Osud Lance Armstronga nepřestává přitahovat pozornost nejen cyklistické, ale i laické veřejnosti. Napsány o něm byly desítky textů – od novinových článků po obsáhlé knižní publikace. Žádná z nich však nezmapovala prostředí profesionální cyklistiky tak dokonale jako kniha Wheelmen autorské dvojice Reed Albergotti – Vanessa O´Connell. Reportér The Wall Street Journal a jeho kolegyně rozkrývají zákulisí systému, který umožnil Lanci Armstrongovi vyhrát sedmkrát Tour de France, aniž by mu byly v době jeho aktivní éry dokázány dopingové praktiky, bez nichž by s téměř stoprocentní jistotou takových úspěchů nedosáhl. PelotonSport získal prostřednictvím internetového obchodu VeloBooks.cz tuto pozoruhodnou publikaci. Autoři uvádějí, že k napsání knihy Wheelmen se potřebovali setkat s více než stovkou osob činných v profesionální cyklistice. Dnes přinášíme druhou ukázku.
Jednoho dne roku 1985 uviděl Lance v cyklistickém obchodě Richardson Bike Mart pozvánku na závod nazvaný IronKids – Železné děti – soutěž, která kombinovala plavání, cyklistiku a běh. Tehdy mu bylo čtrnáct. Terry a Linda si přáli, aby se Lance mohl tohoto závodu zúčastnit a koupili mu nové kolo značky Mercier, na kterém by mohl v Houstonu vyhrát. V té době se triatlon teprve formoval do svébytného sportovního odvětví. Od prvního závodu, který zorganizovali plavčíci na Havaji, neuběhlo moc času a většina Američanů – zejména v Texasu – neměla ponětí o tom, co ten triatlon vlastně vůbec je. Účast na závodech byla v té době minimální. Neexistovala standardní pravidla a vybavení závodníků připomínalo směs všeho možného. Lance a jeho dva nejbližší kamarádi vytvořili cosi jako triatlonový gang. Cestovali napříč Texasem a zúčastnili se všech velkých závodů, na které se dostali. Společně trénovali plavání, běh a nejvíc se věnovali cyklistice. Trávili spolu většinu času a často se kvůli pubertálním rošťárnám dostávali do průšvihů. Lance sám sebe viděl jako nonkonformistu, kterému se nelíbí tradiční týmové sporty. Raději vytvořil vlastní tým kluků, což mu umožňovalo užít si kamarádství bez toho, aby jeho cestu za vítězstvím ovlivňoval výkon někoho jiného. Za všechno si ručil sám. Takhle to měl rád.
V červnu 1986 potkal Lance šestadvacetiletého profesionálního triatlonistu Ricka Crawforda. Bez obalu mu řekl: „Chci vydělat peníze a 
vyhrávat. Řekni mi, co k tomu potřebuju umět.“ Rick se stal jeho koučem. Zadarmo. Provázel Lance po závodech a dohlížel na jeho tréninkový program: Týdně to znamenalo: 10,6 km ve vodě, 320 mil (cca 510 km) na kole a 30 mil (cca 50 km) běhu, což obnášelo pětadvacet hodin zátěže. Rick pozval Lance na závod v duatlonu, který sestával z plavání a běhu. Konal se v dallaském obchodním centru. Účastníci nejprve plavali tři sta yardů v bazénu a pak běželi dvě míle (3,2 km) okolo nákupního centra. Lance ten závod vyhrál. Ještě mu nebylo patnáct. Za vítězství dostal pár běžeckých bot značky Avia.
Scott Eder, osmadvacetiletý marketingový pracovník značky Avia, který bydlel v Dallasu, osobně doručil cenu – boty Avia velikosti 10 – mladému vítězi až domů. Terry a Linda znali Edera, který sám v triatlonu závodil. Věřili, že by na Lance mohl mít dobrý vliv. Mladý Armstrong zatím přemýšlel o tom, jak se co nejrychleji prosadit mezi dospělou elitou. Terry s Lindou požádali Edera, aby Lancovi pomohl s tréninkem a taky se pokusil ho výchovně usměrnit. Lance se stále dostával do potíží s okolím. Eder byl šťastný, že může pomoci. Současně věřil, že se to vyplatí. Velmi dobře si uvědomoval Lancův potenciál. Tušil, že pokud by vydržel a v triatlonu se chytil, mohl by se stát i profesionálem. Bral Lance na trénink do bazénů a na závody. Taky několikrát týdně na večeře. Společně navštěvovali potenciální sponzory, aby Lance nemusel utrácet za běžecké boty, kola a další nutné věci na triatlon. Díky Ederovi poskytl Lancovi obchod Richardson Bike Mart kolo a také stipendium 400 dolarů měsíčně. Bylo neuvěřitelné, že majitel obchodu Jim Hoyt souhlasil se sponzorováním problematického teenagera. Ještě nedávno totiž Hoyt zakázal Lancovi kvůli jeho adolescentnímu chování vůbec jen vstoupit do svého obchodu! Jenže Hoyt také viděl, jak seriózně přistupuje Lance k přípravě a pozval ho na vyjížďku s místními cyklisty z Plana. Tady se Lance Armstong poprvé seznamoval s termíny jako peloton, jízda v háku, domestik…
Každé úterý večer se v Planu pořádalo kritérium na okruhu dlouhém 0,8 míle, který se jel obvykle pětadvacetkrát. Všichni závodníci museli mít licenci USA Cycling. Začátečníci byli zařazení do kategorie 4 a startovali až nakonec. Probojovat se ze „čtyřky“ do hlavního závodu trvalo většině cyklistů měsíce, někomu i celý rok. Hoyt však znal Lancův potenciál a rovnou ho přihlásil do společného závodu kategorií 1-2-3. Načerno. Podmínkou bylo, že nesmí vyhrát. Jinak by podvod praskl. Po startu šel Lance rovnou do čela asi čtyřicetičlenného balíku. Za chvíli se za jeho zadním kolem udržel jediný soupeř. Lance jel pořád na čele, a když se vjíždělo do posledního okruhu, uvědomil si, že nesmí vyhrát. Jeho geny mu však nedovolily zpomalit. A tak vyhrál. Hoyt tušil, že to jen tak neprojde. Rozhodčí si samozřejmě všimli, že zvítězil závodník bez licence. Hoyt zuřil. Později pak musel ještě mnohokrát vysvětlovat a žehlit Lancovy průšvihy. Ale čert to vem! Myslel si Hoyt. Když ten kluk na kole přímo lítá…
Další pokračování ukázky z knihy Wheelmen autorů Reed Albergotti a Venessa O´Connell najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý – 18. října.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: repro Wheelmen
