Ještě dvě stovky metrů před cílem silničního závodu jednotlivců na světovém šampionátu v Innsbrucku věřil Michael Woods, že získá titul a právo nosit druhový dres v příští sezoně. Ve spurtu ho ovšem chytily křeče. Předním kolem svého Cannodalu přejel cílovou linii až za Alejandrem Valverdem a Romainem Bardetem. Bezporostředně za cílem pocítil zklamání. Když se druhý den ráno probudil a na nočním stolku spatřil bronzovou medaili, došlo mu, jak je šťastný.
V polovině října oslaví Woods dvaatřicáté narozeniny. Přesto se až donedávna cítil v profesionálním pelotonu jako nováček. Ostatně jím skutečně byl. Svou první smlouvu podepsal v roce 2013. Předtím seděl jako úředník za bankovní přepážkou. Ještě předtím patřil k největším nadějím kanadské atletické reprezentace. V roce 2005 vytvořil juniorské národní rekordy v běhu na jednu míli a 3000 metrů. Běžeckou kariéru mu ukončily opakované únavové zlomeniny. Se závoděním skončil a začal pracovat v bance. „Druhý den ráno po závodě jsem si uvědomil, že jsem ještě před několika lety, když jsem stál za přepážkou, ani nemohl pomyslet na něco tak skvělého, jako je medaile z mistrovství světa. V noci jsem skoro nespal, jak mi myšlenky v hlavě vířily,“ přiznal cyklista, který v sezoně obléká dres týmu EF Education First – Drapac.
V loňském roce Woods osvědčil houževnatost i vrchařské schopnosti, když na španělské Vueltě obsadil celkově sedmé místo. „Začal jsem si víc věřit. Z pohybu v pelotonu jsem už nebyl tak vyděšený jako dřív. Když jsem na téhle úrovni začínal, první polovinu závodu jsem strávil ve strachu z pádu, nebo že mi ujedou. Závody World Tour jsem si postupně začal užívat. Dnes jsou pro mě mnohem větší zábavou. Zvlášť, když se jejich průběh vyvíjí podle mých představ,“ vzpomíná Woods na začátky v profesionálním pelotonu.
Kanadský klasikář (výška 175 cm, váha 64 kg) prožívá letos svou nejúspěšnější sezonu. Na jaře dojel druhý v Monumentu Lutych-Bastogne-Lutych. Výkonnost ve druhé polovině sezony potvrdil prvenstvím v 17. etapě Vuelty. Celkové pořadí ho tentokrát moc nezajímalo, zaměřil se na přípravu směrem k mistrovství světa. Všichni dopředu věděli, co je čeká. Přes 250 kilometrů se sedmikilometrovým kopcem v každém okruhu a s brutálním závěrem závodu v podobě 2,9 km dlouhého „trháku“ Höttinger Höll. Ten v Innsbrucku podle očekávání oddělil po více než šesti hodinách závodu mimořádně odolné cyklisty od těch „jen“ odolných. „Závod se vyvíjel podle našich představ. Mám štěstí, že mohu závodit za Kanadu, jejíž cyklistický svaz velmi dobře spolupracuje s mým týmem EF Education First – Drapac p/b Cannondale. Společně se svazovým šéfem Kevinem Fieldem, koučem Paulem Saldanhou a sportovním ředitelem Juanma Garatem jsme do závodu stanovili rámcový plán. Šlo o to kontrolovat francouzské reprezentanty a zejména Alaphilippa. Když jsme najeli do závěrečného kopce, zůstali předem mnou jen Thibaut Pinot, Romain Bardet a Julian Alaphilippe. V duchu jsem si řekl, jak náš plán vychází,“ popisuje Woods rozhodující minuty světového šampionátu.
Zbývalo jediné – vyjet Höttinger Höll – cyklistické peklo! Průměrný sklon téměř tříkilometrového trháku 12 procent – s maximem 28 procent! Woods se dostal na špici a snažil se závod rozhodnout. Odpáral Alaphilippa, Pinota a nakonec i Moscona, ale Valverde s Bardetem s ním vydrželi až nahoru. Sjezd do Innsbrucku zvládl Woods nad očekávání dobře. Na kole je proti Valverdemu přece jenom pořád „bažant“ … „Když nás ve městě dojel Tom, spolupráce naší trojice se rozpadla. Bylo však jasné, že po stíhací jízdě musí být úplně vyčerpaný. Do cíle zbývalo jen kousek. Do spurtu jsem si věřil. Tom to zkusil, ale hned si zase sednul (křeče?). Když za to tři sta metrů před cílem vzal Valverde, myslel jsem si, že to uspěchal a porazím ho. Po sto metrech sprintování mě ale chytily křeče do obou lýtek i zezadu do stehen. Musel jsem zvolnit a šlapat do čtverce. Soustředil jsem se pak už jen na to, aby mě nepředjel Tom,“ přiznal bronzový medailista světového šampionátu.
V Innsbrucku dosáhl Michael Woods svého dosud největšího sportovního úspěchu. Výkonnost i výtečnou formu letošního podzimu chce ještě zužitkovat v posledním velkém závodě silničářské sezony – Monumentu Okolo Lombardie (13. října). Na jaře ho o prvenství v jiném podniku této mimořádné kategorie (Lutych-Bastogne-Lutych) připravil Bob Jungels. Druhý v Ardenách, třetí v Innsbrucku … Případné vítězství v Monumentu by Woodsovi skvěle zarámovalo letošní sezonu.
Text: Manfred Strnad Foto: EF Education First – Drapac a MovistarTeam
