V uplynulé sezoně vlétl Jaroslav Kulhavý do velkých závodů s mimořádnou energií od prvního šlápnutí. Na rozdíl od minulosti, kdy souboj se soupeři začínal spíš rozvážněji. Co stojí za touto radikální změnou? Trenér Viktor Zapletal hodnotí někdejší přípravu Kulhavého na olympijské hry v Londýně s odstupem čtyř roků jako „amatérskou“. Jejím základem byl přirozený sklon tehdy sedmadvacetiletého bikera k velkým objemům. Před letošní olympiádou v Riu začal rodák z Ústí na Orlicí spolupracovat s biochemikem Emilem Bolkem a do přípravy zařadil mimořádně intenzívní tréninky. Je však intenzita samospásná? Proč sázka na intenzitu nevyšla v Riu zlaté skifařce z Londýna Mirce Knapkové? V následujících řádcích se dozvíte, co si o účelné a vyvážené přípravě myslí trenér Viktor Zapletal.
Stříbrná medaile Jaroslava Kulhavého na letošních olympijských hrách je nepochybně velkým úspěchem celé české cyklistiky. Nicméně v Londýně získal zlato. Co chybělo k jeho obhajobě v Riu?
Z mého pohledu byla úspěšná celá sezona. V podstatě jsme naplnili standard minulých let a z každé velké akce typu mistrovství světa, 
Evropy a olympijských her jsme přivezli medaili, což je úžasné. Máme medaili ze světového šampionátu i z mistrovství Evropy v cross country a k tomu všemu jsme ještě dovezli medaili z olympiády. Pro mě je velmi cenné, že ty výsledky nejsou záležitostí jen jednoho člověka, ale několika závodníků, což svědčí o síle týmu, která mi dělá velkou radost. Obrovskou radost mám z rodící se generace, která se objevuje na úrovni juniorů a „23“. Začíná se prosazovat několik velmi talentovaných jedinců. Zdůrazňuji jedinců – není to skupina. V budoucnosti by však mohli převzít úlohu současné generace a vstoupit do vrcholové cyklistiky.
Kdo hlavně?
Ve „23“ je to Jana Čičinkarová a Barbora Průdková, mezi juniorkami se ukazuje velmi talentovaná Adéla Šafářová – to je naše budoucnost v ženské cyklistice. U kluků jsou se stále víc prosazují třiadvacítkáři Honza Vastl a Matěj Průdek.
Dobře, budoucnost tedy slibuje naděje, ale přece jenom – jak daleko měl Jaroslav v Riu ke zlatu?
Když si člověk vezme výsledky od doby, kdy se znají s Ninem od juniorské kategorie – tak to stále probíhá podle stejného scénáře: jeden závod vyhrává Jára, jeden závod Nino. Tentokrát to bylo pro Nina a je třeba přiznat, že byl bezkonkurenční. V olympijském závodě se s tím tentokrát nedalo nic dělat. Jára byl jasně druhý a Nino jasně první. Jel výbornej závod a už v půlce jsem tušil, jak to dopadne. Na trati se vyskytovala jedna technická pasáž, kde byl Nino výrazně lepší. Tušil jsem, že právě tam se bude snažit rozhodnout, pokud vydrží tempo, které jel. Byl to závod pro něj. Klobouk dolů!
Má Jaroslav rozmyšlenou svoji cyklistickou budoucnost? Dá se očekávat, že bude mít chuť vydržet celý další olympijský cyklus?
Jára dal jednoznačně najevo, že chce pokračovat a dokonce už teď si odvážím říct, že má cíl dostat se do Tokia a pokusit se tam vybojovat ještě jednu olympijskou medaili. Netají se tím. Myslím si, že je natolik sebedestrukční, když to tak řeknu, že je ochotný dál podstoupit tu šílenou dřinu a odříkání a že se mu to může podařit.
Před mistrovstvím světa v Novém Městě na Moravě mi Jaroslav v rozhovoru nastínil rozdíl ve způsobu přípravy na Rio ve srovnání s Londýnem 2012. Mluvil o výrazném nárůstu intenzity zejména v souvislosti se spoluprací s biochemikem Bolkem.
Ano, tenhle nový aspekt byl pro nás velice cenný. Do Londýna jsme v podstatě jeli více méně na amatérské úrovni. Přípravu jsme sice 
vyhodnocovali, měli jsme k dispozici wattmetr a nějaký sporttester, ale příprava na Rio měla úplně jiný rozměr. Když se podíváte na výsledky biochemické stavby, dá se z ní odvodit celá řada věcí a je možné podle toho nakoncipovat trénink. Nic není samozřejmě zcela stoprocentní, ale zrovna Járovi spolupráce s biochemikem Emilem Bolkem výrazně pomohla. Zařadil několik prvků ve velké intenzitě. Má za sebou obrovský objem a tím, jak stárne, logicky ztrácí rychlostní parametry, které samozřejmě nemá jako ve dvaceti. Všechno se ale dá trénovat a tělo se na to dá nastavit. On je dnes nastavený spíš do varianty, řekl bych, rychlostní vytrvalosti. Dokáže jet velice velkou rychlostí celý závod cross country a to je základ jeho úspěchu. Je to vidět i v závodech, kdy oproti ostatním sezonám, jede Jára velice rychle první dvě kola. To nikdy nedělal. Býval rozvážný a od startu začínal na prvním, druhém místě. Jedině v těch dominantních sezonách odstartoval rychle, ale nikdy to nebylo tak intenzívní. Teď jsou první dvě kola závodu v jeho podání strašně rychlá a jediný, kdo se tomu dokázal přizpůsobit, je Nino.
Jaké byly důvody pro změnu tréninku?
Změna v přípravě přišla díky spolupráci s Emilem Bolkem. Tyhle aspekty byly vyhodnocené jako aktuální potřeba. V tom jsme měli slabinu a díky Emilovi se nám ji podařilo dorovnat tréninkem a Jára jede některé tréninky skutečně velmi intenzívně. On si přípravu stejně hodně koncipuje sám a vkládá do ní vlastní poznatky, což je strašně cenné a základem jeho úspěchu. Trénink si vždycky staví tak, že základem zůstává obrovská vytrvalost. Pro řadu lidí se to zdá až nepochopitelné. Před Riem absolvoval přípravné závody na Vysočině. Jára se před etapou rozjížděl hodinu a půl, pak odjel etapu a byl na tom tak dobře, že se celou dobu pohyboval na špici – nikdo mu moc nestřídal a odtahal si to skoro celé sám. Dojel na předních místech, nebo dokonce etapu vyhrál a pak se ještě dvě a půl hodiny vyjížděl. A druhý den do toho šel znovu. Pro silničáře to bylo naprosto nepochopitelné, ale taková je cesta k olympijským medailím.
S biochemikem Bolkem spolupracovala také například olympijská vítězka z Londýna – skifařka Mirka Knapková. V Riu však „jen“ vyhrála malé finále, což ve veslování znamená sedmé místo. V přípravě třikrát týdně absolvovala laktátový trénink a s odstupem týdnů po olympiádě přiznala, že se dlouhodobě cítila hodně unavená…
Ono nic není stoprocentní. Kdybychom našli přesný recept, jak funguje fyziologie zátěže, naprogramujeme robota a vůbec nemusíme trénovat. Tenhle den prostě vyhraješ! Na sportu je úžasné, že přes veškerou vědu se pořád o správnosti přípravy dohadujeme. Hodně se trefujeme, ale je tam poměrně značné procento, kdy to nemusí vyjít. To se stalo Mirce Knapkové. Dokonce jsme se o tom v Riu bavili s lidmi, kterých se záležitost Mirky týkala. Bylo strašně zajímavé, že jí vynechalo tělo ten den, kdy v semifinále potřebovala dobře zajet. V béčkovém finále pak jela na totožné trati s áčkovým finále za srovnatelných podmínek v čase, který by jí pasoval na stříbrnou medaili. Den předtím v semifinále to však absolutně nešlo. Tohle nastavení je kouzelné. Velké procento úspěchu hraje hlava. Z mého pohledu je to stejně důležitá součást výkonu jako tělo. Mentální koučink je teď velmi populární a hodně lidí se mu věnuje. Ale zase je to individuální záležitost a můžeme o tom přednášet, co chceme. Sportovní psychologii ne každý uvěří. Je to velmi individuální.
Zdá se, že u ní se jednalo o absenci velkého objemu, který má za sebou Kulhavý a pořád ho obnovuje. Podobný případ jako Mirka Knapková se zdá být i Ondřej Cink, který od poloviny olympijského závodu couval pořadím až na čtrnácté místo v cíli a dojel velmi vyčerpaný.
U Ondřeje je to trochu jiná věc. Základ, který určuje, jakým směrem půjdete, je hlava a Ondřej se na základě objektivních zkušeností nastimuloval, že pro něj je úplně nejlepší, když je horko a připravuje se ve vysoké nadmořské výšce a pokud možno se i závod koná ve výšce. Když se tyhle tři aspekty sejdou, pojede dobře. Říkám to samozřejmě zjednodušeně, ale nedá se říct, že by Ondřej byl na olympiádu špatně připravený. Do první poloviny závodu jsme měli dva lidi v první pětce. Považoval jsem to za hotovou věc, protože vzdálenosti mezi závodníky byly dost velké a říkal jsem si, že Ondřej ke konci zrychlí a budou tam vpředu oba dva. Stalo se však něco opačného. Ondřej vycouval, což jsem u něho snad ještě nezažil. Jakmile je nasátej vpředu, většinou vydrží. Určitě se nejednalo o absenci objemu v tréninku. Svoji výkonnost potvrdil mnohokrát. Naposledy v Andoře při Světovém poháru a taky na šampionátu v Novém Městě, kde jel vynikající závod a skončil čtvrtý. Bohužel, no. Samozřejmě jsou jeho objemové parametry ve srovnání s Jardou diametrálně nižší, ale on je extrém.
V jednom rozhovoru jsem četl informaci, kde Ondřej Cink v souvislosti s přechodem na silnici říká, že bude muset výrazně přidat v objemu přípravy, protože v rámci MTB najíždí ročně patnáct tisíc kilometrů. Nevím, jestli se jednalo o redakční chybu, ale pokud by tohle byla pravda…
Jezdí víc, ale na silnici bude muset samozřejmě na objemu zapracovat a dostat se na třicet tisíc. Je pravda, že Ondřej je trénovaný hodně do rychla – na hodinu a půl intenzívní zátěže, kdežto Jára v sobě má větší vytrvalost a proto taky dokáže dobře zajet maraton. Ondřej byl do teď specialista na cross country a bude záležet na něm, jak se předělá na silnici. Je talentovaný a věřím, že to dokáže. Myslím si, že nejtěžší bude přechod z hlediska psychiky. V silničních závodech se dostane do pozice, že nevyhrává. Není jednoduché, když jste součástí nějakého týmu a začínáte jako nocič vody. Uvidíme.
Jaroslav Kulhavý mi na jaře v rozhovoru řekl, že mu silničářská zátěž vyhovuje víc než krátké bikové závody. Po Londýně 
koketoval s přechodem na silnici…
Silnici určitě taky pojede. Jde mu to. Potřeboval by ale k sobě mít tým na stejné úrovní jako je on, aby si závody užil. Spíš si myslím, že o přechodu na silnici reálně neuvažuje, ale jde především o jeho pocit, že by na silnici byl opravdu dobrej. O jeho dispozicích asi nemohou být spory, ale myslím si, že ho cross country pořád baví a ve světě horských kol je velkou osobností. Jára v cross country zůstane, ale pokusíme se najít několik silničních závodů s odpovídajícím týmem. Třeba pojede s Duklou. On zařazuje silnici jako tréninkově rozvíjející složku.
Nedávno uspěli čeští dráhaři na mistrovství Evropy, ale na světových šampionátech se jim zpravidla už tolik nedaří. Jaká je úroveň evropského šampionátu ve srovnání se světovým?
Celé se to týká Dukly Brno, to není záležitost pražské Dukly. Sprinteři jsou u nás opravdu velmi dobří. Bylo nám vyčítáno, že vytrvalci se nacházejí v jakémsi útlumu, ale dá se to těžko nazývat útlumem, protože máme hodně umístění v elitní světové desítce. Lucka Hochmann byla v olympijském omniu osmá a v individuální bodovačce čtvrtá. To jsou vynikající úspěchy. Madison holek byl devátý, kluci desátí. Perfektní výsledky. Na mistrovství Evropy je patrná určitá absence nejlepších závodníků. Dnes platí pravidlo, že ti nejlepší závodí na silnici i na dráze. To si někteří funkcionáři neuvědomují. Olympijské omnium se dnes skládá z disciplín, které se jedou jako hromadný závod: bodovačka, scratch, vylučovačka a jede se na to, kdo vyhraje na cílové čáře. Tam je obrovská vazba na silniční cyklistiku. Řada závodníků měla letos náročný program, když někteří jeli silničářské mistrovství světa v Kataru, což bylo absurdní, ale logicky pak už nemohli zajet na nejvyšší úrovní Evropu. Určitě je všechny brzy uvidíme na světových pohárech a pak na mistrovství světa na dráze na jaře. Nám se dráha na jaře podařila. Jarmila Machačová získala páté místo, Hačecký šesté. Sice nemáme medaili a ta celé věci samozřejmě dává úplně jiný rozměr, ale čtvrté místo, když jste půl metru od medaile, bych hodnotil na stejné úrovni.
Čemu se vy osobně nejvíc věnujete? A máte čas na svůj vlastní trénink?
Mám štěstí, že jsem obklopený velmi schopnými lidmi. Velmi intenzívě se starám o horská kola. To samé se týká pražské Dukly a tady se to začíná dělit. Každé odvětví má svého šéftrenéra, se kterým spolupracuju. Velmi přínosné je, že šéftrenérem dráhových disciplín se stal Milan Kadlec. Velkou radost mám, že se ke mně konečně někdo přidal u hendikepovaných cyklistů – Lukáš Thun. V podstatě najíždíme na podobný model, jaký se osvědčuje v zahraničí. Totiž že lidi, kteří trénují reprezentace zdravých, se objevují i mezi hendikepovanými. Je to stejný vrcholový sport. Lukáš Thun mi s reprezentací hendikepovaných velmi pomáhá.
Jak s odstupem vidíte bikové olympijské představí Sagana?
On je výbornej. Není pochyb, že je fenomén. Kdyby se rozhodl, že příští sezonu stráví na horském kole, a potřeboval by na to půl nebo tři čtvrtě roku, bude bez problémů jezdit s Járem, Ninem a Absalonem a budou si to mezi sebou rozdávat, kdo vyhraje. Před Riem měl málo času nastavit se na bika. To, že jednorázově přejedete nějaké kameny, není obraz toho, že zvládnete celý závod ve velké intenzitě. Je potřeba se adaptovat. Bylo to v Riu vidět i při trénincích. Neustále měl defekty, nebo přetržený řetěz. Ti nejlepší tohle nemají. Není na biku vyježděněj, jede hodně na hranici maxima a v terénu mu chybí jistota. To je ovšem momentální stav. Kdyby víc trénoval v terénu, tak se adaptuje a jistotu získá.
Přechodem Ondřeje Cinka na silnici odpadá jeden špičkový závodník z reprezentačního týmu bikerů. Co to znamená pro českou reprezentaci?
Že se Jára nesmí zranit a bude muset makat (směje se)! Taky doufám, že se podaří stabilizovat výkon Honzy Škarnitzla na úrovni světové patnáctky. Velkou budoucnost může mít Honza Nesvadba. Zase je otázka, kam ho pustí možnosti, aby se specializoval jen na cross country. Jeho tým na něho má jiné nároky, než jezdit pouze horská kola. Závodí taky v cyklokrosu, což je dobře, ale biker může brát cyklokros jen jako doplňkový sport. Nedá se rovnocenně závodit v obou disciplínách. To už někteří jezdci mnohokrát vyzkoušeli a nefunguje to. Existuje jen málo lidí, kteří jsou schopní špičkově absolvovat obě sezony. Není problém zajet jeden dobrej závod. Jára, když se teď bude dva měsíce připravovat na cyklokros, pojede ho na úrovni a klidně se může dostat do světové desítky. Pak by toho ale musel nechat. Pokud by měl jet od začátku krosovou sezonu, bude mu chybět čas na bikovou přípravu. V určitý čas potřebuje zklidnit a najet si svůj objem, který sice má, ale potřebuje si ho utvrdit. A to potřebují i ti ostatní. Honza Hesvadba je ještě mladej, takže on to teď dává. Je takovovou naší skrytou nadějí. A doufám, že tým úspěšně doplní mlaďoši – Honza Vastl s Matějem Průdkem.
Text: Manfred Strnad Foto: archív Viktora Zapletala, Michal Červený, Pavel Myška
