Závodní kariéru zakončil před pěti roky titulem silničního mistra republiky, když ve finiši porazil hvězdy profesionální scény Zdeňka Štybara a Leopolda Königa. Dnes je jméno Petra Benčíka spojené se značkou Colnago, jejíž vyhlášené bicykly prodává ve svém obchodě nedaleko pražského obchodního centra Harfa. V posledních letech se cyklistická veřejnost setkává s Petrem Benčíkem také v rámci televizních přenosů, ve kterých v roli spolukomentátora proslul přímočarými názory a řadou výroků. Například: „Není na co čekat!“ Petra Benčíka jsem navštívil v jeho obchodě krátce po olympijských hrách v Riu a těšil se na jeho postřehy.
Petře, už dlouho mě na cyklistice netěší narůstající počet pádů. Rozhodly i olympijský závod, když v nadějné medailové pozici upadli kráce před cílem Vincenzo Nibali a Sergio Henao. Proč se dnes tolik padá? Neumí snad profesionální světová špička jezdit na kole!?
Těžko řict. Určitě umí, ale ne všichni stejně. Rezervy v technice určitě mají, ale určitě nechci být k závodníkům moc kritický. Jsou mezi nimi exceletní technici, ale prostě se padá. Poslední dobou pořád! Naproti tomu jde trochu i vybavení. Všechno je pořád lehčí a lehčí. Celkově je ale takové množství pádů pro mě velká záhada. Podle mého názoru by neměli padat. Armstrong nespadl ani jednou za celou dlouhou dobu, pokud ho zrovna nesundal divák. Když si vzpomenu na svoji závodní kariéru, upadl jsem jednou za jedenáct let! Byl jsem ovšem bolístko, neriskoval jsem. Ti kluci riskujou pořád. Nevím, jestli jdou pády víc na vrub riskování, nebo jim to nebrzdí, nebo jestli je materiál dnes o tolik rozdílnější. Nicméně je jasné, že dneska je všechno víc o vteřinky a lidi se víc tlačej. Cyklistika se řídí heslem – buď drzej a běž do toho! Nemyslím si, že je to správný způsob, jak dosáhnout úspěchu. Mně víc seděla cyklistika, když byl jasný kapitán a závodníci k sobě měli respekt. Celá jedna generace se uřízla a nastoupila nová generace bez respektu. Možná i sami k sobě. Kdybych strčil do řidítek někomu z těch starejch mazáků, umlátili by mě! V životě bych si to nedovolil. Dnes mám pocit, že je to standard, který přineslo omlazení cyklistiky.
Na vlastní kůži jsi zažil olympijský závod v Pekingu v roce 2008, který se ti podařilo dokončit.
Peking se mi strašně líbil! Na startu hvězdné obsazení. Na olympiádě byli ti nejlepší a moc jsem si ji užil. Musím říct, že i v Riu se jel krásnej závod. Byli v něm ty správný lidi a bojovali do poslední chvíle. Top divácky atraktivní! Kdyby dominoval Froome jako předtím na Tour, nebyl by olympijský závod tak zajímavý. Závody pořád neposuzuju tolik jako divák, spíš se ještě cítím jako závodník. Přemýšlím o tom, jak oni to asi prožívají. V Riu šlo ovšem o divácky velmi atraktivní podívanou s technickým sjezdem, těžkými stoupáními, množstvím pádů a žel i zraněními. Všichni dokončovali uvaření a v křečích. Strašně náročný závod!
V jednom z televizních přenosů mě zaujal tvůj postřeh v souvislosti s olympiádou v Pekingu, kdy jsi přiznal, že se ti na olympijský závod nepodařilo vyladit formu. Příliš jsi odpočíval a bylo by bývalo lepší zůstat před závodem víc v zápřahu. Což může být poučením pro dnešní mladé jezdce…
Je to tak. Na olympijský závod jsem ladil šest týdnů. Byl jsem v Číně sám a nebojím se říct, že v jsem žil lágru. Ve vysokohorském středisku 
pro čínské sportovce, kde jednomu člověku vařilo osm kuchařů! Pak jsem přijel do dějiště her, ale v Pekingu se nedalo vyjet na kolo. Přijel jsem tam čtyři dni předem, ale v podstatě jsem čtyři dni netrénoval. Strašná ztráta rytmu! To je ovšem riziko velkých akcí. Když jsem jezdil na etapáky, jezdilo se mi nejlíp druhý, třetí, ale i čtvrtý den. Vždycky jsem se potřeboval trošku zapracovat. Závod jsem dokončil kolem sedmdesátého místa, což ušlo. Neříkám, že je to dobrý výsledek, ale když se dívám na tu letošní olympiádu… jací jsou ti kluci proti mně hvězdy… Paradoxně jsem se den po olympijském závodě cítil, jako bych nic nejel. Vlastně jsem se tím závodem rozjel. Nedokázal jsem najít správný rytmus. Byl jsem skvěle připravenej, ale mikrocyklus před samotným závodem byl úplně tragickej! To je ovšem na tak velkých akcích standard. Byl jsem se rozjet se španělským a italským týmem, kde byly hvězdy z top desítky světového balíku a taky nic moc nezajeli. Taky jim to nešlo. Patřil jsem k cyklistům, kteří potřebují být v tahu. Myslím si, že třeba taky Křižák potřebuje mít tempo a potom podává nejlepší výkony. Když mu to někdo rozhází, ztrácí rytmus. Vždycky jsem byl zvyklej hodně trénovat, nejvíc ze všech. Tady to mi ale nesedělo. I přesto si myslím, že výkon byl kvalitní. Málokdo ví, že jsem v tom závodě spadl a dojížděl sám. Jinak jsem mohl být i víc vpředu. Vzhledem k tomu, co jsem tehdy ve světové cyklistice znamenal, jsem s olympijským výsledkem naprosto spokojenej. Byl to jeden z mých nejlepších závodů na světové úrovni, které jsem absolvoval.
Připravoval jsi se sám, nebo s trenérem?
Měli jsme to postavené tak, že do Číny jsme jeli už předtím na etapový závod. Otázka byla, jestli tam těch šest zbývajících týdnů zůstanu, nebo budu ještě cestovat domů a znovu poletím zpátky. Po konzultaci s trenérem Otou Fialou jsme se rozhodli, že v Číně zůstanu. Příprava nebyla špatná. Bydlel jsem ve dvou tisících nadmořské výšky a trénoval až do třech tisíc. Tam už začínaly Himálaje. Myslím si, že se mi podařilo připravit dobře. Měl jsem naprostou pohodu. Jeden den jsem jel dvě stě v horách, pak dva dny volnější trénink. Výborně se o mě starali. Jídlo mi vyhovovalo. Furt jsem jedl hovězí, ty jejich yaky… Zelenina nebyla problém. Měl jsem pohodu a čas na trénink. Je fajn, když zajedete výsledek, ale pro sportovce je důležitý, když ví, že se dokázal připravit a byl v závodě dobrej. A ten pocit jsem v Pekingu měl! Až druhá věc je, jestli se to podařilo přetavit v úspěch. Ideální samozřejmě je, když se k dobému výkonu ještě podaří výsledek, ale v tom kromě trénovanosti hrají důležitou roli taky další aspekty, například taktika. Byli jsme odjetý s Romanem a myslím si, že on mohl reálně bojovat o desítku stoprocentně, možná o medaili. Možná kdyby trochu víc šetřil a nechal to víc na mně… Teď už je to jedno, je to pryč…
Co říkáš výkonu současných českých reprezentantů na olympiádě v Riu? Ze čtveřice König, Štybar, Bárta, Vakoč dojel do cíle jedině Petr Vakoč.
Pro ty kluky asi nemá žádnou váhu dokončit olympiádu. Pro ně je to závod jako každý jiný. Pro ně nemá význam dojet třeba na sedmdesátém místě, jako jsem ho chtěl za každou cenu dokončit třeba já. Nerad jsem závody vzdával. Ve svých týmech jsou kluci braný jako top hvězdy. Jsou dobří a nemají zapotřebí dokončovat, když se závody moc dobře nevyvíjejí. Jediný srdcař, kterému vadí balit, je asi Péťa Vakoč. Teprve si vyšlapává cestičku mezi hvězdy a víc si za tím jde. Nechci kluky hodnotit kriticky, ale určitě bych je za to nepochválil. Vždycky je lepší závod dojet, než ho zabalit. Ale nemá cenu je kárat. Prostě se jim to nepovedlo. Spíš bych řekl, že některá vyjádření před i po závodě by mohla být opatrnější. Vyjádření ve stylu, že jsem na to stejně neměl a přitom jsem jel reprezentovat na olympiádu… Je to nešťastné vyjádření, protože nominace byla určitě správná! I když bych tam radši viděl Romana Kreuzigera na úkor někoho jiného, ale om tam jet nechtěl. Bylo to jeho rozhodnutí a bylo správné. Když se mu tam nechce…. Nic bych mu nevyčítal. Řekne, jak to je a nejede. Nicméně vím, jak je veřejnost citlivá a spousta lidí si po olympiádě řekne, že cyklisti na to kašlou, když ani nedojedou do cíle…
Kdo na tebe udělal největší dojem ze závodníků, kteří dojeli do cíle?
Pro mě jel skvělej závod Nibali. Nepatřím nezi jeho příznivce, ale musím říct, že jel výborně. Aktivně. Útočil i ze sjezdu a z toho pramení chyby. Pro mě on byl jasná jednička olympiády i když přiznávám že osobně mi nesedí.
Z jakých důvodů?
Nechci, aby to neznělo špatně, ale Nibali je závodník, kterému „to“ trochu padá do klína. Samozřejmě, že je jeden nejlepších. Giro se nedá vyhrát náhodou, ale některá jeho prohlášení se mi nelíbí a celkový dojem mi nesedí. Je to ale jen o sympatiích, jinak absolutní respekt k jeho výkonům! Na olympiádě se však projevil jako nejsympatičtější jezdec, který chtěl sám závod rozhodnout. Jel doraz v kopci a pak i ze sjezdu. Předvedl opak toho, co jsem si o něm myslel. Skvěle jen Henao. Byl tam s ním, jel chytře. V cíli by s ním měl Nibali velký problém! Výtečně jel Fuglsang a Avermaet se ke zlaté medaili dostal hlavně jeho zásluhou. Fuglsang samozřejmě tušil, že tudy cesta ke zlatu nevede. Mohl se na to vykašlat a nemusel jet. On byl motor, který dojel Majku, kterému by zlatá medaile jinak spadla do klína. I když Majka je neuvěřitelně… jak bych to řekl slušně?
Vychytralej?
No, neuvěřitelně! Na jedné straně je famózně takticky vyspělej. Jak on dokáže číst balík a vždycky je skvělej v závěru. Ať šlo o puntíkatej dres na Tour, vždycky rozhodoval v posledním kopci, ačkoli celou etapu vypadal, že umírá. Jinak je to nejvychytralejší závodní světové špičky! Ale na to musíte mít bednu, musíte přemýšlet a číst ten balík. Jemu to vyšlo stokrát a to není náhoda. Takže Majka dobrý, ale můj obdiv nemá. Jel ovšem skvěle. Byl tam celej den! Riskoval. Věděl, že po sobě budou koukat a pojedou až na poslední chvíli, když už je závod skoro pryč. Myslím však, že v Riu byli lepší závoďáci, kteří by si medaili zasloužili víc. Těžko se dá zapomeout, jak v dojezdu na Tour oprášil Königa. Ale ti Poláci jsou jeden jako druhej! Úplně se mi splývají… Přál jsem to těm dvěma, kteří ho dojížděli a závěr byl vynikající! Škoda však Nibaliho a ještě větší škoda Henaa.
Jak do pohledu na olympijský závod zapadá výkon Kwiatkowského, kteý byl dvě stě kilometrů v úniku? Zpočátku se zdál ten únik jako nesmysl, ale nakonec mohl vyjít…
Opět příklad taktické vyzrálosti. Nejspíš si řekl, že by s nejlepšími kopce stejně nepřejel. Zvolil taktiku – musím být vpředu dřív, než nejlepší vrchaři. Genialita je v tom, že vyhodnotil už během závodu, co musí udělat, aniž by věděl, jak se pojede. Kopce s nima nepřejedu, prostě musím odjet! Buď to dá, nebo nedá. To, že si to uvědomí a podle toho taktiku realizuje a celý den krouží v úniku, je nutné ocenit. Prostě hlava závodníka! Sedět na zadku a čekat, co se stane, umí každej. Ovšem vymyslet taktiku je jedna věc a druhá uskutečnit ji. Ve hřeje je ale víc věcí. Závodník třeba ví, že musí odjet, ale nemusí se mu to podařit. Něco podobného jsem čekal od Štybyho. Možná nebyl v top formě, když měl celý rok problémy.
Bylo výhodou absolvovat před olympiádou Tour?
Těžko říct. Myslím si, že Froome ve formě z Tour by přijel do cíle v Riu sám. Ale Tour je třeba oslavit… Tím nechci říct, že by se opíjel a absolvoval večírky. Po závodě jako je Tour prostě ze závodníka spadne ta šílená koncentrace, kterou musí udržet tři neuvěřitelně těžké týdny. Taky má sponzory, kterým se musí věnovat a je třeba úspěch oslavit s týmem a si ho aspoň trošku užít. U Frooma byla v Riu vidět menší ztráta koncentrace. Nemám však detailnější informace, jaký měl mezi Tour a olympiádou program. Možná se hodinu po Tour sbalil, všem se omluvil – po olympiádě mě můžete vláčet, kam chcete, ale teď se soustředím jen na výkon v Riu! V každém případě na něm byla oproti Tour vidět trochu menší koncentrace. Jiný případ je Fabian Cancellara, který musel výsledku v časovce na olympiádě věnovat absolutně všechno! Jeho výkon byl o třídu před ostatními. Klobuk dolů!
Jak hodnotíš výkon v časovce jedenáctého Königa?
Vzhledem k průběhu sezony zajel slušný výsledek. Příslib do příští sezony! König nejel Tour a nedosáhl výsledku, jaký chtěl, ale nakonec si myslím, že nebylo výhodou jet Tour. Zejména ne na celkové pořadí. Odpočinutí závodníci na tom byli líp. Všichni z popředí výsledkové listiny olympiády však Tour absolvovali. Nibali jel Tour, ale bylo vidět, že nebyl úplně pod tlakem. V závěru Tour si už počínal hodně aktivně a nabíral formu.
Co je těžší, závodit na kole nebo komentovat pět hodin televizní přenos?
Úplně jednoznačně: Neexistuje nic těžšího než cyklistický závod! Třeba teď mám čerstvou zkušenost z Krkonošského maratonu, který jsem si objel a protrpěl, protože jsem si chtěl zazávodit a trochu se zmáčknout. V Trutnově – sto čtyřicet kiláků a dva tisíce čtyři sta metrů nastoupáno v krkonošských kopcích. Cyklistika je strašně tvrdá! Myslím si, že je to nejtvrdší sport vůbec. Běžkaři nebo biatlonisti to mají taky určitě tvrdý, ale závody jim trvají pár minut. Na Tour ti kluci trpí v sedle hodiny a tři týdny v kuse. To se asi nedá s ničím srovnávat! Musí se bojovat každý den. Nedá se vystřídat, když to některý den nejde. Cyklistika mě osobně hodně naučila. Když se dostávám do kontaktu s lidma, přijdou mi problémy lidí neuvěřitelně malicherný! Že má někdo hlad a je kvůli tomu nepříjemnej, mi přijde k smíchu. Jakýkoli sport uči lidi, co je dřina a co se dá vydržet a cyklistika je úplně šílená. Když jsme měl top formu, vyhrál jsem třeba pět závodů za rok a k tomu dostal devadesátkrát na prdel! Pak jsem si jednou vyzkoušel, jak chutná vítězství, ale zase jsem celý rok dostával za uši… Není nic těžšího, než silniční cyklistika!
Jak jsi dopadl v Krkonošském maratonu?
Čtyřicátý celkově a osmý mezi čtyřicátníky, kde jsem bažant a jako nejmladší mám výhodu. Proto ani výsledek nikde neprezentuju. Proti chlapům, kterým je devětačtyřicet, mám náskok. Tyhle závody však mají být hlavně pro radost. Svezl jsem se po milovaných Krkonoších a dostal se na místa, kde by mě jinak naháněli ochranáři. Pěkný víkend s dětma. Večer si dám pivko. Paráda, cyklistiku si teď zase užívám. Po konci profesionální kariéry jsem si dva roky odpočinul. Bylo to třeba. Tehdy jsem byl cyklistiky přejedenej. Teď je to asi nejlepší, co kdy bylo. Cyklistika mě baví. Na kolo jdu a mám na to chuť! To jsem předtím nikdy neměl… Byla to hlavně práce.
Jezdil jsi pověstně velké objemy. Pětatřicet tisíc kilometrů za rok, nebo i víc?
Taky někdy víc! Jezdil jsem i třicet sedm. Myslel jsem si, že je to nejlepší cesta, jak vyhrávat. Dělal jsem, co bylo potřeba. Z dnešního pohledu jsem ovšem dělal strašný chyby! Dnes se jezdí dvacet až pětadvacet tisíc kilometrů a k tomu se hodně cvičí. Kluci cvičí denně. Ladí posedy v tunelech, jezdí se výrazně intenzívní tréninky. Tenkrát se myslelo, že kdo jezdí víc, bude lepší. Šlo vlastně o amatérské pojetí. Na svou dobu špičkové, ale z dnešního pohledu amatérský trénink! Kdyby nám před pěti lety někdo řekl, že se má nejdřív trénovat intenzita a pak objemy, ťukali bychom si na čelo. Jsem zvědavý, kam se tréninkové metody posunou za dalších roků (směje se)… Pořád mě zajímá, kam se cyklistika posouvá. V posledních pěti letech udělala strašně velký boom. Jako předtím za dvacet let. Všechno je aerodynamické včetně dresů. Všichni trénujou s wattmetrem. Každý se dnes nejdřív kouká na wattmetr a pak teprve na soupeře.
Jak náročné je komentování v televizi?
Přenosů z celých etap je menšina. Člověk se musí předtím najíst a vyčůrat. Pak už není čas. Ale taky se dá ze studia odskočit, když není vyhnutí…
Náročnost myslím ve smyslu, co se dá po dlouhé hodiny pořád vykládat. Zejména, když se jede po rovině a nic moc se neděje…
Někdy je průběh závodu takový, že není moc co komentovat, jindy se naopak nestíhá říct všechno, co průběh závodu nabízí. Člověka by to především mělo bavit, spolukomentátor – specialista je tam od toho, aby přinesl do přenosu odbornost, svůj pohled na věc. Je nás víc a to je fajn. Každý má na věc originální pohled. Třeba já jsem sklidil obrovskou nevoli za kritiku LeMonda, kterého jsem mimo jiné miloval jako svůj vzor, ale zpětně nesouhlasím s některými jeho výroky. Za každou cenu se prezentovat a na všechno plivat mi nepřijde jako dobrá cesta. Nebojím se kritizovat a stojím si za tím! Stejně jako humbuk kolem Martiny Sáblíkové považuju za nedůstojný vzhledem k jejím kvalitám a jménu. Vidím tam amatérismus. Nepohlídat si překlad pravidel! Přijde mi to neuvěřitelné. Nevíme, jak se nominujeme na olympiádu! Něco mi hlava nebere. Podobně jako rozhodnutí některých šampionů, kteří skončí a pak si to rozmyslí, že je to vlastně ještě pořád baví…
Těžko se člověk smiřuje s radikální změnou života. Přece jsi to taky na vlastní kůži zažil. Nepřišlo ti líto, když jsi končil kariéru vrcholového závodníka?
Bylo mi to strašně líto, ale tak to je! Jako kdyby mi bylo líto, že umřu… Všichni umřem, tak to prostě je! Bylo mi pětatřicet, skončil jsem jako mistr repoubliky a řekl: Děkuju, stačilo. Měl jsem podepsanou smlouvu na příští rok, mohl jsem pokračovat. Jako mistr republiky bych si vydělal, ale řekl jsem si, že je prostě čas skončit. Kam kariéru prodlužovat? Až do trapnosti, kdyby mi říkali – hele už radši skonči? Nechtěl bych se dožít chvíle, kdyby mi řekli: Další smlouvu už pro tebe nemáme. Jméno si sportovec buduje těžce, ale ztratit se dá snadno. Vždyť ta Martina má jméno jako klenot a najednou takovéhle psí kusy. Úplně zbytečně.
Jak se ti zamlouvá život obchodníka?
No (přemýšlí), začátek byl strašně tvrdej. Dva roky jsem si tady zoufal. Denně včetně sobot. V neděli se vydýchat a v pondělí znovu. S nejasnejma vyhlídkama tlačí člověk tu káru do kopce a neví, co se bude dál dít. Po dvou letech jsem to uchopil trochu jinak a ze dne na den začal obchod klapat. A teď je to fajn. Hrozně fajn. V rámci možností se daří. Cyklistika není nikdy obrovský byznys, že by peníze samy padaly a my je tady jenom počítali. To nikdy nebude. Pořád sem chodím půl roku od osmi do osmi. Prožívám však dobré období. Obchod běží, je nás víc. Občas mám ruce volnější, občas je třeba máknout. Kéž by to tak zůstalo i dál.
Jak často se dostaneš na kolo?
Od té doby, co jsem skončil, jezdím každý rok o něco víc kilometrů. Letos budu mít kolem šesti tisíc, loni pět a předloni jen tři tisíce kilometrů. Každou sobotu jsem jel stovku a víc se v týdnu nedalo. Až teď jsem paradoxně ve fázi, kdy se můžu začít víc věnovat rodině. Do té doby to bylo vždycky tak, že mělo něco přednost, protože bychom jinak nepřežili. Už mám k sobě víc lidí a občas se dostanu dřív domů. Hrát si třeba s dětma, nebo s nima jít na kolo, což dřív nešlo! Mám dvě holky sedm a jedenáct. Snad jsem to ještě chytil, než nám Hanička a Emička utečnou do světa. Teď je ten život fajn.
Když jsi před pěti lety skončil a dva roky neměl chuť sednout na kolo, neměl jsi zdravotní problémy z té radikální změny života?
Fakt jsem byl tehdy tak přejedenej, že jsem neměl chuť se sportu věnovat víc. Jedině jsem se snažil hrát hokej. Do toho jsem se občas projel na kole, ale opravdu až po roce. Přiznávám, že jsem ze změny životního rytmu měl strach. Jsem takový typ, že mám od pánaboha velké srdce a plíce, dobrou krev. Motor jsem měl pro cyklistiku dobrej. Měl jsem obavy, že aby mě mohly nepostihnout problémy se srdcem. Teď jezdím víc a víc, což asi mělo být obráceně, nicméně se nějak držím. Do toho komentování cyklistiky, mám supr zákazníky, se kterými se štengrujem a to mě motivuje. Komentování mě taky motivuje. Všechno do sebe hezky zapadá, že mě to nutí být v obraze a ve střehu.
Text: Manfred Strnad Foto: archív Petra Benčíka, Pavel Myška a autor
