Lance Armstrong nebyl ještě dostatečně připravený na dlouhá a vyčerpávající stoupání v Alpách a Pyrenejích. Krátce po svém etapovém vítězstí na Tour ze závodu odstoupil. Byla to součást týmového plánu. V té době nepatřil mezi špičkové vrchaře a podstoupit tak bolestivou procedúru by mu určitě neudělalo dobře. V sezoně mířil ještě za jiným cílem. Bylo mu taky jasné, že soupeří s týmy, u kterých probíhal sofistikovaný dopingový program. V Motorole tehdy žádný takový program neexistoval. Každý jezdec se musel postarat sám, co si kde a jak zařídí.
Tour de France 1993 pro Lance Armstronga skončila. Přijel pro něho J. T. Neal a druhý den ho odvezl do Coma. Armstrong ten čas velmi dobře využil. Konec července a začátek srpna strávil v Comu, kde byl italský týmový lékař doma. Pomáhal Lancovi s tréninkem. Před blížícím se mistrovstvím světa, které se konalo na konci srpna, potřeboval shodit nějaká přebytečná kila. Začal také používat „nízkooktanové“ dopingové látky jako je kortison a testosteron. Kortison přidával cyklistům energii v jednorázových závodech. Testosteron pomáhal s regenerací. Mistrovství světa se toho roku konalo v Oslu s celkovou délkou závodu 256 kilometrů. Na okruhu čekalo jezdce středně náročné stoupání a spleť ostrých zatáček ve městě i na dálnicích. Do Osla přiletěla z texaského Plana i Lancova matka Linda. V průběhu závodu se usadila na tribunu u cíle společně se Stefanií McIlvain, což byla mladá zástupkyně firmy Oakley, která se starala o sponzorství několika profesionálních cyklistů včetně LeMonda a nyní čerstvě i Armstronga.
Počasí bylo tehdy v Oslu prostě hrozné. Studený liják udělal ze silnice klouzačku. Mnoho jezdců šlo v průběhu závodu na 
asfalt. Sám Armstrong upadl dvakrát. V posledním kole nastoupil v kopci a všechny soupeře utrhl. Mezi diváky to zahučelo překvapením. Armstrong neměl mnoho zkušeností a nevěděl, jak dlouho vydrží jet tak rychle. Od většiny mladých závodníků se ovšem lišil. Většina z nich by počkala na peloton a šetřila energii. Jenže Armstrong prostě nastoupil a o ničem nepřemýšlel. Zkušení závodníci jako třeba Claudio Chiappuccci nebo Miguel Indurain si mysleli, že tak vysoké tempo nemůže vydržet a chvíli váhali, než se pustili do Armstrongova stíhání. Ostré zatáčky projížděl pomalu a velmi obezřetně. Na kluzké vozovce si počínal jako starý mazák. Posledních pět kilometrů. Lance Armstrong pořád na čele! Závěrečná pasáž vedla rovně po čtyřproudové dálnici. Vedoucí jezdec závodu se v protivětru skrčil za řidítky. V dešti se občas ohlédl, jestli za sebou uvidí Chiappucciho a Induraina. Nebyli tam!
Kilometr a půl před cílem pochopili, že toho mladého Američana už nedostihnou a soustředili se na souboj o stříbrnou medaili. V cíli se Armstrong dočkal bouřlivého potlesku od diváků, z nichž mnozí vůbec netušili, kdo tenhle cyklista v americkém dresu vlastně vůbec je. Čerstvého mistra světa pozval do svého lože norský král Harald. Lance popadl svoji mámu a hrnul se na audienci. U vstupu je však zadrželi bodyguardi. Armstrong jim vmetl do tváře: „Nenechám svou matku čekat u dveří!“ A tak oba vpluli dovnitř. U krále se však dlouho nezdržel: „Je určitě skvělý, ale chtěl jsem co nejrychleji vypadnout a jít za svýma kámošemi.“ Tohle vítězství učinilo z Armstronga nezpochybnitelnou hvězdu týmu. Úspěch v podobě etapového prvenství na Tour a titulu mistra světa se odrazil kromě jiného i na výši startovného. Od té doby dostával Armstrong za start nejen ve Francii ale i jinde v Evropě dvacet až pětadvacet tisíc dolarů.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 29. listopadu.
