Čtyři dny non-stop napříč Českou a Slovenskou republikou šlapalo na kolech a pákami handy biků točilo v období vrcholného léta šest týmů, které se přihlásily do prvního ročníku extrémního závodu OPEL HANDY CYKLO MARATON. Na trase téměř dva tisíce kilometrů dlouhé zvítězil tým českého a slovenského zastoupení značky Opel. Od akce uplynulo několik měsíců, přesto stojí zato si ji připomenout. Zejména proto, že po úspěchu prvního ročníku se intenzívně připravuje další. A pořadatelé rádi na startu přivítají všechny cyklisty, kteří získají do party alespoň jednoho handbikera.
Myšlenkovým otcem Handy Cyklo Maratonu je známý handbiker Heřman Volf. V uplynulých letech vstoupil do povědomí veřejnosti díky svým počinům propagujícím aktivní život s hendikepem. V letech 2009 až 2012 procestoval Heřman na kole s ručním pohonem křížem krážem Evropu. Se svým týmem nazvaným Cesta za snem dojel do Paříže, Říma i na sever do Norska a splnil si tak nejenom vlastní sny, ale ukázal cestu a nalil naději pro návrat do aktivního života desítkám podobně postižených lidí. Při svých toulkách kontinentem zatoužil uspořádat nějakou akci pro spřízněné duše. Napadlo ho: Co takhle objet republiku! A protože se narodil jako většina z nás v Československu, rovnou pomyslel na cestu kolem své bývalé vlasti. Zrodila se myšlenka Handy Cyklo Maratonu.
Heřman jezdí na handy biku sedm roků. Do té doby provozoval různé sporty. Zejména atletiku. Například v hodu oštěpem má osobní rekord přes 70 metrů! Taky rád lyžoval. „Jednou se takhle v Rokytnici na sjezdovce objevila nenápadná mulda – vlastně sněhem zasypaná hluboká jáma. Nevšiml jsem si jí, spadl dovnitř a od té doby jsem se na vlastní nohy už nikdy nepostavil,“ popisuje dávno vyrovnaným hlasem Heřman Volf svou cestu k handy biku.
Maraton pro osm
Štafetovému Opel Handy Cyklo Maratonu vymyslel i vcelku jednoduchá pravidla: Postavte si tým složený z maximálně osmi cyklistů, z nichž nejméně jeden bude hendikepovaný, a projeďte co nejrychleji osm povinných průjezdních bodů na trati dlouhé přibližně dva tisíce kilometrů. Vše ostatní je už na vás – zvolte si vlastní taktiku střídání, najděte si nejpříhodnější cestu, sežeňte si doprovody. Limit je stanovený na 111 hodin. A každý ze závodníků musí ujet nejméně sto kilometrů. Teoreticky by tedy mohlo ujet sedm lidí celkem sedm stovek kilometrů a „zbytek“ třeba Tony Martin, pokud by se ho podařilo angažovat do týmu. Není divu, že se každý z přihlášených mančaftů snažil do svých řad získat co nejzdatnější borce.
O sestavě rozhodl pes
Tým titulárního sponzora spoléhal na výkonnost známého horolezce Radka Jaroše, kterého podporuje v jeho himálajských i jiných aktivitách. Ale osud Radkovi nastavil nepříznivou tvář. Přesněji řečeno psí mordu. Radek se pár dní před startem Opel Handy Cyklo Maratonu vracel na kole z tréninku, když se cosi na jeho pohybové aktivitě znelíbilo sousedovic psisku. Vrr! Následoval skok a raf! Prokousnuté lýtko svému pánovi odmítlo sloužit dlouhou řadu následujících dní. Cesta do sestavy týmu Opel C&S byla pro autora těchto řádek volná. Nerad bych, aby to vypadalo, že jsem Radkovi jeho prohru v potyčce se psem přál, nicméně jsem si díky ní užil pěknou cyklistiku v bezva partě a v zajímavé krajinné kulise. Kdy jindy bych se na kole vydal z Košic směrem k Užhorodu! Své účasti rozhodně nelituji. Stálo to zato.
Z Trojmezí k Užhorodu
Opel Handy Bike Maraton odstartoval z nejzápadnějšího výběžku České republiky – Trojmezí. Nejvzdálenější bod trasy představují Velké Kapušany, které leží asi dva kilometry od ukrajinského Užhorodu. 
Startuje se z nadmořské výšky 570 metrů, což při stálém západním proudění vzduchu směrem do níže položených oblastí republiky znamená, že v prvních hodinách udržovat čtyřicíku je lahůdková záležitost. Později na Slovensku se vítr utišil a cestou zpět do Čech se chvílemi i obracel. Zázrak! Většinou se při tréninku vyskytuje jev zvaný „Zákon stálého protivětru“. V době konání Opel Handy Cyklo Maratonu ovšem příroda ukázala přívětivou tvář. Po celou dobu nepršelo, nebylo ani horko, ani zima. Prostě počasí na cyklistiku tak akorát. K tomu vítr do zad! To se zažije málokdy. I proto bude v příštích ročnících nejspíš dost těžké překonat dosažený rychlostní průměr.
Délku úseků si volíme podle individuální chuti a momentální kondice. V západních Čechách registruji překvapivě dobré silnice. Na hladkém asfaltu si lebedím. Čím dále postupujeme na východ, povrch vozovek se očividně zhoršuje. V noci na Moravě je třeba se výrazněji koncentrovat. Za „umělého osvětlení“ a v polospánku je chvílemi dost obtížné vyhýbat se dírám v asfaltu. A jízda z Košic směrem na východ je pak opravdovým testem odolnosti materiálu…
Kdy odpočívat?
Štafetový kolík, který jsme si předávali a současně mapoval trasu jednotlivých týmů, představoval GPS lokátor velikosti krabičky od sirek. Díky jemu mohl kdokoli v reálném čase sledovat na stránkách www.111hodin.cz, jak se závod vyvíjí. „V prvních hodinách nám dokonce spadl server a museli jsme navyšovat jeho kapacitu. Během čtyř dnů navštívilo stránku s on-line mapou závodu více než 30 tisíc lidí,“ prozradil producent projektu Miloslav Doležal. Na obrazovce telefonu sledujeme i my v autě odpočívající, jak jsme na tom v porovnání se soupeři. Od počátku se přetahujeme ve vedení s „chlapci“ z firmy Unicredit. Zvolili jsme taktiku dvou čtyřčlenných sestav a jejich střídání po osmi hodinách. Ve čtyřce se mnou šlape Pavel Šilha, pan generální, ale jinak fajn chlap. Taky Josef Šopík, který je při svém mládí prodejním ředitelem Opelu a taky vyšvihaným cyklistou neustále se telefonem hecujícím se soupeři z Unicreditu. Ti zvolili jiný systém – dva čtyřčlenné týmy se střídají po 24 hodinách. To není špatný, říkáme si. Uvidíme, kdo vymyslel lepší taktiku.
Členem našeho týmu je i Honza Krauskopf. Na handbiku jezdí teprve druhým rokem, ale jsou už na něm patrné pořádné svaly na rukou i mohutná záda. Začíná z něho být typický handbiker. Při cestě autem na start ukazuje Honza osudnou zatáčku svého života. „Tady se mi to před dvěma roky na motorce stalo.“ Silnice mezi Borem a Tachovem dramaticky změnila jeho život. „Jel jsem přitom pouze čtyřicítkou,“ říká smutně. O pár kilometrů dál se pochlubí: „Na téhle rovince jsem jel jednou dvě stě sedmdesát!“
Žádná procházka
Že Opel Handy Cyklo Maraton nebude nedělním výletem se ukázalo již druhý den ráno, kdy odstoupil čtyřčlenný tým TK Vyšehrad. Nelehké rozhodnutí učinili poté, co v mikrospánku téměř havarovali se svým doprovodným vozem. Všechny také vyděsila zpráva o nehodě nejstaršího účastníka, pětasedmdesátiletého Heřmana Volfa staršího. Čtvrtý den závodu mu poblíž Olomouce praskla přední vidlice a po pádu musel být převezen do nemocnice se zraněním hlavy. Po sedmi hodinách byl Volf starší z nemocnice propuštěn a handbiker Heřman Volf mladší spolu se svým bratrem Michalem a nejmladší účastnicí maratonu, osmnáctiletou Markétou, dokázali závod dokončit ve třech! „Všichni jsme si určitě hrábli na samé dno sil, ale radost z vítězství vše přebíjí,“ prohlásil v cíli Pavel Šilha, ředitel českého a slovenského zastoupení automobilky Opel a zároveň kapitán vítězného týmu. „Jsme nadšeni, že jsme mohli podpořit dobrou věc. A možná se nám také podařilo dokázat, že Opel má opravdu sportovního ducha – vždyť kdo by od nás – „kancelářských krys“ – čekal, že předvedeme takový výkon!“
Vlna solidarity
Do stanoveného limitu 111 hodin se nakonec vešly všechny týmy, které vydržely až do konce. Rozdíl mezi první a poslední sestavou byl ale celých 24 hodin! Cílovou pásku jako první protnul tým Opel C&S, který od prvního dne závodu nasadil vysoké tempo a zvolil asi nejefektivnější taktiku – střídání čtveřic po osmihodinových směnách se osvědčilo. Ke zdolání 1848 km z nejzápadnějšího výběžku ČR – Trojmezí na samý východ Slovenské republiky a zpět do Prahy mu stačilo pouhých třiašedesát hodin (přesně 63:03“)! Rychlostní průměr téměř 30 km/h. „Byl to závod, ale o umístění ani tolik nešlo. Když mi v cíli lidé na vozíku říkali, že nic tak intenzivního a úžasného ještě nezažili, když jsem viděl přátelství, která během cesty vznikla mezi zdravými a hendikepovanými cyklisty, podporu a solidaritu mezi týmy a záplavu ohlasů z řad veřejnosti, kteří nás ve dne v noci sledovali třeba přes internet, uvědomil jsem si, že to mělo smysl,“ říká Heřman Volf, který s myšlenkou na uspořádání extrémního závodu přišel. „Nejeli jsme pro sebe, ale pro druhé – a tím je náš závod unikátní. Chtěli jsme lidem na vozíku i široké veřejnosti ukázat, že život s hendikepem nekončí, pokud vám nechybí odhodlání a máte kolem sebe dobré kamarády!“
Opel Handy Cyklo Maraton nebyl jenom o adrenalinu a trhání rekordů. Každý ze závodních týmů byl patronem jednoho člověka, který usedá na invalidní vozík teprve krátce. „Z vlastní zkušenosti vím, že nejtěžší pro čerstvého vozíčkáře je první rok a návrat do normálního života. My, kteří jsme se už s hendikepem naučili žít, budeme bojovat za ty, kteří se to teprve učí. Jde v první řadě o morální podporu a motivaci, co všechno se na vozíku dá zvládnout,“ říká Heřman Volf.
Byl to fofr!
Všechny týmy výrazně překonaly limit 111 hodin. Českou a Slovenskou republiku se nám podařilo objet za méně než tři dny. Do cíle jsme pospíchali už kvůli tomu, abychom třetí noc strávili doma každý ve své posteli! Poznatek: Na střídání jízdy na kole a zkroucených poloh v doprovodném autě si člověk zvykne. Na noční úseky mezi druhou a pátou ráno kdesi mezi Hodonínem a Nitrou si člověk taky zvykne. Na silnici je tou dobou klid, dálková světla doprovodného auta promění noc téměř v den. Ale na příšerně rozbité silnice „tam na východě“ se zvyknout nedá.
Opel Handy Bike Maraton přinesl všem účastníkům nespočet zážitků. Tahle věta zní jako fráze. Na trase Opel Handy Bike Maratonu jsem však poznal, že týmový duch – Spirit of the Team – frází rozhodně není. Nikdy jsem nepatřil mezi přívržence všelijakých čtyřiadvacetihodinovek, nonstop šestidenních a nočního sportování vůbec. Stále zastávám názor, že slušnej člověk má v noci spát a pokud možno ve své posteli. Přesto bych se příští rok moc rád znovu vydal na trať. Tento pocit jsme v cíli sdíleli úplně všichni.
Text: Manfred Strnad Foto: Pelotonsport/Opel
