Všestranný cyklista Pavel Boudný patří k nejúspěšnějším bikerům uplynulého desetiletí. Někdejší juniorský medailista evropského šampionátu dosahuje v posledních letech skvělých výsledků zejména v maratonech. Evropské stříbro vybojval v roce 2012. Na tratích vyniká silovým pojetím jízdy, při rozhovoru nebývalou otevřeností v názorech. Povídat si s ním o cyklistice je zážitek nejen díky jeho osobitému a kouzelnému brněnskému dialektu.
Pavle, jaká byla letošní sezona?
Vyšla perfektně. Hodně spokojený jsem se závody Kola pro život i se ziskem čtvrtého titulu mistra republiky v maratonu. Hodně si ho cením, protože nechci, aby moje výsledky byly postavneé jen na Kole pro život. K tomu jsem dojel osmý na mistrovství Evropy v maratonu v Německu. Celkem slušný výsledek. Na závodech u nás mě s kolegou Maoušem Ulmanem nikdo neporazil, takže maximální spokojenost.
Vyhovují ti víc delší maratony než cross country?
Že bych se zpomaloval na sobě zatím nijak zvlášť nepozoruju. Když se jede nějaký kratší závod nebo kritérium na horských 
kolech, určitě nemám problémy s rychlostí. U maratonů mi vyhovuje, že i horší start nemusí znamenat špatný výsledek. Při cross country cítí člověk hned, když je v háji. Kdežto při maratonu se stává, že se v průběhu tratě ještě chytíte.
Výsledky na maratonské Evropě ovšem napovídají, že ti sedí maratony jedoznačně víc.
Maratony jsou specifické. Když jsem závodil na Evropě v cross country, byl jsem už na startu trošku odevzdanej. Viděl jsem, že i kdybych dojel třicátý, nebo třeba i dvacátý, stejně to nebude u nás nikoho zajímat! Když startujete ze zadních řad, nemůžete s lepším umístěním počítat. Pokud nemá člověk vyjetou pozici, nemá v XC moc šanci. Ti vepředu jedou pryč, za nima se trať zacpe a mě už to nebavilo. Závodění bez valného smyslu. Start maratonů je regulérnější než při cross country. Máte dost času, abyste se prodrali ze zadních pozic dopředu.
Jakou cenu pak má účast na takových závodech a kdo tvoří tvůj závodní kalendář? Můžeš si starty vybírat?
Částečně si můžu zvolit závody, jaké bych si přál jet. Do cross country se moc nehrneme. Máme zdravý rozum a víme, že nemá cenu se cpát na světové XC závody. Budeme víc objíždět maratony. I v zahraniči. Jeli jsme Alpentour a na jaře v Chorvatsku maraton. Evropu a svět v maratonu to ano, ale vrcholové XC akce pro nás nemají smysl.
Když porovnáš svoji výkonnost, dejme tomu s Ondřejem Cinkem, který se medailově prosadil na světovém šampionátu, nebo s Jaroslavem Kulhavým, jak se v tom srovnání vidíš?
V maratonu je moje výkonnost srovnatelná. V cross country je to jiné. Mají jinak nastavenou hlavu. Ondra je mladej kluk a žene ho dopředu dravost. Jarda už si taky zkusil, když se úplně nedaří podle představ. Taky si už sáhl na maraton a dobře ví, že tam je jednodušší získat nějaký pěkný výsledek. V Česku samozřejmě budeme jezdit XC dál. Konkurence není velká a ani, kdyby neměl člověk vyjetou pozici, je to v pohodě, protože se u nás jedou maximálně tři lajny.
Nechtěl ses třeba někdy dříve soustředit na evropskou a světovou cross country? Měl jsi tu možnost sám se rozhodnout? Nebo týmy, za které jsi závodil, neměly zájem?
Od roku 2007 jsem u Radima Kořínka a musím říct, že jsem mu za mnohé vděčný. Společně vstupujeme do deváté sezony. Neměl jsem problém s tím, že bych nemohl jet někam, kam jsem chtěl. Musím říct, že co on navrhl, mi vždycky vyhovovalo. Bylo by samozřejmě hezké závodit v Riu na olympiádě, ale člověk musí být objektivní, aby někomu bral pozici. Vyjet si účast taky není vůbec jednoduché.
Šance přece ale existuje, ne? Na olympiádu by měli jet tři bikeři. Jasní jsou dva.
Asi je to ještě otevřené, ale nemám body na to, abych startoval z prvních pozic. Nechávám to otevřené a radši nic neplánuju. Spíš se nechám překvapit.
Na získání bodů před olympiádou na lepší startovní pozici je pozdě?
Asi je už pozdě. Program máme postavený tak, že si nemůžeme dělat úplně, co chceme. Abych zjara objížděl závody venku? No, nevím. Body bych posbíral. Vím že tělu to jde, ale nechám se překvapit. Třeba se s tím zkusím popasovat.
Na třetí nominační pozici je další silný kandidát Jan Škarnitzl. Když se s ním srovnáš …
Na maratonu s ním vůbec nemám problém. V cross country? Je o něco mladší, ale určitě není odskočenej, to ne. Loni byl třetí na mistrovství Evropy v XC. Supr výsledek, ale nic se nestalo. To mě trochu šokovalo. Ven se nedostal, nikoho takový skvělý výsledek nezajímá. Je to odstaršující případ závodění venku. Když není člověk mistr světa nebo olympijský vítěz, nebo nemá aspoň placku ze světa, nikoho u nás doma nezajímá.
Pavle, úspěšně závodíš i na silnici. Předloni jsi spurtoval o vítězství v jarní klasice Brno-Bíteš-Brno.
Jo, ve spurtu jsem těsně prohrál s Milanem Kadlecem. Před cílem jsem jel na první pozici a vypadalo to, že vyhraju. Ale bohužel. 
Sledoval jsem pravou stranu, kde nikdo nebyl a on mě překvapil zleva a bylo to o milimetry. Strašně mě to mrzelo. I Radima Kořínka to mrzelo, že jsem to pohnojil. Z bikerů jsem měl nejvíc sil, spurt mi rozjel Jarda Kulhavý a já jsem to takhle prokaučoval! Věk na silnici mám. V Kyjově na těžkém pohárovém závodě jsem dojel třetí na kopcovitém okruhu a měl jsem z toho dobrý pocit. Na jaře plánuju objíždět nějaké silniční závody, abych se dostal do tempa.
Díky silnému spurtu bys mohl mít na silnici výrazné výsledky. Nepřišla ti nabídka z některého ze silničních týmů? Z jakých důvodů dáváš přednost horským kolům?
Určitě v tom hrají roli finance. Na české silnici moc peněz není. A ti co dojedou na honorovaná umístění se ještě musí dělit o peníze, které jsou už tak vcelku srandovní. Na horských kolech jezdíme každý sám za sebe. Odměna jde čistě závodníkovi, protože si ji sám vyjezdí. Klukům ze silnice kolikrát nezávidím, o co se musí dělit za to trápení. To nemá smysl. Já silnici jezdím na jaře, abych se rozzávodil a dá se říct že i kvůli prestiži.
Dá se závoděním na horských kolech v pohodě uživit?
Samozřejmě mám plat od týmu, plus si něco vydělám na závodech a ještě nějaké prémie, takže v sezoně je to super. Když se daří vyhrávat. Pokud vyhráváte závody, dá se cyklistikou uživit velice dobře, ale není to na nějaké zabezpečení do budoucna. Zima je horší. Uvědomíte si, že všechno může velice rychle skončit. Do podvědomí se dostane nervozita. Říkáte si, co by bylo, kdyby to dál na kole nešlo. Celý život jezdím jen na kole. Nic dalšího se u cyklistiky moc tvořit nedá.
Měl jsi někdy ambice dostat se do zahraničního týmu?
Kdysi dávno jsem nabídku dostal. V té době jsem ještě jezdil za brněnský tým Rocky Bikes, někdy v roce 2001. Nabídku mi předložil český trenér, který žije v Americe. Je to tak dlouho, že si už nepamatuju jeho jméno. Měl jsem si zaplatit letenku, že bych tam jako bydlel, on mě trénoval, a jezdil jsem závody. Ale zadarmo. V té době jsem už tady bral nějakou výplatu. Říkal jsem si, že Amerika je fajn, ale čím se budu živit?! Příležitost spíš pro někoho, kdo má bohaté rodiče. Pro mě nereálné. Později mi už přímo nikdo žádnou nabídku nedal. Šance možná byla, když Kristián Hynek odešel ven. V roce 2012 jsme dojeli první a druhej na Evropě v maratonu, tady na Malevilu. Díky tomu výsledku se Kristián dostal k Italům. Možná že kdybych ho poprosil, jestli mě může stáhnout s sebou, třeba by to pro mě udělal. Nevím, ale já jsem ho tehdy o to nepožádal.
Byli jste kamarádi.
Ano, tři roky jsme společně jezdili v mančaftu. Odešel za lepším, což chápu a je to samozřejmě v pořádku. Neřešil jsem to, ale teď už je samozřejmě pozdě. Už nechám svoji kariéru doplavat, tak jak teď dobře funguje. A náš tým jako jeden z mála u nás opravdu funguje. Zázemí máme z českých týmů nejlepší.
Nezkusil jsi se svou robustní postavou časovku na silnici?
Nikdy jsem v časovce na mistráku nestartoval a taky mě to mrzí. Asi bych nazajel úplně špatně. Časovka je o speciálním tréninku. Na koze se šlape jinak. Trvalo by nějakou dobu se s ní zkamarádit. Čistý výkon by asi nestačil. A člověk si musí ve finále říct, co z toho, že jo (směje se)? Ale na té koze jsem si kdysi zazávodil. V časovce družstev. Daler, co to v Brně vedl, přemýšlel, jestli mě dát do áčka nebo béčka. Nakonec mě dali do áčka a stejně jsem musel všechny kluky táhnout. Byla to mladá léta. Cyklisticky jsem se vyvíjel. V současnosti si na silnici dám maximálně klasiky, což je Brno-Bíteš-Brno, v Kyjově pohár a mistrovství republiky na silnici, které se jezdí dohromady se Slovákama. Před dvěma lety se pořádalo ve Slavkově. S osmým místem jssem byl spokojený, i když si myslím, že jsem měl rezervu v materiálu. Štybar a Sagan jeli na S-Worksech a já ho tehdy ještě neměl k dispozici. Teď už ten top model od Specializedu taky mám. Určitě by se nějaká energie za těch 190 kiláků, co jsem tahal, ušetřila. I tak to pro mě byl supr výsledek a zážitek. Ale hlavní jsou biky. Beru cyklistiku jako práci. Mám malé dítě a musím živit rodinu. Závodní program je perfektní, nemůžu si na nic stěžovat.
Jak dlouho jsi ženatý?
Vůbec nejsem. S přítelkyní Eliškou jsme spolu patnáct a půl roku. Malému Pavlíkovi je čtrnáct měsíců. Třeba mě to taky potká 
jako Kristiána. Má už dvě děcka a ještě se do toho oženil (směje se). Po těch letech je to formalita.
Trénuješ podle svých představ, nebo podle plánů trenéra?
Trénuju podle sebe. Kdysi jsem měl trenéra, kousek tam od nás ze Slavkova. Připravoval mě asi dva roky. Já jsem taková povaha, že si nerad nechávám do něčeho kecat, takže to ztroskotalo a rezešli jsme se ve špatným. Od té doby zase jedu to svoje. Znám se a vím, co si můžu dovolit. Na testech jsem nebyl strašně dlouho. Jenom chodím na krev, abych se ujistil, že jsem zdravej.
Podle čeho si tvoříš tréninkový plán? Vyloženě podle pocitů?
Vždycky jsem jel podle sebe. Nějak jsem to svoje tělo za ty roky pochopil, že (směje se)? Když se s kolegy bavíme o tréninku, ten můj se od jejich ani moc neodlišuje. Nemá cenu vymýšlet nějaké experimenty. Na silnici mám samozřejmě wattmetr a garminu. Všechno. A používám to spíš jako motivační prvek, abych jel co nejvíc wattů a kilometry podle garminy. Abych měl radost z vyplněných kolonek, když součet porovnám s předešlýma rokama. Vidím, kde jsem to asi odrbal a kde naopak trénoval víc. Beru ty přístroje jako takový motivační prvek. Nemám to tak, že bych vyloženě studoval, kolik jsem tepal v kopci. Myslím si stejně, že výkon v cyklistice je o tom šlapat na kole a nějaké experimenty? Když vidím třeba Schurtera v laboratoři, připadá mi to jako nějaké sci-fi.
Výsledky nikdo nevyhodnocuje, nikam je neposíláš? Ani tým je nechce?
Ne, ne. Na soustředění si třeba společně sedneme a porovnáme, kde kdo jel kolik wattů. Občas pošleme esemesku ze závodů, kolik jsem měl maximální watty. Pak se tomu zasmějeme. Že bych ty hodnoty rozebíral s nějakým trenérem? Vůbec a nevěřím, že by mě to někam posunulo.
Jsou kluci, kteří využívají Stravu.
Tomu se lehce směju, protože se dá snadno podvádět, že? Není problém, abych vzal kamoša na skútru, který mě potlačí, zajedu tam rekordy a budu dělat machra (směje se). Takový Stravy jsou… no sranda k ničemu.
Mezi cyklisty máš díky výšce 187 cm a váze 87 kg docela nezvyklé parametry svědčící o značné síle. Kolik wattů si naměříš ve spurtu?
Dal jsem i patnáct set wattů.
To je na úrovni Cavendishe.
Jo, jenže on je lehčí a o dost menší. Když jsme na jaře závodili na Masarykově okruhu, změřil jsem si za hodinu dvacet minut průměrně 420 wattů, což není špatný.
Jaké jsou ve Slavkově tréninkové možnosti?
U nás je k dispozici úplně všechno. V lese na horským dávám kopce, když potřebuju rovinu na silnici, jedu na jih a do kopců naopak na sever. Třeba k vysílači na Kojál nebo směrem na Prostějov a dál na Vyškov, když potřebju zvlněný terén. Ještě chodím hodně běhat.
Cyklisti moc rádi neběhají….
Teď mám zrovna nohy na kaši, protože jsem včera běžel s kámošem třicet kilometrů a nemůžu pořádně chodit. Běhání mě baví, protože je to něco jinýho. Dáme třeba třicet kiláků, ale nejde o čistý běh. Spíš indián, ale člověk je přitom stejně rozbitej na mraky. V terénu jsme se pohybovali skoro čtyři hodiny. Vytrvalostní a řekněme plně morální trénink, protože je celkem nepříjemný.
Pavle, nejsi tak trochu masochista?
Tož jasně, dá se říct. Když bolest probíhá, říkám si proč to dělám. Když je ale volno, chybí mi (směje se).
Kolik natočíš za rok kilometrů, pokud si eviduješ součty?
Jeden měsíc je volný, takže za jedenáct měsíců to dá třiadvacet tisíc, což je na horský kolo celkem dobrý. U nás kilometry moc nenaskakují jako u silničářů. Beru to jako součet. Garminu si přehazuju. Na silnici strávím tak osmdesát procent času.
Trénuješ raději sám nebo ve skupině?
V partě to líp utíká, ale jsem hodně nervózní kvůli autům, protože kdo jede zrovna víc do silnice, furt se otáčí. Kreténů na silnici je hrozně moc (směje se). Takže trénink ve skupině je celkem psycho. Když jedu sám, cítím se bezpečněji. A taky svobodnější.
Kvalita a rychlost se zpravidla trénují ve skupině …
Záleží s kým se trénuje. Jezdím teď dost s Aloisem Kaňkovským a on mě pořád krotí. Ať se prý uklidním, že mám jet pomalu. Asi má pravdu a v tréninku se zbytečně šťavím. Jinak není s kým pořádně trénovat. V Brně kluci vymřeli.
V Brně už nejsou kvalitní cyklisti?
Fakt není s kým trénovat. Společně s Kaňkovským, který bydlí za Kyjovem, se ještě potkáváme s Lechnerem, což je silničář, který jezdil za KTM a za Prostějov. Je ale extrémně pomalej (směje se). Občas s náma jezdí Honza Bárta, který bydlí v jedné vesnici u Kyjova.
Kvalitní trénink, ne?
On ale jede pomalu. Nevyšlape se mnou kopec! Přijde závod a všechno je jinak (směje se).
Kam jezdíš v zimě za teplem?
Na Mallorce jsem byl asi třiadvacetkrát a Soller pořád dokola mě už nebaví. Chci změnu. Sestra přítelkyně je vdaná na Sardinii, něco mi tam domlouvá. Zkusím nabrat kolegu Matouše Ulmana a vyrazíme. Záleží jaké bude doma v lednu počasí. Když bude deset nad nulou, nemá cenu se někam harcovat.
Nelákají tě etapové závody jako je Cape Epic nebo Crocodile Trophy?
Kdybych pominul finance, tak mě to teoreticky láká. Ale krom toho, že vás někdo poplácá po ramenou, zase si za to nic nekoupíte (směje se). S Kristiánem jsme v Andalusii vyhráli velký etapák v roce 2012 a potvrdil jsem si, že by mi to šlo.
Jak dlouhou kariéru plánuješ, nebo jdeš sezonu od sezony?
Spíš sezonu od sezony. Sportovec nemůže moc plánovat. Kariéra může trvat ještě čtyři roky, nebo třeba jen rok. Zítra mě může zajet auto (směje se). Vůbec si netroufám něco říct. Chtít je jedna věc, ale reálně nevím.
Dobře, ale představu asi máš, ne?
Rád bych se cyklistikou ještě nějaký čas živil, ale vím, že to nejde do nekonečna. Pořád ještě nemám jasno, co budu dělat dál. Podobně jako hodně jiných cyklistů. Zatím jsem to vyřešil, nechám se překvapit.
Máš nějakou kvalifikaci, třeba učební obor?
Ve Slavkově jsem se učil kuchařem – číšníkem. Kvůli cyklistice jsem měl to potěšení školu nedokončit (směje se). Chtěl jsem dát všechno cyklistice. Tak to má hodně profesionálních cyklistů. Rodiče z toho byli špatní, ale řekl jsem ne! Když člověk závodí a bere nějaké peníze, už se do školy vrátit nechce.
Přece jenom – máš nějakou představu o dalším životě? Zůstaneš u cyklistiky?
Nevím, jestli už nebudu cyklistikou natolik přesycený, že bude třeba lepší jezdit jako řidič. Plno cyklistů, kteří skončili, cyklistiku nenávidí a jsou rádi, že o kole už nikdy neslyší. Vůbec nevím, kam mě život dál kopne. Různé známosti mám, ale zatím nevím.
Je to dané velkým objemem tréninku? V jiných sportech taková přesycenost nebývá.
Cyklistika je časově náročná a psychicky vyčerpávající. Když člověk závodí dvacet let, kolo už prostě nemá rád.
Je to tvůj případ?
Zaklepu to! Ještě ne. Ale jsou dny, kdy se mi na kolo strašně moc nechce. Radši bych si snad nechal uřezat ruce (směje se). Ale 
obleču se a jdu, protože vím, že když začnu přípravu odrbávat, bude to blbý. Beru sport jako práci, jako když si cvaknu do fabriky. Řeknu si: hryznu se a prostě objedu ty tři a půl nebo čtyři hodiny. Potom mám doma po tréninku supr pocit. Osprchuju se, uvařím špagety a ten pocit za to stojí.
Vaříš si sám? Přítelkyně nevaří?
Z devadesáti devíti procent si uvařím sám, protože kdyby něco uvařila, tak si stejně jedu to svoje (směje se). Nezavděčí se mi. Jsou to sice špagety furt dokola, ale mě vyhovují.
Říká se, že špagetová výživa je už ve sportu překonaná…
Překonaná možná je, ale mě těstoviny prostě chutnají. Rýži se mi vařit nechce. Ty věci, co dáte do špaget, by nebylo dobrý nacpat do rýže. Kapačky doma nemám, tak nevím, co bych jedl (směje se).
Text Manfred Strnad Foto Jan Reiner
Celý rozhovor s Pavlem Boudným si můžete přečíst v prosincovém vydání magazínu Mountain Bike Action, ve kterém také najdete rozhovor s veslařským mistrem světa Ondřejem Synkem, který se v části sezony proměňuje v bikera. Časopis tradičně přináší řadu testů kol jako například Pivot Mach 429, Cannondale Habit, Trek Fuel EX 9.9, Kona Honzo a Orbea Loki 27+, jehož rám zvládne změnu kol rozměrů 27,5“ za 29“ a dokonce si z něho můžete vytvořit fatbike-snowbike.
