Sportovní kariéra Petra Vakoče nabírá na obrátkách. Desátým místem na Tour of Poland a především výkony v tomto etapovém závodě nejvyšší kategorie World Tour se zařadil mezi respektované závodníky profesionálního pelotonu. Jezdec formace OmegaPharma-QuickStep patří ve dvaaadvaceti letech k velkým talentům současné světové silniční cyklistiky. Angažmá ve „WT týmu“ mu sice brání v účasti na světovém šampionátu ve věkové kategorii U23, ale jeho výsledky a výkonnost by mu mohly zajistit reprezentační dres pro mistrovství světa ve španělské Ponferradě (21. – 28. září) do závodu Elite. Připomeňme si, že Petr letos například získal stříbrnou medaili v domácí mistrovské časovce za Janem Bártou a porazil v ní i Zdeňka Štybara, ačkoli se na tuto disciplínu nijak mimořádně nespecializuje.
Petře, příznivci cyklistiky u televizních obrazovek nevěřícně sledovali tvůj 230 kilometrů dlouhý a úspěšně dotažený únik ve 2. etapě závodu Okolo Polska, kterým sis vybojoval žlutý trikot. Právě tento výkon by měl hrát velkou roli při tvorbě nominace na světový šampionát. Nejtěžší etapa dosavadní kariéry? Od té doby sice uběhlo několik týdnů, ale stojí za to zavzpomínat…
Bylo to děsný! Poslední desítky kilometrů jsem jel úplně sám. Chvíli jsem cítil, že můžu únik dotáhnout úspěšně do konce, pak jsem dostal zprávu vysílačkou, jak rychle se peloton přibližuje a přepadla mě beznaděj. Za chvíli ji však vystřídala euforie z toho, že se to přece jenom může podařit. A tak pořád dokola, až jsem konečně projel cílem.
Plánoval jsi ten překvapivý útok dopředu, nebo ses nechal vyprovokovat? Zpočátku jste jeli ve třech.
V první etapě se našemu týmu moc nedařilo a sportovní ředitelé pochopitelně nebyli nadšení. Řeklo se, že další den se pokusíme o úniky, 
když to půjde. Ve druhé etapě hned na nultém kilometru vyjeli dopředu dva polští závodníci. Přidal jsem se k nim. Říkal jsem si – to je kamikadze – ve třech lidech objet 230 kilometrů! Netušil jsem, že by se to mohlo podařit. Peloton nám nedovolil odjet moc dopředu. Říkal jsem si, že tedy alespoň zkusíme posbírat prémie.
Byla to promyšlená taktika – nedráždit peloton velkým náskokem, nebo prostě nešlo pelotonu ujet víc?
Jeli jsme pořád v klidu. Bylo jasné, že balík si bude držet distanc tří až čtyř minut. Nemělo cenu moc zrychlovat. Největší náskok jsme drželi, když nám chybělo padesát-šedesát kiláků do cíle. To vypadalo hodně nadějně, ale pak přestal jeden z těch Poláků střídat – nějakej mladej z Whirlpoolu. Asi už nemohl. Pak přestal střídat i ten druhej – z CCC Polsat. Po prémii jsem si řekl, že není na co čekat a dál jsem jel sám. Čtyřicet kiláků před cílem se mi dařilo udržet na peloton čtyři minuty a to bylo nadějné.
Nejdelší únik dosavadní kariéry? Že se vůbec ptám…
Určitě nejdelší a vůbec to neutíkalo! Padesát kilometrů po startu mě navíc bodla vosa do jazyka a nemohl jsem pořádně dýchat. Doktor závodu mi z auta poskytl nějakou desinfekci, k tomu jsem si vzal studenej bidon a chladil jazyk pitím. Po půl hodině to naštěstí splasklo.
Ještě, že nejsi alergický…
A taky, že se to přihodilo hned na začátku etapy. Volal jsem pak vysílačkou sportovnímu řediteli a on si myslel, že si z něj dělám legraci – jak jsem huhňal – vůbec mi nerozuměl (směje se).
Nakonec ale musel být hodně spokojený, ne?
Před závodem nikdo moc nepočítal s tím, že bych se mohl dostat do vedení. Jenže se tím úspěšným únikem naskytla dobrá šance udržet žluťáka až do horské etapy na Slovensku. V ní jsem odpadl ze špice tři kilometry před cílem. Na tabuli se objevila ztráta 27 vteřin. Před etapou jsem měl náskok 38 vteřin. Řekl jsem si, že by to mohlo vyjít i s bonifikací 10 vteřin pro vítěze etapy Majku. Jenže mi řekli, že žluťáka už nemám a tak jsem odjel na hotel. Po půl hodině mi volali, že v závodě pořád vedu a mám se vrátit na vyhlášení. Žluťáka jsem udržel ještě jednu etapu.
Napadá mě – jestli si Polsko zaslouží statut nejvyšší kategorie World Tour…
Závod byl jinak perfektně zorganizovaný! Chodilo hodně diváků a jelo se překvapivě po dobrých silnicích. Jen dlouhé přejezdy z cíle na hotel po některých etapách nebyly příjemné. Mám rád, když se můžu vyjet z cíle na hotel na kole. Ideální je tak deset kilometrů, což jsem zažil letos například na Katalánsku.
Zazávodil sis s vrchařskou elitou. Jaký na tebe udělal dojem Rafal Majka a cítíš, že třeba za rok by ses s nejlepšími vrchaři mohl udržet až do cíle?
Nejdelší kopec v Polsku měřil kolem osmi kilometrů a tempo bylo maličko rychlejší, než jsem potřeboval. Časem to bude dobrý! Každým rokem se posunuju dopředu.
Co ten Majka? Odjel perfektně Giro, pak Tour. Ve famózních výkonech pokračoval v Polsku. Tomu se říká nadpozemská výkonnost. Když ho porovnáme například s Königem, který taky podal skvělý výkon na Tour, ale pak zákonitě přišel přirozený pokles…
Do kopců jede Majka fakt lehce, ale tempo nebylo zase tak rychlé. Chyběl mi kousek. Rafal měl po Tour několik dní na odpočinek a pak se znovu rozjel. První etapy v Polsku se jely na rovinách, mohl si odpočinout. Nepřijde mi nějak nadlidský. V horské etapě na něm ovšem bylo vidět velké sebevědomí, které získal na Tour. A má velkou vůli po vítězství.
Jako velmi mladý závodník ses stal lídrem týmu v závodě World Tour. To se podaří málokomu. Jak se s touto skutečností srovnali zkušenější kolegové?
Kluci mi perfektně pomáhali držet žluťáka! V rovinatých etapách všechno pohlídali. Nejzkušější z nich – Thomas De Gendt mi hodně radil – kdy jet vpředu, kdy si můžu trochu orazit a na větru mi pomáhal šetřit síly. Perfektní bylo, že v týmu jel taky Wout Poels a Gianluca Brambilla. V kopcích jeli ovšem na sebe – jsou o něco lepší.
Od koho ze zkušenějších týmových kolegů se dá nejvíc naučit?
Obdivuju super profesionalitu Tonyho Martina a taky přístup Rigoberto Urana. Trénuje a závodí naplno a přitom je v klidu – tak trochu nad věcí. Ukázal to třeba na Giru, když zneutralizovali etapu a jeho to poškodilo. Nerozčiloval se, nenechal se rozhodit a závodil dál, jak uměl nejlíp.
Jak moc ses zlepšil oproti loňsku, když jsi jezdil v barvách Etixxu?
Nevím přesně, letos jsem neabsolvoval moc testů. Ani nevím, jak jsem na tom wattově, ale posun dopředu tam určitě je. Cítím se silnější než loni.
Mají mladí závodníci ve vašem týmu OmegaPharma-QuickStep jednotný trénink?
Trénuju podle plánu týmového trenéra podobně jako skoro všichni mladší závodníci. Jen Julien Alaphilippe má, myslím, svého vlastního kouče. Když jsem doma, posílám údaje z Garminy přes Training Peaks a jednoduše oba vidíme údaje on line.
Změnil se tvůj trénink oproti loňsku?
Ani ne. Připravuju se podobně, dokonce ani v objemech to není letos větší. Když se podívám na údaje o tréninkovém týdnu, rozdíl je možná okolo pěti procent. Závody mám letos ovšem delší a celkově budu asi mít najeto víc.
Stihneš kromě tréninku a závodění ještě něco dalšího. Před časem jsi začal studovat vysokou školu. Jak jsi daleko?
Plánuju víc studovat přes zimu (usmívá se). Bude to jednodušší než v sezoně. Ale i tak mám tři hotové semestry a na bakaláře jsem zhruba v polovině.
Díky tomu jsi mohl absolvovat akademické mistrovství světa. Pokud vím, získal jsi dvě zlaté medaile. Jak těžké to byly závody?
Šampionát se konal v Jelení hoře v Polsku. Konkurence nebyla velká – jeden kluk z CCC Polsat a jinak závodníci z kontinentálních týmů a druhá polovina prostě studenti… Jednoduché to ale nebylo. Závodili jsme na 10kilometrovém okruhu s převýšemím 300 metrů na kolo. Pořadatelé závod zkrátili kvůli počasí a taky kvůli vekým výkonnostním rozdílům. Jelo se jen šest okruhů.
A časovka?
Na 25 kilometrů a na normálních kolech na stejném okruhu jako závod jednotlivců.
Jaké to bylo absolvovat časovku na normálním kole? Vyhovovalo by ti, kdyby se zrušily speciály a časovky se jezdily na stejných kolech jako závody v balíku? Cyklistika by se výrazně zlevnila, i doprava na závody zjednodušila…
Nevadilo mi to, ale jsem zvyklý na časovkářský speciál. Je to jiná jízda. Rozhodně bych pravidla neměnil.
Mám na mysli možnost, že by se někteří závodníci výkonnostně přiblížili špičce a výsledky v časovkách by se třeba víc vyrovnaly. Zdaleka ne každý profesionální tým může ladit kolo a posez v aerodynamickém tunelu. Před časem mi řekl Vojta Hačecký, že se Honza Bárta při pohledu na jejich kola směje s tím, že už mají před startem minutu „zásek“. I když je to třeba chápat jako hecování a celá minuta to možná nebude, klasické kolo by bylo v poměřování skutečné výkonnosti závodníků spravedlivější, ne?
Některým závodníkům by to asi výsledky vylepšilo. Možná by na tom někdo vydělal a prodělali by naopak ti, co stráví většinu tréninku na speciálech. A jsou takoví! Osobně bych neměnil, mám k dispozici kvalitní časovkářský speciál (usmívá se).
Na mistrovství republiky tě v časovce porazil jen Honza Bárta. Počítáš s možností, že bys byl nominovaný na mistrovství 
světa právě v časovce? Upravuješ svůj trénink vzhledem k této možnosti?
Nominace na mistrovství světa nebude jednoduchá. Kdyby byla možnost reprezentovat v časovce, určitě bych rád jel! Do budoucna neplánuju stát se vyloženým časovkářem, ale určitě potřebuju dobrou časovku kvůli etapákům.
Táhne tě to víc k etapovým závodům, nebo na klasiky?
Program sezony se míchá. Absolvuju mix jednorázových závodů a etapáků. Zatím mám maličko raději klasiky, ale na etapových závody mi taky vyhovují. Poznal jsem, že dokážu docela dobře regenerovat. Nemám problém, se závěrečnými etapami.
Na dlouhých etapácích se často celý týden čeká, než se přijede do kopců a závod se pro diváky konečně zdramatizuje. Giro, Tour i Vuelta se těší veliké prestiži, ale mnoha divákům se mohou zdát klasiky přitažlivější. Jak to prožíváš na kole?
Na klasikách se mi libí, že se jede naplno a něco se děje od začátku do konce! Zatím jsem jel nejdelší závod na osm etap. Grand Tours určitě vyžadují hodně trpělivosti. Před Polskem jsem si říkal – čeká nás tisíc kilometrů po rovině – to bude nuda. Ale nakonec to nuda nebyla (směje se).
V Polsku jsi absolvoval 1250 kilometrů v sedmi etapách. Tým si ověřil tvé schopnosti a v příští sezoně se dá očekávat posun směrem k delším závodům. Čeká tě Švýcarsko, nebo už rovnou některá z Grand Tours?
Smlouvu mám ještě na další rok, ale zatím jsme o konkrétním programu nemluvili. Rád bych jel víc World Tour závodů a myslím, že bych už měl jet nějakou Grand Tour.
To znamená opakovaně absolvovat patnácti i dvacetikilometrová stoupání. Připravuješ se už na to?
Často trénuju v Livignu – zkušenosti s dlouhými kopci už mám. Mám to tam rád. Perfektní prostředí na trénink. Jednak kvůli kopcům a taky je to výhodné místo vzhledem k nadmořské výšce. Poznal jsem, že mi trénink ve vyšších výškách dost pomáhá. Zatím mi však v závodech vyhovují spíš kratší kopce, ale to se může změnit.
V cyklistice se čím dál víc a také s většími následky padá. Čím to je? Příšerný pád zažil nedávno Zdeněk Štybar, teď dokonce Jirka Ježek na šampionátu hendikepovaných. Jsou snad cyklisti této generace horší technicky, než před patnácti – dvaceti roky?
Neřekl bych, že jsou závodníci špatní technicky, ale všechno je teď strašně vyhecované. Nevím, jaká byla atmosféra dřív, ale spousta závodníků chce zajet výsledek za každou cenu! Nejhorší byly z tohoto pohledu menší závody v Belgii. Jel jsem třeba etapu 200 kilometrů dlouhou, kde nás po 80ti kilometrech čekaly tři kopce po kostkách. Už dvacet kiláků před prvním z nich do toho šli všichni jakoby do cíle zbývaly tři kilometry. Na úzkých silnicích bojovali o každý metr! K tomu jsou tam navíc hrozný panelky – něco podobného jako třeba v Jizerkách, kde kolo ve spárách strašně klouže. Přiznám se, že mám z pádu docela strach.
Zatím jsi žádný větší neutrpěl, nebo se o tom neví…?
Letos jsem lehnul dvakrát, i když to nebylo nic strašného. V obou případech na mokru. Jednou na Katalánsku a jednou v Turecku. O té doby mám z mokré silnice respekt.
Na závěr příjemnější téma – Jaké závody se ti letos nejvíc líbily?
Sedm etap Okolo Katalánska a také Turecko bylo příjemné. Velmi pěkný závod, který získává prestiž. Perfektně zorganizované a ne moc dlouhé etapy. Z cíle do deseti kilometrů na hotel – ideální na vyjetí. Jen jsou tam místy dost špatné silnice. Takové ty hrubě opracované na sebe nalepené kameny. Ve sjezdu si v devadesátce často říkám, co by z člověka při pádu na těch šutrech asi zbylo… V dešti je to hodně nepříjemné. V ten den, kdy jsem upadl, lehla asi polovina balíku. Dokonce zastavili závod a do cíle nakonec dojelo jen dvacet lidí.
Před časem jsi rozjel web velobooks.cz. Jaké knihy tam mají příznivci cyklistiky možnost zakoupit?
S bráchou jsme se do toho pustili s tím, že přes web můžou lidi sehnat knížky v originále – tedy převážně v angličtině. Momentálně jsou k dispozici například životopisy Marka Cavendishe, Chrise Frooma, Davida Millara, Stuarta O´Gradyho a George Hincapieho. Také kniha „Inside Team Sky“ od Davida Walshe a „Core Advantage“ od Toma Danielsona, který se zabývá speciálním posilováním vnitřních svalů.
Pokud vím, máš s „core trainingem“ vlastní zkušenosti. Pomáhá?
Určitě ano! Od té doby, co cvičím, přestaly mě na kole bolet záda. Když pár dní vynechám, hned to cítím. Každému „core training“ doporučuju. Stačí pár minut denně – stojí to za to.
Manfred Strnad Foto: OPQS/Tim de Waele, Pavel Myška a autor
