Česká cyklistika má světovou rekordmanku! Přesněji řečeno – česká amatérská cyklistika. Přičinila se o to pětadvacetiletá Kateřina Rusá, když během roku 2021 ujela na kole 50 tisíc kilometrů! Pro skeptiky: výkon je doložitelný v aplikaci Strava a pro srovnání: fenomenální nizozemská závodnice Annemiek van Vleutenová (Movistar) obsadila v žebříčku cyklistických profesionálek první místo s ročním objemem 30 352 km. Druhá v pořadí, Italka Erica Magnaldi z týmu Ceratizit, v minulém roce najela „pouhých“ 25 471 km.

Kdykoli jsem dělala nějaký sport, šla jsem do toho naplno. Byla jsem zvyklá hrát volejbal třeba pětkrát týdně a pořád jsem se chtěla zlepšovat. Po několika letech hledání štěstí na volejbalovém kurtu jsem se rozhodla přesednout na kolo,“ komentuje Kateřina Rusá svou zálibu v dlouhých vzdálenostech. Předloni svým celkovým nájezdem 45 678 km pomyslně objela zeměkouli. V loňském roce pak pokořila neuvěřitelnou hranici 50 tisíc kilometrů. Výškové metry by jí loni stačily osmatřicetkrát k vystoupání na Mount Everest, v sedle strávila přes 2000 hodin a v průměru najela během roku bez ohledu na počasí týdně kolem 1000 kilometrů. A to vše při zaměstnání na plný úvazek. Kateřina na svých vyjížďkách testuje silniční kola tuzemského výrobce Festka. Vystudovala VŠE v Praze a pracuje jako redaktorka a editorka on-line magazínu. V minulosti hrála závodně volejbal, je dvojnásobnou mistryní ČR ve stolní hře scrabble. Možná si řeknete, že Kateřina patří k těm typům žen, které nepotřebují partnerský vztah a veškerý volný čas věnují svému hobby. Není tomu tak. 

Dá se žít partnerský vztah s takhle náročným cyklistickým programem?

Jezdím daleko, můj partner jezdí rychle. Nejspíš vždycky bude rychlejší, tak nemá potřebu se se mnou předhánět v najetých kilometrech. Skoro bych řekla, že trochu i odsuzuje, že jezdím pro kvantitu, a ne pro kvalitu. Jezdí raději někam, kde se mu líbí, kde se může kochat třeba přírodou a vyhlídkami. Je třeba schopný sednout do auta, jet hodinu do Českého ráje, tam dvě nebo tři hodiny jezdit na kole a jet autem zase domů. Mně by bylo líto si to na kole nedat i s tou cestou tam. Nevadí mi, že ji znám zpaměti. Ale někdy v listopadu mě právě on nakopl, ať těch padesát tisíc zkusím dojet. Byla jsem rozhodnutá to vzdát právě proto, že bych trávila málo času s ním.

Takže spolu moc nejezdíte?

Občas ano, ale ono to moc nejde. Přece jen muži všeobecně jezdí rychleji, samozřejmě se snaží rychlost přizpůsobit, ale vydrží to tak dvě hodiny. Celkem chápu, že člověk, který by sám jel 30 km/h i víc, se se mnou nebude chtít plácat osm hodin rychlostí 25 km/h. Takže spolu většinou jedeme třeba ty dvě hodiny, dáme někde dortík a pak se rozloučíme a jedeme si každý svou cestou. Jezdí rád a dost, ale není tím až tak posedlý jako já.

Říkáš tomu posedlost?

Ostatní to říkají, takže to možná tak je. Hlavně je to můj koníček, a v poslední době už asi jediný sport, který můžu dělat. Mám problémy s koleny, musela jsem přestat hrát squash, volejbal, běhat nemůžu vůbec a zimní sport je pro mě bike.

Jakou část života tedy trávíš na kole? Dá se to nějak vyčíslit?

Myslíš jako osm hodin denně spánek, osm hodin v práci a osm na kole? Bude to samozřejmě míň, podle Stravy jsem třeba letos strávila na kole přes 2000 hodin, tedy nějakých 84 dní, což není ani čtvrtina roku… Ale když bych tedy odečetla těch osm hodin denně, kdy spím, vychází to asi na třetinu bdělého času. Běžně jedu okolo hodiny do práce, dvě až tři hodinky po práci. O víkendu samozřejmě víc, většinou tak dvakrát osm, někdy i dvakrát deset hodin.

Jsi na kole samotářka?

Opravdu asi nejradši jezdím sama. Hlavně proto, že se za nikým nehoním mimo svou komfortní zónu, jedu si svoje tempo, a když se mi nechce šlapat, tak prostě polevím, když se mi chce zabrat, tak prostě zaberu, přestože by to v daném místě mohlo někomu jinému připadat jako hloupost.

A v životě všeobecně?

No samotářkou bych se nenazvala, to slovo mi vyznívá tak nějak zoufale, spíš bych se nazvala introvertem nebo asociálem, to zní odhodlaně, dobrovolně.

Přezdívku Želva sis vymyslela sama?

Ona to není zas až tak úplně přezdívka, spíš mě na Stravě po prvních pár zveřejněných jízdách začalo štvát, že furt někdo rozebíral, že jezdím pomalu. Tak jsem si do jména dala želvičku, aby to lidi začali brát jako samozřejmost. Jasně, tehdy bylo „pomalu“ něco jiného, než je „pomalu“ teď, ale pořád jezdím pomalu, tak ji tam zatím nechávám.

Jezdila bys takové vzdálenosti, kdybys je nezaznamenávala?

Já si je zaznamenávám odjakživa. Tabulky a čísla, to bylo vždycky moje, šťourat se v číslech, hrát si s nimi. Dá se říct, že mě motivují k ježdění. Strava mě ale motivuje v tom smyslu, že se mi pod delšími jízdami objevují komentáře. Ráda šokuju, udivuju. Zjišťuju, že jsem pro někoho i inspirací nebo nesplněným snem, i to mě žene kupředu, že pomáhám někomu jinému. Komentáře a lajky mě nakopávají, když mi lidi píšou: „dobře sis to naložila“. Motivuje mě to naložit si znova.

Vždycky jsi chtěla zjišťovat, kde máš své hranice, nebo až na kole?

Hranice jsem asi dřív nehledala. Spíš jsem dlouho hledala něco, co mě bude opravdu bezpodmínečně bavit. Kdykoli jsem nějaký sport dělala, šla jsem do toho naplno. Byla jsem zvyklá hrát volejbal třeba pětkrát týdně a pořád jsem se chtěla zlepšovat. Jen prostě v týmovém sportu je moc dalších aspektů jako pohoda mezi lidmi a vzájemné vztahy. A když na hřišti pohoda nebyla, člověka ten sport prostě nebavil tak, jak by mohl. Po několika letech hledání štěstí na volejbalovém kurtu jsem se rozhodla přesednout na kolo. Přispěly k tomu i problémy s koleny. A tak se z něčeho, co roky sloužilo jako dopravní prostředek na zápasy a tréninky, stal můj hlavní koníček. Můžu hranice hledat v naprostém klidu bez hádek o to, jestli mělo smysl při servisu riskovat. Na kole se necítím pod tlakem a ten nulový stres mi vyhovuje i v tom, že si odpočinu od reality všedních dní.

Co byla doposud tvoje nejdelší jízda?

Předloňská čtyřiadvacítka. Ujela jsem 674,6 kilometru, hlavně díky tomu, že jsem tam měla full support od Festky. Luxusní stroj, který jsem byla schopná zvednout malíčkem, ale i dodávku plnou náhradních dílů, jídla a energy drinků. Ovšem nejdelším výletem byla moje první jízda z Prahy do Brna a zpět. Nedopadla slavně, protože jsem si nevybrala nejlepší počasí. Původní vize byla ujet 600 km a stihnout to do 24 hodin čistého času. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsem přežila 589 km bez úhony. Čáru přes rozpočet mi udělala druhá probdělá noc, poprvé jsem na kole zažila boj s mikro spánkem. Loni jsem jízdu Praha – Brno – Praha zopakovala, ale v lepších podmínkách a s menšími ambicemi, stačilo mi ujet 500 km.

Jaká vlastnost je pro podobné ježdění ve vysokých objemech podle tebe nejdůležitější? Je to trpělivost, houževnatost, nebo snad schopnost dostat se do stavu apatie?

Apatie k tomu má asi nejblíž. Důležité je dokázat nemyslet na to, kolik toho máš ještě před sebou, to ti celou jízdu otráví a pak ji nebereš jako zábavu, ale jako povinnost. Jasně, že pětistovku nezajede člověk, který v životě neujel ani sto kilometrů v kuse. Bude ho bolet zadek, chodidla, zápěstí, možná i záda. Ale kdo zvládne dvě stě, zvládne i tři sta.

Jaké chvíle na kole máš nejraději? 

Všechny (smích). Ne, třeba ty v mrazu fakt ne. Ideální momenty jsou samozřejmě ty na sluníčku, v bezvětří, na pěkném asfaltu, s minimem aut… Ale asi úplně nejradši mám momenty, kdy nevím, kde jsem, jak daleko jsem od domova, kdy se vrátím, a ideálně ani kterým směrem jedu. Jenže na to, abych se na takové místo dostala, už musím jet aspoň čtyři hodiny. I když v mlze se mi to občas stane i hodinu od domova.

Jak si představuješ svoje ježdění dál?

Příští rok si budu muset dát trochu oraz. Neříkám, že se na ježdění vykašlu úplně a Festka půjde na hřebík. Spíš si myslím, že dám příští rok odpočinkově nějakých 20 nebo 30 tisíc kilometrů. Vidím, že tělo už začíná moje náročnější plány sabotovat. Nejvíc trpí zápěstí, české silnice nejsou úplně rovné, dost mě brní dlaně a pak samozřejmě kolena, s těmi mám dlouhodobě problémy. Na artrózu je kolo sice dobré, ale asi ne v takovém rozsahu. Cítím, že kdybych se snažila překonat 50 tisíc příští rok, už by to moje kolena odnesla.

Co budeš dělat s časem, který jsi doposud věnovala kolu?

Ono ho zas o tolik víc nebude, tvoje otázka zní, jako bych chtěla přestat jezdit úplně. Budu sice hlavně odpočívat, ale k tomu hraju soutěžně scrabble, to taky nějaký čas pobere.

Prozraď nám, co je scrabble a čím tě tahle hra přitahuje. 

Scrabble jsem objevila už v jedenácti letech. Zjednodušeně, je to desková hra s písmeny, mají různou bodovou hodnotu podle četnosti jejich výskytu v češtině. Jeden bod mají například písmena jako A, E, N apod. a nejbodovanější je X, které je za deset. Máš dvě minuty na to, abys z nich vymyslel české slovo a položil ho na plochu tak, aby navazovalo na to, co už tam leží. Nahlásíš body a tím tvůj tah končí a hraje soupeř, zatímco ty si dolosuješ z pytlíku tolik písmen, kolik jsi v posledním tahu položil, abys jich měl zase sedm. A tak to jde pořád dokola, dokud nedojdou písmena. Jak lze asi očekávat, vítězí ten, kdo za celou hru nasbírá více bodů.

Spojitost s cyklistikou je asi jen taková, že turnaje ve scrabblu objíždím na kole. Jsou pro mě dobrou záminkou projet se někam, kam se z Prahy jen tak na otočku za jeden den nedostanu. Nejdál jsem na něj jela asi do Třince, to bylo přes 400 kilometrů. Jela jsem tam s kamarádkou v naprosto příšerném počasí, přestože to bylo v létě. Celou cestu nám pršelo. V pátek jsme jely tam, v sobotu jsem tam měla turnaj a v neděli jsme jely zpátky.

Jsme ve scrabblu takový gang, nebo jsme spíš byly. Já jsem loni získala svůj třetí titul mistra republiky. Dobře hrála i moje mladší sestra, stala se nejmladší mistryní republiky v historii, mezi dospělými tehdy vyhrála v pouhých dvanácti letech. Bohužel už není mezi námi, jinak by jistě nějaký ten titul ještě přihodila. Teď už prakticky hrajeme jen já a máma. Táta si občas zahraje doma, ale na turnaje je moc velký nervák.

Text: výňatek z rozhovoru Petra Viziny pro společnost Festka, foto: Tom Hnida