Pětatřicetiletý klasikář Philippe Gilbert se v úvodní části vyprávění o svých 5ti nejoblíbenějších vítězstvích přiznal, že pro něho není v tomto ohledu hlavním měřítkem prestiž závodu, ale spíše emoce, které prožil společně s diváky. Ve svém výběru se ponořil hluboko do minulosti, když na prvním místě uvedl jednu z etap Tour de l´Avenir roku 2003. Tohle datum dokládá, jak dlouho se Philippe Gilbert drží na výsluní profesionální silniční cyklistiky. Tehdy poprvé poznal, jak chutná prvenství ve významném podniku. Dosáhl ho stylem, který ho později proslavil. Promyšleným útokem v „klasikářském“ stoupání, na jehož vrcholu zjistil, že mu soupeři nestačí. Mezi jeho mimořádně oblíbené úspěchy patří i první vyhraná klasika: Paris-Tour roku 2008. Tehdejším prvenstvím zakončil své šestileté působení v týmu FDJ, který mu dal na počátku kariéry příležitost v nejvyšším patře profesionální silniční cyklistiky. Gilbert pak přestoupil do formace Silence-Lotto. Po třech letech zvolil angažmá v BMC, kde strávil čtyři sezony. Od loňského roku je klasikářskou oporou stáje Quick-Step Floors.
Mistrovství Belgie 2011 – závod jednotlivců
Pokud si dobře vzpomínám, skončil jsem na domácím šampionátu čtvrtý v juniorech, druhý v U23 a do té doby čtyřikrát druhý mezi profesionály. Byl jsem několikrát blízko, ale nikdy jsem nezvítězil. Mistrovství Belgie se v roce 2011 konalo na okruhu, který mi moc nevyhovoval. Samá rovina. Snažil jsem se najít místo, kde bych mohl zaútočit a dojet si pro vítězství. Když vám trať sedí, cítíte někdy, že to dobře dopadne a vyhrajete. Stává se taky, že vám všechny okolnosti nahrávají, ale něco se zvrtne a zvítězí někdo jiný. V tomhle případě jsem si nemyslel, že mám na prvenství velkou naději i když jsem byl ve skvělé formě. Dával jsem do závodu všechno. Tour de France startovala za týden a bylo by pěkné vyhrát tam některou z etap v dresu mistra. První etapa tehdejší Tour končila v Mont des Alouettes Les Herbiers. Věděl jsem dopředu, že díky profilu mám šanci a nakonec jsem vyhrál oboje – domácí šampionát i první etapu Tour de France.
Obléknout si dres mistra bylo neuvěřitelné. Vždycky jsem se cítil jako reprezentant Belgie. Cyklistika je u nás speciální sport, hned za fotbalem. Tuhle sportovní kulturu Belgičané milují. Potom, co jsem byl tolikrát blízko a teď konečně zvítězil, jsem získal pocit, jakoby mi u nohou ležel svět. Pamatuji si, že na mítinku před závodem jsem si uvědomil, jakou mám formu, ale týmovým kolegům jsem řekl, ať jedou klidně na sebe, že to naprosto pochopím. Neřekl jsem si o žádnou podporu, ale v konci závodu se ke mně všichni sjeli a řekli, že mi pomůžou, jestli chci. Vyhráli jsme jako tým.
Okolo Lombardie 2010
Život mi změnil titul mistra světa, ale to samé se stalo po vítězství v Lombardii. Jelo se za deště a já měl jako vítěz předchozího ročníku číslo 1. Byl to nejtěžší den, jaký jsem na kole zažil. S Michele Scarponim jsme sváděli nádhernou bitvu a když jsme nedávno při Tirreno-Adriatiku projížděli jeho rodným městem, vzpomněl jsem si na náš souboj v Lombardii. Toho dne jsme šlapali skoro pořád spolu. Byl to jeden z těch závodů, při kterých necháte na trati veškerou energii. Taková by cyklistika měla být! Krásná bitva – nadoraz! Nikdy dřív jsem se tolik nezmáčknul. Pamatuji si, že jsem mu v jednu chvíli trochu odskočil, ale on ztrátu stáhl. V posledním kopci jsme zase jeli společně. Nechtěl se nechat utrhnout. Přesto se mi podařilo zlomit ho ještě před vrcholem stoupání. Poslední čtyři nebo pět kilometrů jsem už jel sám na čele. Tohle vítězství znamenalo, že jsem toho roku skončil mezi třemi nejlepšími cyklisty světa a byl jsem na to náležitě hrdý.
Lutych-Bastogne-Lutych 2011
Věděl jsem, že pokud nepřetrhnu ve finiši řetěz, vyhraju. Když jsem přejel cílovou čáru, najednou jsem nevěděl, co mám dělat. Tak jsem si jen dal ruku přes pusu. Cítil jsem štěstí i hrdost. Lutych je můj domácí závod a jel jsem ho snad už šestkrát nebo sedmkrát. Už poprvé jsem měl pocit vítězství, protože jsem se na trati cítil jako doma. Závodilo se na silnicích, které jsem dobře znal z tréninku a mezi diváky jste mohli vidět svoje známé a sousedy. Pamatuji si, jak jsem tehdy říkal, že bych za vítězství v Lutychu obětoval všechna jiná. Vyhrát čtyřikrát za sebou zatím nikdo jiný nedokázal. Ani Merckx!
V té době jsem cítil velký tlak. A neustále narůstal! Pociťoval jsem, jak sílí den za dnem. Lidé přicházeli do hotelu, kde bydlel náš tým. Kolem se točilo pořád víc novinářů. Velká očekávání! V téhle atmosféře bylo těžké se soustředit. Každý čekal, že vyhraju. Měl jsem pocit, že když nezvítězím, stane se snad katastrofa a lidé zapomenou na má předcházející tři prvenství.
Když pak v závodě zaútočili Schleckové, pomyslel jsem si, že je to skvělé, protože do té doby se každý soustředil hlavně na mě. Schleckové udělali dobrou práci. Pro mě výhodnou! Posadil jsem se za Andyho zadní kolo a takhle jsme postupně pochytali jednoho jezdce z úniku za druhým. Vzpomínám si, že Van Avermaet se držel pár metrů a potom jsem v Saint Nic zaregistroval Franka, jak se pokouší zaútočit. Neměl však dobré nohy. V zatáčce udělal chybu, když ji projel vnějškem. Střihnul jsem ji a okamžitě šel do háku za jeho zadním kolem. Pak jsem se ho snažil dostat pod tlak – zaútočil jsem pro změnu já. Andy se za mě zavěsil. Zaslechl jsem, jak mluví do vysílačky. Zjevně začali panikařit. Měl jsem obavy, že Frank znovu zaútočí, když tam přijel Andy. Slyšel jsem ho, jak říká Andymu: „Zůstaň, kde jsi, pojedu na tebe.“ Věděl jsem, že Frank zapracuje pro Andyho, který se tlačil do sprintu. Frank se držel za mnou. Mohl jsem situaci vyřešit útokem už pět set metrů před čárou, ale nakonec jsem začal sprintovat 175 metrů před cílem.
Toho večera mě oslavovala belgická média a doma na mě čekalo pět tisíc lidí. Teprve když jsem spatřil ten obrovský dav, došlo mi, co jsem dokázal. Nestává se často, že něco takového zažijete. Po tom velikém očekávání a tlaku šlo o něco neuvěřitelného.
-MS- Foto: Quick-Step Floors Cycling Team
