Slova z titulku často slýcháme od závodníků, kteří měli alespoň jednou možnost postavit se na start nejprestižnějšího z etapových závodů. Nyní se o něco podobného snaží pořadatelská organizace ASO ve spolupráci s francouzskou vládou. Jejich plán, nebo spíš myšlenka, dodržet původní termín (27. června až 19. července) se může mnohým zdát v kontextu současné koronavirové krize jako hazard s lidskými životy. 
Při bližším pohledu však nejspíš dojdeme k poznání, že tomu tak vůbec nemusí být. Možná naopak! Vyhladovělí televizní diváci by po dlouhých týdnech neustálého omílání nutnosti nosit propocené a všelijakým svinstvem zákonitě zamořené roušky konečně mohli shlédnout optimističtější a zajímavější podívanou.
V době odložení Olympijských her, evropského fotbalového šampionátu, cyklistických klasik i Gira by uspořádání Tour de France jistě zapůsobilo na širokou veřejnost jako pověstné „světlo na konci tunelu“. „Ekonomický model Tour není založený na prodeji vstupenek, ale na televizních právech,“ zdůrazňuje francouzská ministryně pro mládež a sport Roxana Maracineanu. V tom se cyklistika zásadně odlišuje od fotbalu i sportovních odvětví, která tvoří jádro OH. „V době omezení volného pohybu by diváci, kteří by jinak přišli k trati, jistě uvítali možnost sledovat závod v televizi,“ dodává francouzská ministryně. Některé etapy Tour sledují až statisíce přímých diváků, přesto jich drtivá většina nestojí přímo u trati, ale dívají se na závod v televizi…
Závod bez přímých diváků „není úplně to pravé ořechové“, může zaznít. Na to je logická odpověď: Jistě, ale lepší něco než nic! Ostatně týdenní etapový závod Paris – Nice ukázal, že napínavé „jádro sportovního příběhu“ se bez přímých diváků vcelku obejde, byť pohled do cílového prostoru, kde „není ani noha“, působí zvláštně. Závodníci by dokonce možná ocenili, že by je poprvé v životě v alpských a pyrenejských stoupáních neohrožoval fanatický dav. Vincenzo Nibali, při vzpomínce na Alpe d´Huez 2018, určitě…
Se zajímavým nápadem přichází Brian Cookson, někdejší šéf UCI. Jeho myšlenka na zkrácení Grand Tours ze tří na dva týdny není nová. V kontextu zkrácené sezony určitě nabývá na významu. Pokud by se model kratších závodů osvědčil, „hrozí“ však jeho pokračování i v dalších letech. Tři týdny jsou ekonomicky nepochybně výnosnější než dva! Pro závodníky, ale i diváky, by ale třeba Tour de France, zkrácená o vcelku 
nudný první týden, mohla být atraktivnější. Jezdci by přišli o nekonečný první týden, kdy jsou cvičeni v trpělivosti (šlapat a šlapat, hlavně neztratit v té nudě koncentraci a neupadnout…).
Zkrácení ze tří týdnů na dva nemusí být trvalé dogma. Je možné k němu přistoupit pružně. Docela atraktivní by mohl být model: jedna Grand Tour v sezoně – na 3 týdny, dvě zbývající Grand Tours – na dva týdny. S tím, že by se Giro d´ Italia, Tour de France a Vuelta pravidelně střídaly. Na dlouhou verzi nejprestižnějších etapáků by přišla řada jednou za tři roky. Závodníkům by se umožnilo absolvovat nejméně dvě a mnohým i tři Grand Tours ve stejném roce (atraktivnější konkurence). A borci, kteří soupeře převyšují výkonnostně ve třetím týdnu, by nepřišli o příležitost ukázat svou přednost. Dvoutýdenní akce by pak nejspíš byly mnohdy vyrovnanější a divácky atraktivnější. Šlo by však o to, domluvit se…
Text: Manfred Strnad Foto: CN a archiv
