Ivan Rybařík patří k nejpozoruhodnějším postavám české MTB scény. Před více než dekádou let jako téměř neznámý devatenáctiletý student překvapil vítězstvím v maratonu Drásal. Protože prestižní závod v onom roce 2003 získal statut mistrovství republiky, Ivan si tehdy ozdobil šatník dresem s červenomodrobílou trikolórou. „Byl to můj první a jak se ukázalo i poslední,“ konstatuje talentovaný „příroďák“ nyní ve svých třiatřiceti letech v táborské kanceláři projektu Čistý sport. K němu se ještě dostaneme, ale nejprve se vrátíme vzpomínkami na trať nedávno skončené Crocodile Trophy, kterou Ivan v roce 2012 vyhrál a letos po minimální přípravě ukořistil tři z devíti etap závodu. Celkově skončil sedmý.
Ivane, na letošním „Krokodýlu“ jsi vyhrál prolog a oblékl se do dresu lídra. Postupně jsi však v celkovém pořadí klesal, byť se ti podařilo vyhrát tři etapy. Čím to?
Nechci všechno svádět na smůlu, ale tolik defektů jako letos v Austrálli jsem snad v životě nezažil. Hned ve druhé etapě jsem v kopci 
záhadně prořízl gumu z boku a opravou ztratil šest minut. Podařilo se mi ale dojet 3:40 minuty za vítězem a průběžně jsem držel druhou pozici. I když jsem přípravě zdaleka nedal tolik jako v roce 2012, cítil jsem se dobře a chtěl vítězství obhájit. V té době jsem si ještě myslel, že se to může podařit. Hned ve třetí etapě jsem ale spadl a v podstatě zrušil přední kolo. Zasekl jsem půl hodiny. Těsně před čtvrtou etapou jsem přetrhl řetěz, stačil ho vyměnit, ale v závodě mě potkal další defekt předního kola.
Moment, jaké jsi jel gumy?
Rubena, ale v těch bych chybu neviděl. Jsou to dobré pláště. V šesté etapě jsem na vedoucí pozici těsně před občerstvovačkou znovu píchl. V sedmé etapě jsem dlouho vzdoroval pomalému defektu…
Už dost defektů! To muselo být fakticky k nas…..
Taky že bylo, ale do značné míry přičítám ty defekty svým chybám v technice.
Takový zkušený závodník a chyby v technice?
Na nejvyšší úrovni jsem dva roky nezávodil. V roce 2012 jsem odjížděl na Krokodýla s dávkou 23 000 kilometrů, které jsem natočil od ledna do půlky října. Letos jsem měl na přípravu mnohem míň času a najel jen deset tisíc. Přesto jsem byl fyzicky dobře připravený. Taky díky stravě v rámci projektu Čistý sport. Výživa se nám osvědčila i v závodě.
K Čistému sportu se ještě dostaneme. O Crocodile Trophy se vypráví hrůzné historky o vedru, náročné trase a taky v souvislosti s divokými zvířaty…
Na rozdíl od Nového Zélandu je Austrálie plná divokých a někdy i poměrně nebezpečných zvířat. Třeba pozdější celkový vítěz Greg Saw unikal ve čtvrté etapě rozzuřenému býkovi a narazil přitom do stromu. Celkem běžná příhoda. Taky jsem v jednu chvíli přejel cosi, co nebyla větev, ale spíš něco měkčího. Pořadatelé před startem vysvětlili, že všichni hadi jsou v Austrálii jedovatí. Někteří míň a někteří víc, ale v závodním fofru je člověk od sebe nějak hůř rozeznává (usmívá se). Jen toho nejnebezpečnějšího jsem si zapamatoval. Naštěstí jsem ho nepotkal. Jeho uštknutí prý končí do tří minut smrtí. Doporučení v takovém případě? Sedni si ke stromu, pohodlně se opři a umři jako chlap! (směje se).
Vedro člověk očekává a vnitřně se na něj už dopředu připraví, ale stejně ho to dostane. Domácí asi snášejí horko líp, přesto si na něj i oni stěžovali. Náročnost Crocodile Trophy taky dělá profil etap. Jsou hodně obtížné technicky a nikde si neodpočineš. Po dlouhých sjezdech se hned vyjíždí nahoru. Na kole závodím patnáct let, ale nikdy mě nebolely ruce tak jako na Krokodýlu. Ke konci etapy jsem nemohl udržet řidítka… Ještě k těm zvířatům: Po závodě jsme se v Cairns procházeli po krásné pláži. Měl jsem chuť se vykoupat. Bylo mi ale divný, že nikdo není ve vodě. Pak nám řekli, že se nemáme k moři ani přiblížit. Mořští krokodýli prý bez problémů stáhnout do vody člověka, který jde po břehu…
Vrátíš se na Crocodile Trophy?
Nevím, mám rodinu a čas musím věnovat jiným činnostem než jen tréninku. S manželkou Janou máme dvě malé děti – tříletou Lenku a roční Lindu. Moc rád bych si ten závod ještě někdy zajel, ale teď fakt nevím, jestli budu mít v brzké budoucnosti prostor na odpovídající trénink. Konkurence tam roste. Na Krokodýla přijedou lidi super připravení a bojovat o špici znamená utkat se s mnoha maratonskými esy svých zemí. Vždycky se tam dá čekat konkurence kolem deseti špičkových profíků. Spíš chci předávat zkušenosti a jako závodník se soustředím na menší akce.
Nejen mně se může zdát, že ve své kariéře jsi mohl dosáhnout více úspěchů.
Dělal jsem chyby – samozřejmě. Šel jsem svou cestou. O jedno profesionální angažmá jsem třeba přišel tím, že jsem odjel na čtyři měsíce 
trénovat do Austrálie. Vrátil jsem se a už nebyl členem týmu. Nelituju, získal jsem spoustu zkušeností, které můžu zúročit. Zazávodil jsem si i ve Světovém poháru a s docela dobrými výsledky. Přiznávám však, že jsem kdysi toužil vyhrát velký závod jako je mistrovství světa a to se mi nepodařilo.
Trénoval jsi míň než soupeři?
Neřekl bych. Když si vzpomenu na Mallorku.
Vyprávěj…
Jednou jsem na Mallorce během dvaceti dní najel téměř 4000 kilometrů.
To je fakt drsný a překonává to i ty největší „exoty“, o kterých jsem kdy slyšel. Promiň to označení. Jak k tomu došlo? Vždyť to dělá průměr dvě stě denně a bez odpočinku. Pod to se přece žádný trenér nemohl podepsat.
Přijel jsem na Mallorku s Jirkou Vávrou a trénovali jsme společně s Romanem Kreuzigerem starším. Výkonnost jsem tehdy měl dobrou a chtěl ji ještě „vyšperkovat“. Najeli jsme na systém: 180 – 200 – 230 – 270 km. Pak byl den volna. Nejdelší trénink se jel kolem ostrova přes Andratx.
Chápu, že to nebylo úplně po rovině.
Celé jsem to tam ustál. Po návratu domů jsem byl ale úplně v pr…. Musel jsem k doktorovi. Vyšetřili mě a pak jsem se dozvěděl, že mám narušená játra. Jestli prý zobu steroidy. Těžko se mi vysvětlovalo, že ne. Měsíc jsem pak netrénoval, ale po tom, co jsem absolvoval na Mallorce, mi to vůbec neuškodilo. Skončil jsem u léčitelky a začal se zajímat o racionální stravu. Předtím jsem „žral jako prase.“ Díky ní jsem se z toho dostal a poznal jsem, že nikdy není nic ztracené. Od té doby se snažím pořád získávat nové poznatky a tak vlastně vznikl projekt Čistého sportu. U nás lidi hodně podceňují sílu obilovin…
Detaily projektu Čistý sport si necháme na samostatný materiál. Jenom na úvod – název je dost provokativní.
Rozumím, ale nejsme bojovnící proti dopingu – žádní Don Quijoti. Vždycky budou lidi podvádět. Ať si jde každý svojí cestou. My si jdeme tou naší.
Pochopil jsem, že výživa v rámci Čistého sportu je zřejmě odvozená od makrobiotiky. Dost lidí tohle odrazuje – nejsme přece slepice, abychom zobali zrní.
Kdepak, nejde jen o obiloviny.
Dáš si třeba pivo?
Klidně si ho dám.
To je uklidňující informace. Asi stojí za to zjistit víc. V čem spočívá základ projektu Čistý sport a kdo se ho může zúčastnit?
Projekt je zaměřený na sportovce všech výkonnostních a věkových kategorií. Základem je vyšetření krve – diagnostika a poradenství. Slučují se v něm prvky klasické a alternativní medicíny, což se nazývá interaktivní medicína. Kdo se do toho pustí a vezme to vážně, čeká ho alespoň jednou ročně očistná dvoutýdenní kůra se čtyřdenní hladovkou.
To zjevně není pro každého. V každém případě se více informací o pojektu Čistý sport můžete od Ivana Rybaříka dozvědět v úterním vydání PelotonSportu.
Manfred Strnad Foto: Crocodile Trophy
