Veřejnost vnímá Michala Starka už více než čtvrt století jako výraznou postavu české cyklistiky a sportu hendikepovaných obecně. Je mistrem světa i Evropy. Ve sbírce má (zatím!) 23 velkých medailí. Tu nejcennější – bronzovou z paralympiády – vybojoval ve stíhačce v Sydney v roce 2000. Se sportem ovšem začínal jako lyžař. K intenzívní přípravě a závodění na kole se dostal po dvacítce. Letos oslaví padesátiny, což se zdá neuvěřitelné! Jakou může mít závodník jeho úspěchů ještě motivaci? O tom jsme si s Michalem povídali v průběhu úterního tréninku skupiny „Giant Křivoklátské výjížďky s Michalem Starkem“ a později také v sídle společnosti Progress Cycle, která mu vytváří zázemí.
Michale, evidentně ti to pořád jezdí, ale nemůžu se nezeptat – Kde pořád bereš motivaci prát se už tolik sezon se stále 
mladšími závodníky? Ve sportu hendikepovaných přece neexistují věkové kategorie, nebo se dá očekávat změna?
Změna se čekat nedá a to mě právě baví! Pokud by se změnila pravidla a v soutěžích hendikepovaných cyklistů zavedly věkové kategorie, asi bych se něčeho takového nezúčastnil. Přináší mi uspokojení, že ještě zvládnu trénovat a závodit s mladou generací. A taky s relativně méně postiženými. Protože podle pravidel s námi „jednonožci“ závodí i dvounozí cyklisté. A to mě taky baví – držet s nimi krok.
Tohle pravidlo mi přijde nespravedlivé, i když nejsem lékař a pochopitelně nemůžu odborně posoudit stupeň postižení dvounohých závodníků. Z laického pohledu mají prostě výhodu, anebo ne?
Jsou to většinou spastici, ale nerad bych se pouštěl do kritiky pravidel. Kam kdo patří, určuje lékařská klasifikační komise. Před časem závodili spastici a tělesně postižení odděleně, ale UCI rozhodla obě kategorie spojit. Na startu se potom objeví dvě třetiny dvounohých závodníků. Občas někdo podá protest, ale to je tak všechno. Z mého pohledu to fér moc není, ale taková jsou prostě pravidla. Musím se s nimi vyrovnat. Například víc v závodě přemýšlet a předvídat. Když se nastupuje, trvá mi tři šlápnutí, než se dostanu do stejné rychlosti, jako dvounozí cyklisté. V kopci nemůžu jít ze sedla. S tím vším je třeba počítat, číst profil tratě víc dopředu a podle toho si připravit taktiku.
Jaké máš letos před sebou cíle?
Původně jsem měl v plánu koncem března mistrovství světa na dráze v Nizozemí, ale zdravotní peripetie mi změnily plány. Vloni na podzim jsem po zlomenině pánve zahájil pořádný trénink až koncem roku. Když jsem se začínal dostávat do slušné formy, dvakrát jsem v průběhu zimy onemocněl, bral antibiotika a pochopitelně to ovlivnilo přípravu. S trenérem Viktorem Zapletalem jsme se domluvili, že by bylo riskantní urychleně dohánět trénink během několika týdnů a dráhu proto letos vypustím. Zaměřím se na silnici, na seriál Evropského a především Světového poháru. Série závodů začíná v květnu v Itálii. Dobře připravit se chci i na Evropský pohár na domácích silnicích v Praze a vrcholem je mistrovství světa ve švýcarském Notwill v červenci. Pokud vím, jsou tam všude kolem samé kopce a podle toho se musím zařídit. Kromě těchto vrcholů sezony plánuju zhruba dalších 30 až 40 přípravných závodů. Většinou v rámci UAC, nebo „Lopatárny“ – tedy Giant ligy v Plzni. Kvůli rozvoji rychlosti pojedu i pár dalších kriťáků.
Motivace tě neopouští, což je obdivuhodné. Ale přece jenom – jak dlouho ještě?
Už několik roků plánuju vždycky jen ten nejbližší. Pokaždé se radím s manželkou Janou a dcerami Johankou a Beátou. Zeptají se mně: 
Myslíš si, že na to ještě máš? Zatím jsem jim vždycky odpověděl, že jo. Tak prý: Jdi do toho! Je mi však jasné, že věčně to tak dál nepůjde. Bylo by hezké zakončit kariéru příští rok v Riu. Pokud bych se nominoval, byla by to moje sedmá paralympiáda. Myslím, že na startu z mých soupeřů z Barcelony roku 1992 už nikoho nepotkám…
Kombinuješ dráhu a silnici. Co tě víc baví? Terén tě neláká?
Začnu tím terénem, který naprosto neovládám a pouze se třikrát do roka znemožním na exhibici v rámci závodů Kola pro život Rád se svezu rychle! Dráhu mám rád, ale jedničkou je pro mě silnice, i když paralympijskou medaili jsem získal ve stíhačce. Vyhovuje mi časovka, ale kvůli atmosféře mám ještě radši „hromaďák“.
V jakém období jsi pociťoval nejvyšší výkonnost?
Moje výkonnost probíhala v průběhu let v několika vlnách. Namlsal jsem se hned zkraje, když jsem po dvou letech na kole získal titul vicemistra Evropy. Na počátku devadesátých let jsem pak vyhrál mistrovství světa i Evropy. Takové výsledky se těžce potvrzují. Považuju za úspěch držet se dlouhodobě v užší špičce. To znamená na olympijských bodech. Dřív to bylo do šestého, dnes do osmého místa.
Mnoho sezon jsme tě vídali v dresu Dukly Praha, v současnosti však jezdíš v barvách týmu GIANT Cycling Team.
S Duklou mám pořád dobré vztahy a bude vždy mojí srdeční záležitostí, ale v poslední době jsem našel výtečné zázemí v Progress Cycle. Jsem ambasadorem skoro všech jejich značek a materiálně jsem od nich zabezpečený.
Kde nejraději trénuješ?
Na Křivoklátsku. Už několik let bydlím v Jenči a odtud samozřejmě směřuju 
přípravu do kopců nad Berounkou. Organizuju Giant Křivoklátské vyjížďky. Dokonce jsme s některými skalními jezdci z vyjížděk, vytvořili amatérský cyklistický spolek Stark Cycling Team. V zimě nás jezdí kupodivu nejvíc, když je nejhorší počasí. Asi se lidem nechtělo na tu slotu koukat z okna a raději vyjeli na kole! Ale teď s nastupujícím jarním sluníčkem je to už paráda. Pokud by ses zeptal na nejoblíbenější trasu, tak je to přes Zbečno a odtud doprava nahoru přes „5kopec“. Ten je hodně na sílu i morálku. A nejoblíbenější amatérský závod? Možná „První a na podzim Poslední šlápnutí“, na okruhu kolem Hřebče a Lidic. Tzv. otevírák a zavírák amatérské silniční sezóny ve středních Čechách.
Přemýšlíš o tom, co budeš dělat, až jednou skončíš s intenzívní přípravou a závoděním?
Dřív mi stačilo jezdit dobře na kole, ale v poslední době potřebuju dělat i jiné věci. To asi přichází s věkem. Rád bych se věnoval manažerské práci a marketingové propagaci, určitě v souvislosti se sportem. Chci rozvíjet i náš tým. V Jenči jsme založili cyklistickou akademii pro děti a loni jsem se nechal přesvědčit, abych šel do komunálních voleb. Dostal jsem nejvíc hlasů a je ze mě místostarosta, což je dobrovolná funkce, ale stejně zabere dost času. Ten si musím organizovat čím dál pečlivěji. A v neposlední řadě se snažím angažovat, resp. pomáhat dětem z dětských domovů v rámci o.s. Ano, Ano.
Top Ten výsledků sportovní kariéry Michala Starka:
Mistr světa v časovce jednotlivců – Belgie 1994
Bronzový medailista ze stíhačky – Paralymiáda v Sydney 2000
Mistr Evropy v silničním závodě – Francie 1993
Mistr Evropy v časovce jednotlivců – Německo 1995
Vícemistr světa v omniu – Belgie 1994
Vícemistr světa v časovce jednotlivců – Švýcarsko 2006
Bronzový medailista v časovce jednotlivců – Kanada 2010
Bronzový medailista ze stíhačky – Velká Británie 2009
Bronzový medailista ze stíhačky – Itálie 2011
Vítězství v celkovém hodnocení seriálu EP – 1998, 2006, 2009, 2010
…a nejaktuálnější: český rekord ve stíhačce na 3 km (7.místo) – MS Mexiko 2014
Manfred Strnad Foto: Pavel Myška, K. Rendlová, ČATHS
