Vysokou výkonnost a rostoucí formu předvedl Vojtěch Hačecký již na domácím šampionátu dráhařů v polovině prosince. V napínavé bodovačce porazil v pražském Motole své týmové kolegy z Dukly Martina Bláhu a Milana Kadlece. S prvně jmenovaným zachránili nedávno pověst české dráhové cyklistiky na světovém šampionátu v Cali. Z Kolumbie si přivezli stříbrnou medaili v madisonu. Pro někoho možná nečekanou, ale vzhledem ke stabilní výkonnosti i vyzrálosti obou závodníků, ta medaile zase až tak velkým překvapením není.
Vojto, na dráze i silnici jsi už zažil mnohé, ale velkou medaili světového formátu jsi nyní získal poprvé. Nepochybuji, že závod v Cali považuješ za dosavadní vrchol své kariéry.
Jistě. Předpokládám, že i Martin si té medaile hodně cení, i když jich má doma víc. Na šampionátu jsem opět startoval v podstatě jako 
náhradník. Už potřetí (směje se). Měsíc před mistrovstvím světa srazilo auto při tréninku Jirku Hochmanna. Mimochodem – byla to ošklivá situace, která ukazuje, že i na Mallorce může být na silnicích nebezpečno, přestože jsou tam na cyklisty zvyklí a většina řidičů je respektuje. Auto projelo skupinou a odneslo to víc lidí – taky Lucka Záleská a Ondra Rybín.
Vraťme se ještě k domácímu mistrovství. Bodovačka byla napínavá až do konce, vyhrál jsi poměrně těsně, ale přesto se z tribuny zdál vítěz jasný od samého začátku. Cítil jsi to v průběhu závodu podobně? Že Martina Bláhu a Milana Kadlece porazíš?
Především chci říct, že domácí závody nemám příliš rád. Nechci shazovat kluky z Prostějova, ale závodíme v podstatě jen Dukláci sami proti sobě. Samozřejmě se do toho promítají osobní vztahy – třeba kamarádství. A to pak není ten pravý závod jako na Světových pohárech nebo šestidenních. I celkové tempo a nasazení je v zahraničí vyšší. V Motole na mistráku jsem si dlouho nebyl jistý, že to na první místo skutečně vyjde. Nohy jsem měl dobrý, ale v bodovačce se nikdy neví. Je třeba říct, že Milan Kadlec jel mistrák s vážným hendikepem. Veřejně o tom nemluvil, ale těsně předtím absolvoval zákrok u zubaře a to jeho výkon pochopitelně ovlivnilo.
Bodovací závod vypadl z olympijského programu podobně jako některé další dráhové disciplíny. Státní reprezentace a pochopitelně i Dukla klade důraz na výsledky z OH. Co to pro tebe v praxi znamená?
Bodovačka pro mě představuje vrchol celé dráhové cyklistiky. Proslýchalo se, že by se mohla do programu olympiády vrátit, ale tohle téma se zatím odložilo. Nedá se předpokládat, že by se bodovací závod znovu objevil už v Riu. Dráha se na OH zúžila v podstatě na omnium a stíhačku družstev, když pominu sprinty. Omnium je dnes postavené tak, že uspět mohou jen strašně rychlí závodníci. Například kilometr je nutné zajet v čase kolem 1:03,5. Když „Kaňour“ vyhrál na mistrovství světa v roce 2007, obsahovalo omnium míň disciplín než dnes. Současná skladba závodů je postavená tak pro pět lidí na světě. Zbytek se jen kouká a doufá, že to nějak dopadne.
Z pohledu olympiády je pro nás nutností soustředit se na mančafty, ale tahle disciplína se v posledních letech strašně prodražuje. Celý svět ladí posedy ve větrných tunelech. To u nás neexistuje. Nasadíme si helmy, oblékneme kombinézy a jdeme na to… Světový pohár se během sezony konal dvakrát v Mexiku a mistrovství světa v Kolumbii. Pro Evropany hodně dráhá záležitost! UCI často směřuje Světové poháry do Jižní Ameriky, kde jde popularita dráhy nahoru. Mimochodem to bylo silně cítit i v Cali – skvělá atmosféra! Jenže lety za oceán něco stojí. S družstvem musí cestovat i náhradník. Pokrýt náklady pro pět lidí plus trenéra není legrace. Svaz v poslední době prosazoval pro mančafty věkový limit do 23 let, ale to už neplatí. Olympijská nominace byla v podstatě zahájená. Pokusíme se prosadit. Nic jiného nám nezbývá. Svět se točí kolem olympijských her.
Pro dráhovou cyklistiku u nás stále neexistuje důstojné zázemí. Dá se v Motole vůbec pořádně trénovat na závod družstev?
Opravdu rychle se v Motole jet nedá. V šedesátce je skoro nemožné kolo na krátké dráze uřídit. Řešením je dojíždět za tréninkem třeba do Vídně, ale pronájem samozřejmě stojí peníze. Bez tréninku na odpovídající dráze však nemá cenu se vůbec o nominaci na olympiádu pokoušet. Svět lítá strašně rychle. Je třeba zajet čas nejhůř 4:02, spíš 4:01. Evropa dostala pro Rio jenom šest míst, konkurence je obrovská. Pokusime se!
V jaké sestavě vyjedete do bitvy o Rio?
Mančaft je pro čtyři nejrychlejší lidi, to je jasné. Chybět by v něm neměli Martin Bláha, Jirka Hochmann a Ondra Rybín.
Není jednodušší pokusit se nominovat na olympijské hry na silnici? Loni to celé Dukle šlapalo!
Siniční závod se v Riu pojede nahoru – dolů. To není nic pro mě. Při výšce 184 centimetry vážím momentálně pětaosmdesát kilo. Když se 
soustředím na silnici, jde váha někam k šestasedmdesáti. A to mám pořád k vrchařům hodně daleko (směje se). Zajímavá trať bude na mistrovství světa v Kataru v roce 2016. Jen roviny a vítr. Ideální pro sprintera, jakým je třeba Kaňkovský.
Neláká tě časovka?
Jsem poměrně dobrej časovkář, pokud není na trati ani brdek (znovu úsměv). Jenže nemáme k dispozici opravdu špičkový materiál. Když přijede Honza Bárta, říká nám – už dopředu máte minutu zásek! Tým věnuje jeho časovkářskému speciálu hodně pozornosti. Posed mu upravuje člověk, který spolupracuje s Tony Martinem.
Na dráhovou sezonu okamžitě navazuje silniční. Jak dlouho se dá vydržet tahle závodní kombinace bez odpočinku?
Když jsem vyhrál v roce 2009 titul mistra Evropy do 23 let, měl jsem za sebou nepřetržitých 18 měsíců závodění. Z dráhy se kvůli bodům stal celoroční sport. Největší problém s dlouhou sezonou je v hlavě. Je mi sedmadvacet a zatím s tím nemám problém. Když to člověk nepřežene, jde to. Potřebuješ si odpočinout? Dej si pár lehčích dní – po dvou hodinkách kole. Z výkonnosti se moc neztratí. Při stovce závodních dní v roce stejně na trénink už nezbývá moc času. Silničáři se v září těší, že si brzy dají volno. Klasický měsíční odpočinek v říjnu jsem už dlouho nezažil. Kombinace dráhy se silnicí je nutností, protože základ výkonnosti se buduje na silnici. Přináší to samozřejmě prodloužení sezony prakticky do celého roku. Nevadí mi to. Stejně radši závodím než trénuju. Proč bych si teď dával volno, když jsem vyladil na dráhové mistrovství světa a mám dobré nohy?! To by byla škoda. Takže nás čeká Copi e Bartali (26. – 30. 3. – UCI 2.1), Bíteš, další domácí poháry, Bretagne a dva týdny před mistrovstvím republiky na silnici Tour of Iran. Škoda Závodu míru!
Kolik kilometrů ročně „natočíš“? Liší se tréninkové metody u nás od zahraničí, pokud je možné se dostat k relevantním informacím?
Najedu až třicet dva tisíc kilometrů, když se mi vyhýbají nemoci. Některý rok to bylo třeba jen osmadvacet tisíc. ¨Ve světě to bude podobné. O přípravě se občas bavím se závodníky jiných zemí. Existují různé trendy. Pochopil jsem, že na vrchol vede spousta cest. Není jen jeden zaručený recept na úspěch. Třeba Belgáni jezdí pořád nadoraz i v rámci velkých objemů. Němci k volnějším dlouhým tréninkům přidávají velké množství intervalů. Někdo dává přednost kratší intenzívní přípravě. Každému vyhovuje něco jiného. Vtip je v tom, najít si pro sebe tu nejvhodnější cestu.
Manfred Strnad Foto: archív Vojtěcha Hačeckého a Pavel Myška
