Nedávným úspěšným výstupem na antarktický Mt. Vinson rozmnožil horolezec Radek Jaroš svou úctyhodnou sbírku vrcholů v rámci projektu Koruna světa. Na horu vysokou 4892 metrů nad mořem, která leží dvanáct set kilometrů od jižního pólu, sice nevyjel na kole, ale na Antartidě přesto rád využil možnost svezení na snowbiku, který tam dopravil jeden z jeho společníků na výpravě Martin Havlena. Projektem Koruna světa navazuje Jaroš na Korunu Himálaje. Tuto pomyslnou trofej získal v roce 2014, když pátým pokusem zdolal nevyzpytatelnou K2 v Karakoramu a završil tím sbírku úspěšných výstupů na všech čtrnáct existujících osmitisícovek. Koruna světa je projekt ze sportovního hlediska nepochybně méně extrémní, ale třiapadesátiletý Jaroš přiznává, že mu už nejde o maximální obtížnost lezení. V následujícím rozhovoru se mimo jiné dočtete, zda se ještě považuje za ryzího horolezce, či spíše multisportovce, dobrodruha či cestovatele.
Antarktida je kromě jiného synonymem mrazu. Jak těžké bylo vylézt do téměř pěti tisíc metrů nad mořem v tak extrémních teplotních 
podmínkách?
Bylo teplo. Fakt bylo! Jde samozřejmě o subjektivní pocity, ale ty jsou rozhodující. Loni jsem absolvoval dvě výpravy – do Austrálie a na Antarktidu. Dopředu jsem si říkal, že v Austálli bude problémem vedro a na Antarktidě zima. A bylo to naopak! Do Austrálie jsem jel nejen kvůli výstupu na Mount Kosciuszko, ale hlavně kvůli Crocodile Trophy. Při závodě zima samozřejmě nebyla, protože se koná tři tisíce kilometrů severně od Sydney, ale právě v Sydney a během přípravných závodů jsme překvapině zažili zimu, na kterou jsme nebyli připravení. V noci jsme si do postele dávali termoflor a před spaním jsme se zahřívali teplou vodou. Na startu těch přípravných závodů někdy i mrzlo a přiznám se, že cyklistika se mi začíná líbit až od patnácti stupňů nad nulou výš. Na takový chlad jsem nebyl vůbec vybavenej a rychle jsem si šel koupit tepláky a mikiny. Na Antarktidě jsem byl naopak připravenej na zimu a potěšilo mě teplo. Rozhodující je psychické nastavení.
Dobře, co konkrétně znamená na Antarktidě teplo?
Od minus deseti do třiceti, ale taková zima byla jen krátce na vrcholu a cestou k němu po hřebeni. Dokonce jsme oblékli i péřovky a když já oblíkám péřovku – říkám jí mrazobitka – to už musí být pořádná zima, od dvaceti stupňů níž. Při přechodu mezi táborama jsme ale běžně chodili v mikině a někdy případně jen tak v triku.
Antarktidu už tedy zasáhlo oteplování?
Ne, ne, ale v jejich létě tam panuje nejhlubší polární den. Na ty kopce se leze dva měsíce v roce – v prosinci a lednu. Na Antarktidě je to nejteplejší období a teploty se pohybují něco mezi minus deseti až dvaceti stupni. A když svítí sluníčko, dokáže hřát i ve vysokých horách…
Když sis vyjel na snowbiku, asi nebylo těch patnáct nad nulou, nebo ano?
Samozřejmě ne, ale projet se na snowbiku bylo příjemné zpestření. A tak trochu 
příprava na podzim, kdy mě Martin Havlena láká na jednorázový závod v Bhútánu.
Každým rokem absolvuješ řadu cyklistických akcí. Jaké máš plány na letošek?
Zatím vůbec nevím. Dokonce poprvé po pěti letech nejedu na jaře na Mallorku najíždět kilometry. Momentálně dodělávám film Koruna Himálaje, na který jsem sehnal producenta, a v dubnu a květnu budu asi muset odletět do Himálaje kvůli dotáčkám. Od toho se pak odvinou další aktivity.
Máš jich neuvěřitelně moc. Považuješ se vůbec ještě za horolezce?
Vždycky jsem se považoval za multisportovce a jsem na to hrdej. Jen určitou shodou okolností jsem, řekněme, vynikl (směje se) ve výškovém horolezectví. Vždycky jsem si na sobě cenil, že jsem byl hodně všestranej. Dokonce jsem dvakrát absolvoval i atletickej desetiboj.
K tomu se ještě dostaneme, ale nejprve zpátky na Antarktidu. Kolik bylo potřeba postavit výškových táborů a existuje tam klasický base camp – základní tábor?
Base camp je vlastně přistávací dráha na sněhu. Nepočítám Union Glacier, kam nás dovezl tryskáč Iljušin 76. Přiletělo nás asi šedesát – z toho dvacet vědců, dvacet lidí směřovalo na jižní pól a dalších dvacet nás šlo na Mount Vinson. Z Union Glacieru, který je asi 700 metrů nad mořem, a kde se přistává na ledu, nás menší letadlo dopravilo do výšky 2100 metrů, což je vlastně něco jako základní tábor – výchozí místo a základna organizace, která všechno zajišťuje. Tam jsme vyfasovali benzín na vaření a pytle na sr.ní.
Moment, ekologie už postoupila takhle daleko? Zažil jsi to ještě někde jinde?
Loni na Aljašce, ale tam to nebyly pytle, ale kýbl a vidle.
Donesli jste skutečně „něco“ zpátky, nebo jen prázdné pytlíky?
Fakt donesli. Na Aljačce to funguje tak, že to můžeš naházet na třech místech do trhlin a exkrementů se zbavuješ průběžně. Na Antarktidě jsme je opravdu donesli 
zpátky. Není to zase tak velká vzdálenost a nezdržuješ se tam dlouho. Osobně jsem byl na velké za celou dobu výstupu čtyři až pětkrát.
Z base campu na vrchol Mount Vinsonu a zpátky to tedy trvá pět dní?
V optimálních podmínkách by se to dalo zvládnout za jeden až dva dny na vrchol a další den seběhnout dolů. Pokud je někdo extrémně dobrej, zvládl by to celé možná i za jediný den. Nahrává tomu skutečnost, že je slunce na obzoru čtyřiadvacet hodin denně. Byl by to podobný extrém, jako když v současnosti běhají za den na Mount Everest. V reálu nás ovšem zabrzdila vichřice ve druhém výškovém táboře, kde jsme museli pár dní přečkat.
Jak náročná je cesta na Mount Vinson ve srovnání s jinými výstupy Koruny světa?
Mount Vinson je vyšší než třeba Mont Blanc a v souvislosti s množstvím kyslíku ve vzduchu tam hraje roli zploštění Země. Kyslíku je obecně méně směrem od rovníku k pólům a tady je to podobné jako třeba na Denali na Aljašce. Pokud jde o kyslík, neměl jsem ovšem žádný problém. A pokud jde o aklimatizaci na výšku, taky žádný problém. Pět tisíc metrů nad mořem je obvyklá výška základních táborů v Himálaji a tělo má paměť… Co se týká techniky lezení – nesmí se ti nic stát! Pomoc je složitá. Například loni na Denali spadl jeden slovák do trhliny a vytahovali ho skoro celý den. Vrtulníkama tam nasypali vojáky a oni k němu vyvrtali díru a nakonec ho vytáhli. Trvalo to však skoro celý den. Při výstupu na Mount Vinson je nejbližší pomoc tři tisíce kilometrů daleko. Z Puenta Arenas – nejjižnější části Jižní Ameriky, je to asi 3100 kilometrů na základnu Union Glacier. Odtud pak asi sto kilometrů pod kopec, což obnáší hodinový let. Jenže tam nelétají vrtulníky. Když se ti stane něco po cestě, nebo nahoře – smůla! Někdo tě musí dopravit do základního tábora a tam už to letadlo zasáhne.
Pokračování rozhovoru s Radkem Jarošem si můžete přečíst v pondělí 5. února.
Text: Manfred Strnad Foto: Radek Jaroš
