Lance Armstrong příliš o závodění v Evropě nepřemýšlel. Ani Tour de France ho moc nezajímala. Za absolutní vrchol své sportovní kariéry by považoval zlatou medaili z olympijských her. Představovala vstupenku k získání slávy a štěstí, zejména pokud by se mu podařilo dosáhnout olympijského vítězství ještě velmi mladý. V roce 1992 mělo být Lancovi v době konání olympiády v Barceloně teprve jedenadvacet. Eddie B pozval mladého Armstronga na svůj ranč v Ramoně, kde mohl trénovat a detailněji se seznámit s Eddieho metodami. Lance se rozhodl, že nabídku přijme a v sezoně 1990 se stane členem týmu Subaru-Montgomery. Přineslo mu to jistých 12 000 dolarů ročně. Americké zastoupení automobilky Subaru vstoupilo do cyklistiky jako titulární sponzor stáje, která měla díky tomu k dispozici dostatečné finanční prostředky, aby si mohla dovolit platit řadu nejlepších amerických cyklistů té doby. Lance měl dostávat výplatu bez ohledu na výsledky v závodech. K tomu samozřejmě veškeré vybavení a také cestovní náhrady.
Lance trénoval tvrdě. Mimořádně tvrdě! Eddie B brzy poznal, že mladého cyklistu spojuje se všemi velikány sportu jedna okolnost: nikdy 
nechce odpočívat. V některých dnech musel Lance přímo prosit, aby v tréninku zvolnil a nechal tělo odpočinout. Jenže ctižádost Lance Armstronga obsahovala jeden háček – bylo těžké se s ním domluvit. Mladík odmítal plnit příkazy od kohokoli a myslel si, že na kole každého porazí díky své brutální síle – bez ohledu na cyklistické finesy a taktiku. Navíc byl jeho bojovný duch zasažený nádechem sobectví a vzteklostí – odmítal pracovat pro tým. Jet ostré tempo na čele pelotonu a kontrolovat pro svoji stáj průběh závodu nebo chránit týmového lídra od bočního větru a zajet pro bidony do týmového auta, aby jimi zásobil své kolegy – tohle všechno Lance nesnášel. Rozhodně se necítil stvořený pro roli domestika. V některých závodech vyloženě ignoroval taktiku Edddieho B. Často se na vlastní pěst pouštěl do úniků. Většinou byl dostižený, ale čas od času se mu podařilo únik dotáhnout do vítězného konce.
Nebylo pochyb o tom, že Lance je fyzicky disponovaný, ale na konci sezony si všichni členové týmu mysleli, že mladý Armstrong není dostatečně chytrý na to, aby uspěl v cyklistických závodech ovládaných taktikou. Výdělek za sezonu 1990 u týmu Subaru-Montgomery umožnil Lancovi přestěhovat se z matčina domu v Planu do Austinu. Tohle texaské město se mu zalíbilo nejen díky aktivní hudební scéně, ale také kvůli hornatému okolí – ideálnímu k cyklistické přípravě. Eddie B podporoval Lance v jeho snaze nominovat se do olympijského týmu připravujícímu se na hry v Barceloně. Znamenalo to společná soustředění. Reprezentační dres s pruhy a hvězdami oblékl na juniorském světovém šampionátu v roce 1990 v japonské Utsunomyi. Sotva závod odstartoval, vyrazil Armstrong do úniku. Kolo za kolem kroužil osamoceně na čele. Jeho sólo určilo ráz celého závodu. Zformovala se skupinka, která Lance dostihla. V závěru byl tak vyčerpaný, že se už nedokázal zapojit do spurtu o medaile. I tak považoval reprezentační trenér Chris Carmichael jeho výkon a jedenácté místo za pozoruhodné představení na světové scéně. Armstrongův výsledek byl jedním z nejlepších, jakého se americká cyklistika dočkala od roku 1979, kdy se Greg LeMond stal juniorským mistrem světa. Carmichael byl přesvědčený, že lepší hospodaření s energií mohlo Armstrongovi přinést v tom závodě vítězství. Kouč si uvědomil, že se ještě nesetkal s přirozenou silou takového kalibru, jakou v juniorském věku disponoval mladý Armstrong. Současně však bylo zřejmé, že z celého juniorského reprezentačního týmu je tom nejhůř z hlediska cyklistické taktiky.
V roce 1991 se olympijský tým USA zúčastnil desetidenního etapového závodu Settimana Bergamasca v Itálii, ve kterém se utkaly nejlepší mladé týmy světa s řadou profesionálů. Kromě reprezentační sestavy USA se na start postavil i tým Subaru-Montgomery. Po pěti dnech se v čele usadil jeho jezdec Nate Reiss. Lance Armstrong na něho ztrácel v průběžné klasifikaci jen vteřinky na druhém místě. Eddie B apeloval na Lance, aby se loajálně zapojil do práce pro svého týmového kolegu – lídra závodu. Vždyť Subaru ho přece platí! Jenže Carmichael nabádal mladého Armstronga, aby závodil naplno za národní sestavu. Ani mu to nedalo moc práce. Lance bytostně toužil vyhrát a nějaké oběti pro zájmy týmu mu byly cizí. Byť se jednalo o stáj, která ho platila. O několik dní později Reiss píchl galusku a Lance se dostal do čela závodu. Eddie B pak celý svůj tým Subaru-Montgomery přesvědčil, že má Armstrongovi pomoci hájit pozici. Ten se ve svých devatenácti letech stal prvním Američanem, který Settimana Bergamasco vyhrál. Zamiloval se do dramat etapových závodů a moc se mu líbila pozornost, kterou svým vítězstvím v cyklistickém světě vzbudil. Svým přístupem si však zdaleka nezískal přízeň všech jezdců.
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 15. listopadu.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
