V první části rozhovoru přiznal Radek Jaroš, že se vždy považoval spíše za multisportovce než ryzího horolezce. Pochází z Nového Města na Moravě a v dětství vyzkoušel řadu sportů, které zasněžená Vysočina nabízela. Závodně hrál ale i volejbal. Postupem času ho to stále více táhlo do přírody. S lezením začal na skalkách v okolí a k Himálaji se prokousával logickou cestou: Tatry – Ťan Šan – Pamír. Svou první himálajskou expedici absolvoval v roce 1994, kdy mu bylo třicet. A rovnou na Mount Everest! Šanci zaútočit na vrchol jako „bažant“ sice nedostal, ale zkušeností nasbíral více než za všechny předešlé roky. V roce 1998 se na Mount Everest vrátil a společně s Vladimírem Noskem se mu podařilo dosáhnout vrcholu. První osmitisícovka a hned ta nejvyšší! Tehdy ještě netušil, že se stane základem pro Korunu Himálaje a také Korunu světa – projektu, který právě probíhá. Výstupem na Mount Vinson na Antarktidě, o kterém vypráví v první části rozhovoru, si „odškrtl“ šestý z celkem devíti vrcholů světové série nejvyšších bodů kontinentů.
Radku, proč se za Korunou světa šplhá na devět vrcholů, když je kontinentů jen šest?
Důvody jsou v zásadě tři. Ameriku dělí horolezci poctivě na severní a jižní, stoupá se tedy jak na aljašskou Denali, dříve zazývanou Mount Mckinley, tak na Aconcaguu 
na hranici Argentiny a Chile. S Evropou to taky není jednoduché, nejvyšší vrcholy má dva. Často je za něho považovaný Mont Blanc, ale někdy také Elbrus na Kavkaze, který je vyšší. Podle některých názorů leží vrchol Elbrusu ještě v Evropě a nikoli v Asii. Takže se leze i na Elbrus. V Austrálii se chodí na Mount Kosciuszko, což je vlastně procházka. Messner, aby se odlišil, vymyslel si v rámci Koruny světa „povinnost“ zdolat i nejvyšší vrchol Oceánie, kterým je Mount Carstensz a leží na Papui Nové Guinei. Někdy se jí také říká Puncak Jaya.
V jakém pořadí plánuješ zdolat zbývající tři vrcholy? Pravděpodobně pojedu letos v prosinci na Aconcaguu a pak mi bude chybět Afrika, tedy Kilimanjaro. To bude „průda“! Tenhle kopec není o horolezectví a musím to vymyslet, aby ta výprava byla zajímavá. Rád bych s sebou vzal nějakou skupinu lidí a udělali jsme si pěkný výlet. Nakonec se vypravím na Novou Guineu, kam bych třeba ani nemusel, protože podle jednoho názorového směru stačí vystoupat na australský Mount Kosciuszko, ale Korunu světa dělám hlavně kvůli cestování a poznávání a Carstensz mě láká. K horolezectví si čím dál víc „přibaluju“ nějakou přidanou hodnotu. Do Austrálie jsem jel vlastně hlavně kvůli Crocodile Trophy. Třeba pod Elbrus jsme jeli z Nového Města na kole a na závěr jsme si tam vyběhli. Je to samozřejmě lehčí výstup, ale hory se nikdy nevyplatí podceňovat. Znám desítky lidí, kteří tam neuspěli a někteří dokonce na Elbrusu zahynuli. Carstensz je mimořádně lákavý tím, že se jde od moře džunglí do výšky skoro pět tisíc metrů. Vraťme se ještě na Antarktidu. Pomáhají tam při výstupech nosiči, jako třeba Šerpové v Himálaji?
Šerpové sice na Antarktidě nejsou, agentury tam však klientům zajišťují maximální možný komfort. Jako jediná skupina jsme si náklad nesli na zádech a táhli na saních. Postupně jsme stavěli tábory a všechno si dopravovali vlastníma silama. Ostatní výpravy měly zajištěné horské vůdce a v jednotlivých výškových táborech k dispozici velké společenské stany, jaké bývají jen v base campech. Agentury dávají k dispozici svoje kuchaře a klientům se servíruje jídlo jako v restauraci. Prostě „full service“.
Jaké objektivní nebezpečí hrozí při výstupech na Antarktidě a jak strmý je výstup na Mount Vinson?
Největším nebezpečím jsou především trhliny. Výstup z „jedničky“ do „dvojky“ obnáší tisíc metrů převýšení a stoupá se ledovým nebo spíš firnovým svahem, kde jsou natažená fixní lana. Ale dá se to vyklapat…jen jsem cvakl karabinu a šel jsem vedle toho … Vyložený choďák to však není, ale nic těžkýho. Nemůžu říct, že jde o lezení. Spíš je to výstup šikmým svahem. Jenže jsou to pořád hory. Strašně dlouho je všude kolem jen bílo a najednou z toho vyčnívá hora – jako ostrov.
Jak jste se ve svahu pohybovali? Ve větší skupině, nebo po dvojicích?
Když jsme lezli nahoru, trošku jsem suploval horského vůdce a lezl jsem na laně s triatlonistou Romanem. Chodili jsme spolu, protože jsme byli docela rychlí. 
Horskému vůdci z Čech jsme ulevili o jednoho člověka, on měl na starosti všechny ostatní, já jednoho. Kvůli trhlinám bylo nebepečné chodit sám.
Jak náladná je expedice do Antarktidy v porovnání s výpravami do Himálaje…
Nejdražší expedice! Musím se ohánět. Jsem podnikatel, takže pracuju, píšu knížky, jsem nakladatel, distributor, přednáším, vydávám kalendáře a samozřejmě se snažím oslovovat sponzory a tenhle mix to dohromady dá. Teď mě obvinili, když jsem podpořil profesora Drahoše na Hrad, že to dělám kvůli sponzoringu. Kdybych to dělal kvůli penězům, podporuju Zemana a bylo by to mnohem snazší přes tu čínsko-ruskou lobby (směje se).
Jak po životní padesátce snášíš nepohodlí při výstupech?
Žádnej rozdíl proti minulosti. Problém nemám! Je ale pravda, že se v horách pohybuju už strašně dlouho. Při jedné přednášce jsem říkal, že jsem pod K2 strávil na ledovci půl roku svýho života. Trochu jsem se styděl, že to natahuju, ale pak jsem si uvědomil, že to bylo dokonce dýl než půl roku! Pět expedic a každá trvala skoro dva měsíce… Psal jsem nedávno článek o karimatkách, ve kterém jsem tvrdil, že jsem na nich prospal tisíce dnů. Někomu se může zdát, že přeháním, ale ono je to fakt pravda. Když se ohlédnu za svojí horolezeckou a skalkřaskou kariérou… Ročně strávím ve spacáku běžně 70 až 100 dní. Když si to vynásobíme třiceti…
Co tě žene pokračovat dál? Co nastane po Koruně světa?
Mě to pořád baví! Své výpravy už v žádném případě nevydávám za extrém a nikdo mě tedy nemůže napadat, že „dělám sr..ky“. Vím, že o žádný extrém nejde, ale horolezectví je spíš filosofie než sport. A má proti některým jiným sportům výhodu. Dá se provozovat až do smrti a tím nemyslím, že se člověk zabije ve třiceti, ale že zemře spokojenou smrtí třeba v 74ech letech. Úroveň se samozřejmě mění, ale horolezectví můžeš dělat dál.
Říkáš, že se považuješ za všestranného sportovce. Jaké další sporty provozuješ?
Běhával jsem krosy, v zimě jezdím samozřejmě na běžkách. V létě si kondici udržuju hlavně cyklistikou – v terénu i na silnici. Na prkně jezdím, věnoval jsem se halovým sportům – basketu, volejbalu a všelijakým fotbalům. I tenis jsem jednu dobu hrál. Doma máme pinčes. Na kajaku jsem jezdil divokou vodu. Dokonce jsem absolvoval atlletický desetiboj. Na stadionu Slávie se nás sešla pestrá sestava – házenkáři, triatlonisti a lidi z dalších sportů. Už si nepamatuju, kolik jsem udělal bodů. Samozřejmě žádná sláva. Jsem vytrvalec a destiboj je o rychlosti a síle, ale bavilo mě to. Mám rád pestrou přípravu. A bez pravidelného tréninku se horolezectví dělat nedá. Příkladů nedostatečně fyzicky připravených horolezců, kteří „tam“ zůstali navěky kvůli své špatné kondici, je mnoho. Někteří dokonce z okruhu mých kamarádů, ale nechci jmenovat. Do té pestrosti už tři roky patří i golf. Kdysi jsem zahajoval charitativní golfový trunaj a darem jsem dostal vybavení. Druhý den jsem si „to“ obešel. Zkoušel jsem patovat a odpalovat a docela mi to šlo.
Jak často se ke golfu dostaneš?
Golf mě fakt baví a představuje pro mě i určitou výzvu. Když jsem dostal „nádobíčko“, v noci jsem skoro nespal. Říkal jsme si, co s tím budu dělat. Nakonec jsem se
rozhodl golf hrát. Největší zlepšení přichází na začátku. S trenérem jsem absolvoval jen tři hodiny, jinak jsem samouk, což asi není dobře. Trénuju nepravidelně, chtělo by to víc času. Využívám ho, jak to jen jde. Třeba když jedu do Prahy na jednání, zajdu odpoledne na Císařskou louku, kde si odpálím stovku míčků, zapatuju si a teprve potom se vracím domů. Pak odehraju jeden turnaj a další dva měsíce nehraju nic. Dokonce se mi však jeden turnaj povedlo vyhrát. Společně s Bosákem. Dobře jsme se doplňovali a vyhráli jsme mezi sportovcema. Doma na Vysočině jsem členem klubu Svratka 1932, což je snad druhý nejstarší klub v České republice. Jeden turnaj tam sponzoruju a taky se mi ho podařilo vyhrát. Jako na sviňu jsem nic nedostal, protože ceny jsem do turnaje sám dodával (směje se).
Text: Manfred Strnad Foto: Radek Jaroš
