svou fyzioterapeutkou a Zuzka mě přesvědčila, že bych měl pokračovat. Jednou bych toho mohl litovat! Stará se o moje zdraví spoustu let. Je nejlepší. Když jsme se domluvili s Vojtou, začal trénink, jaký jsem dosud nepoznal. Nikdy předtím jsem tak náročnou přípravu neabsolvoval. Ale nešlo to hned naplno. Spolupráci jsme zahájili předloni v lednu, ale zpočátku opatrně. Pořád jsem si hlídal kolena. Vydrží – nevydrží? Během jara se ukázalo, že se kolena umoudřila. Naplno jsme rozjeli trénink až od května. Do sezóny 2012/2013 jsem šel jen po čtyřech měsících plnohodnotné přípravy.
Vyústila v desáté místo na mistrovství světa v americkém Louisville. Jak tohle umístění zpětně hodnotíš?
Ambice jsem měl před závodem vyšší, ale přesto jsem rád, že jsem se do té desítky dostal! Trať byla těžká a moje trénovanost měla ještě daleko do té letošní.
Dá se říct, že jsi vysoké tréninkové dávky v první sezoně spolupráce s Červínkem ještě úplně nevstřebal?
Částečně, ale hlavně jsme se ještě kvůli obavám z možného zranění kolen tolik nevěnovali silové přípravě v kopcích. Teď už mám další rok navíc. Větší objemy, víc silové přípravy. Je to už jinej „level“.
V loňské mrazivé zimě jsi byl spatřen v Krkonoších, jak trénuješ v minus deseti a ve sněhu. Někteří závodníci tehdy diskutovali o tom, jestli má cenu objet čtyřhodinový trénink v takových podmínkách.
Byly to jen tři hodiny a teplota pouze minus osm (směje se). Před mistrovstvím světa jsem potřeboval potrénovat sílu v kopcích, tak jsme se vypravili do Krkonoš. S Vojtou jsme jezdili kopce ze Semil nahoru na Vysoké a pak na Kořenov. Obul jsem krosové gumy a šlo to. Pravda, lidi kolem silnice koukali dost divně, že tam někdo jede na kole (směje se). Všude kolem dva metry sněhu. Ale dá se to zvládnout, když má člověk motivaci!
V čem se nejvíc liší současná příprava s Vojtěchem Červínkem od minulých dob?
Dřív jsem byl odpůrcem dlouhých tréninků. Hodiny a hodiny na kole bez náplně mě nebavily. Teď nemám problém objet pět až šest hodin. Samozřejmě ne v sezóně. Na to není čas, když jsou každý týden závody. Vojta mě přes léto, když jsem doma v Boleslavi, často doprovází na tréninky na motorce nebo autem. Nejsem v tom sám. A hlavně je umí podat tak, že těch šest hodin uteče jako voda. Tréninky jsou pestré. Každý den má svou specifickou náplň a konkrétní úkoly, na které se soustředím. Nechci hodnotit své minulé trenéry. Ale Vojta je Vojta! Ani jednou jsem nepochyboval o smyslu přípravy, nebo že by mě to nebavilo.
V čem je ta pestrost?
To je hlavně tím člověkem. A do toho zapadá spolupráce se fyzioterapeutkou. I Zuzka používá různé metody. Pozná, kdy potřebuju povzbudit. Ne vždycky se chce vyjet. Když je hnusně a člověk má jet šest hodin, další den znovu šest hodin a pak zase šest hodin. Občas je to trochu na palici. A jedu většinou sám.
Jak často absolvuješ takový mikrocyklus? Nebylo by příjemnější trénovat ve skupině?
V létě poměrně často. Na týmovém soustředění trénujeme pohromadě, ale jinak trénuju sám i kvůli tomu, že to člověku dá nejvíc. Je to výbornej trénink morálky. Nemáš se za kým schovat, že jo!
Rychlost ve skupině ale bývá zpravidla vyšší.
Rychlost se dá natrénovat za chvilku. Absolvují se tři čtyři tréninky za autem a člověk rychlost chytí. Když trénuju sám, nejsem na nikoho vázanej. Nemusím čekat, když někdo píchne. Taky jsem párkrát jel se skupinou, když jsem ji potkal. Ale ty silničářský manýry! Zastavovat na kafíčko? To mi připadá absolutně stupidní. Když jsem na tréninku, tak přece jedu! Neříkám, že ve volném dni se hodinku dvě nesvezu. V pohodě pokecáme, zastavíme. Ale to je volný den! Třeba si dát něco malýho k jídlu – O.K. Ale v zásadě mi tohle silničářský vysedávání na kafíčku moc neříká. Navíc – přijedeš někam zpocenej, ofoukneš raz dva.
Při Světovém poháru v Zolderu jsi 26. prosince dojel druhý za Van der Haarem a porazil Zdeňka Štybara, který stále konzultuje přípravu s tvým současným trenérem. Cítil jsi něco speciálního v tomhle souboji?
Ani ne. Bylo to spíš příjemný v tom, že jsme jeli ve špici dva Češi. Byl jsem rád, že tam ten Zdenda je, že jsme si i pomohli. Věděli jsme o sobě. Pro mě to bylo příjemný.
Chápu, porazil jsi ho! Existuje mezi vámi něco jako rivalita?
Rivalita je v tom, že svěťáky nejezdíme za nároďák, ale za své týmy. Ty nás platí! V tom může být nějaká rivalita. Ale určitě nemám proč ho někam poslat. Bylo to příjmený, že jsme tam byli dva Češi. Pro cyklokros je dobře, když se na špici objevuje někdo jinej než Belgičani. Nejlepší z nich dojel v Zolderu na pátém místě. To je supr! Myslím, že i Zdeněk je třeba rád, když se objevuje někdo, kdo se alespoň trochu dokáže přiblížit jeho výsledkům.
Na mistrovství světa byste si mohli hodně pomoci. Myslíš si, že se Zdeněk nakonec rozhodne pro účast?
To je otázka. Jede dobře, ale absolvuje jen šest závodů za sezónu a to je málo. V televizi to není vidět, ale když za ním člověk jede v terénu, drobné chybičky jsou patrné. Samozřejmě má obrovskou sílu a tah v nohách. Tím ty chybičky dožene. V absolutní špičce ale často rozhodují i maličkosti.
Kdo z vás je rychlejší? Věřil by sis na Zdeňka ve spurtu?
Nemám špatnýho spurta. Záleží, jestli by to bylo na začátku, nebo na konci závodu, který se jel na krev. V Zolderu jsem ho předjel kousek před cílem. On nenakopl pedál nebo něco. Pak už přišla cílová rovinka. Já jsem nepřelezl Van der Haara a Zdenda nepřelezl mě. Tam se už nedalo moc dělat, když každej jede „full gas“.
V Hoogerheide jsi loni vyhrál závod SP za stálého sněžení. Také čtvrtého místa při světovém šampionátu v Táboře v roce 2010 jsi dosáhl na zasněžené trati. Dáváš právě takovým podmínkám přednost? Trať v Hogerheide ti nepochybně vyhovuje…
Loni se jelo v Hoogerheide na ledu. Uvidíme, jaké to bude letos. Zima je úplně jiná než ta loňská. Když bude pršet, dá se čekat dost běhání. Mám kratší nohy. Na druhou stranu mi už kolena dovolují běžecký trénink a v běhu neztrácím tolik jako dřív. Při svěťáku v Římě jsem si potvrdil, že dnes dokážu zajet dobrý výsledek i na blátě. Ostatně v říjnu jsem zajel na blátě v Ronse při závodě série B´Post Bank druhé místo za Svenem Nijsem.
Polovinu roku trávíš v Belgii. Bydlíš v pronajatém bytě?
Ne, tým Kwadro-Stannah koupil dům a tam se Šimonem bydlíme. Máme celý barák i se zázemím pro sebe.
Jezdíte spolu na tréninky, nebo se na sebe nevážete?
Taky někdy vyjedeme společně, ale v zimě moc prostoru na extra tréninky není. Ze začátku sezóny, když bylo ještě teplo, jsme každé úterý oba trénovali s Nielsem Albertem a Walslebenem. Ve středu teď máme většinou společný trénink, který organizuje šéf týmu Marc Herremans. Dopoledne se vyjede, pak je oběd, odpoledne stabilizační cvičení a masáže. Prostě celodenní program.
Jak takový společný trénink vypadá? Jde o prestiž a pozná se ve středu, jak to komu pojede o víkendu v závodě? Závodíte spolu v tréninku?
To ne. Do terénu jsem s nima ale rád vyjel už dřív, když jsme ještě neměli na programu středy s Markem Herremansem. Sám trénovat v terénu je na nic. Společná krosová příprava je docela prestižní. Taková ta rivalitka je tam potřeba – to podjíždění. Víc lidí, víc zábavy, v terénu určitě akčnější trénink. Ale poznat podle takové přípravy, jak kdo pojede v závodě, se nedá. Myslím, že to ani nikdo neřeší, že by sledoval, jak to komu jde.
Tým Kwadro-Stannah je považovaný za „farmu“ BKCP Plus. V jeho dresu ses propracoval do absolutní špičky světového cyklokrosu. Nabídli ti přestup do „áčkové“ formace?
Je pravda, že nás dřív považovali za béčko BKCP Plus, ale situace se změnila. Sponzoři si po sezóně řekli, že do toho půjdou naplno. Získali jsme statut kontinentálního týmu. Vyplývají z toho například pozvánky na kvalitnější silniční závody v létě. Z Kwadro-Stannah se stala regulérně svébytná stáj, i když jsou šéfové společní s BKCP Plus. Přestup by nic neřešil a nemá ani finanční smysl. Soustředění máme společně s BKCP Plus i další podmínky jsou podobné. Šéfové i sponzoří s námi jezdí na závody a jsou spokojení. Snad i díky mým letošním výsledkům. Koupili nám vlastní autobus. Tým jde nahoru a panuje v něm příjemná atmosféra. Sestava Kwadro-Stannah je určená hlavně pro cizince, i když jsme teď přijali další Belgičany kvůli kvótám pro kontinentální týmy.
Nabídli ti vylepšení smlouvy?
Podepsal jsem na dva roky. Jeden mám za sebou. Nikdo před rokem nevěděl, jak úspěšná bude sezóna. Když jsou dobré výsledky, není problém navýšit. A naopak zase snížit (směje se).
Tvůj týmový kolega Radek Šimůnek prožívá snad nejhorší sezónu své kariéry. Vypadá to až neobvykle, když nedojíždí závody kvůli opakovaným technickým potížím. Řešíte příčiny, když spolu bydlíte?
Nechci se k tomu vyjadřovat. O.K., má smůlu, jasně. V létě toho moc nenatrénoval. Pro krosaře je léto základ. V tom období musí hodně trénovat a závodit. V sezóně už pak moc prostoru na trénink není.
Ve Světovém poháru držíš před závěrečným podnikem v Nommay (26. ledna) průběžně jedenáctou pozici. Jede se týden před mistrovstvím světa. Budeš na Nommay speciálně ladit, nebo výsledek při SP nepovažuješ vzhledem k blízkému termínu světového šampionátu za podstatný? Mimochodem, jakou důležitost přikládají Belgičani svěťáku, když doma pořádají několik prestižních seriálů?
Zdá se mi, že jim je to jedno, jestli zrovna jedou závod Světového poháru nebo jinou sérii. Každý závod se jede na šrot! Spousta lidí se po první třetině sezóny mrkne na žebříčky a soustředí se na ten seriál, kde mají největší naději na celkový úspěch. Je pak jedno, jestli jde o svěťák, B´Post (dříve GVA), nebo Soudal sérii. Kromě toho se pořádají ještě sólo závody nikam nezařazené. Každý víkend. Superprestige a B´Post nesleduju vůbec. Jak na to jsem, nevím. Na žádnou sérii jsme se speciálně nesoustředili. Po Římu jsem samozřejmě ve Světovém poháru poskočil dopředu. Jedenácté místo není špatné, ale mohlo by to být lepší. Jeden závod jsem nedojel. V Nommay se pokusím dostat nahoru. Desítka je desítka. Mistrovství světa je však každopádně priorita číslo jedna!
Při světovém šampionátu v Táboře jsi zažil čtvrté místo. Bude v Hoogerheide všechno ostatní kromě medaile neúspěch?
Tak to neberu. Letos mi hodně pomohlo, že každý víkend závodím v Belgii s těma nejlepšíma. Člověk zjišťuje, že se dají porazit. To je moc důležitý. Do mistovství světa půjdu s tím, že chci zajet co nejlíp. Pětka by byla supr. V Táboře mi závod vyšel. Ale celá ta sezóna moc povedená nebyla. Svěťáky kolem třicátého místa. Teď jezdím vpředu stabilně. Moje tehdejší výkonnost s tou současnou vůbec nesnese srovnání.
Koho považuješ za nejvážnějšího soupeře?
Asi Van der Haara. Za prvé – pojede doma. Za druhé – v sezóně vynechává některé závody. V Hoogerheide nebude vypráskanej jako všichni ostatní. A jezdí mu to hodně dobře!
Obhájcem titulu je Sven Nijs. V sedmatřiceti letech předvádí parádní výkony, ale dost často „zaspí“ na startu. Myslíš si, že jeho pomalejší začátky jsou záležitostí věku, nebo jde o promyšlenou taktiku?
Neřekl bych, že jeho styl závodění je otázkou věku. Prostě mu to tak vyhovuje. Třeba v Římě odstartoval vzadu a tempo stupňoval kolo od kola. Nám vpředu docházely síly a on šel nezadržitelně. Nakonec mě předjel a dojel až na bednu.
Vrcholný závod roku potrvá něco málo přes hodinu. Brzy pak nastanou měsíce přípravy na novou sezónu. Vojtěch Červínek prozradil, že se velmi těší na léto. Konečně prý zvládneš sedmihodinové tréninky! Když to říkal, oči mu úplně jiskřily! Cítíš v sobě rezervy?
Loni v létě jsem trénoval jako nikdy předtím. V podstatě nadoraz. Dařilo se mi i na silnici. Na mistráku jsem si potvrdil, že se můžu měřit s našima nejlepšíma silničářema. Posunul jsem se o „level“ výš. Zdraví a hlavně kolena drží. Je logické, že to zkusíme. Cítím, že můžu jít v tréninku ještě dál. Morál na to je!
Patříš mezi cyklisty, kteří neustále sledují všechny tréninkové ukazatele, nebo se orientuješ hlavně podle svých pocitů?
V terénu používám měřič tepu. Na silnici k tomu přidávám wattové kliky spojené s Garminem. V zimě v terénu nemají smysl. Závody s „budíkama“ nejezdím. Dřív jsem se na ně moc koukal a vlastně mě rozptylovaly. Jinak se na tepy a watty mrkneme a jedeme podle zón. Jindy mi Vojta řekne, abych jel jenom podle pocitů. Občas absolvuju testy s týmem a loni jsem byl dvakrát u doktora Martínka. Výsledky jsem poslal do Belgie a jejich údaje jsem pak vzal doktoru Martínkovi pro srovnání.
Jak to máš s výživou? Patříš k těm, kteří sčítají všechny kalorie na tyčinkách, nebo jíš všechno, na co máš chuť?
To jsou dva extrémy. Dřív jsem stravu moc neřešil. Dnes si třeba nedovedu představit, že si dám něco smaženého. Základem je pestrost! Když má člověk pocit, že mu něco chybí, bývá to často chybou ve výživě.
Někteří sportovci žijí na různých koktejlech a běžné jídlo je pro ně vlastně jen doplněk stravy.
Jasně, koktejly jsou třeba. Po intenzívních závodech nebo i po šesti hodinách na kole je třeba živiny doplnit. Ale základem dobré a rychlé regenerace je lehká, zdravá a pestrá strava. Udělá pro tělo víc než všechny ty chemický sra…, co do sebe někteří cpou. Přírodní složku přece jen zpracuje tělo líp.
Prozraď něco ze svého osobního života.
Prakticky žádný není! On člověk ani nemůže mít vážný vztah. Jsem pořád v Belgii a přes léto zabere trénink tolik času, že na osobní život už nezbývá. Ten čas by tedy asi byl, ale raději ho věnuju regeneraci na druhý den, než abych někde lítal. Můj osobní život je nulovej.
Cítíš to jako oběť cyklistice?
Vybral jsem si to! Když jsem se po zranění vracel, rozhodl jsem se, že do toho dám všechno. Samozřejmě je to někdy na hlavu, když je člověk pořád sám. A pak ještě na kole.
Je přece možné jezdit častěji se skupinou.
V osobním životě nepomůže jezdit ve skupině.
Jistě, ale mluvil jsi o tom, že i na kole jsi sám.
Na týmovém soustředění jezdíme pohromadě, ale jinak trénuju sám i kvůli tomu, že to dá člověku nejvíc!
Máš někdy volný den? V cyklistice je poslední dobou oblíbený rytmus 3 dny trénink – 1 den volna. Jedete s Vojtěchem Červínkem podobným systémem?
V zásadě ano. Občas 4/1, ale někdy i 2/1. Ve volném dni se však jedu raději projet. Aspoň na chvíli prodýchat. Bez toho jsou pak další den nohy strašně tuhé.
Text: Manfred Strnad Foto: Pavel Myška, Patrick Verhoest, archiv
