Na jaře roku 1991 začínal Lance Armstong druhou sezonu v dresu týmu Subaru-Montgomery, ale pořád cítil zlost vůči Eddiemu B a Thomasi Weiselovi kvůli roztržce při závodě Settimana Bergamasco. Eddieho B rozzuřilo, že Lance nedokázal po svém vítězství poděkovat týmovým kolegům za podporu. Viděl to jako ukázku toho, jak je mladý Armstrong nezralý a sebestředný. Na oplátku se Lance cítil podvedený a měl obavy, že ho Weisel z týmu vyhodí. Zdálo se, že Armstrong v tomhle týmu nemůže dlouho zůstat. Jim Ochowicz chtěl talentovaného mladíka získat do nově se tvořícího týmu Motorola. Lákal Armstonga na možnost, že zůstane dál amatérem, aby se mohl v roce 1992 zúčastnit vytoužených olympijských her v Barceloně a plat bude dostávat formou stipendia. Armstrong byl nadšený. V jeho očích byl Ochowiczův tým něco jako Dallas Cowboys americké cyklistiky.
Olympiáda v Barceloně měla ukázat, jak moc se ještě mladý Američan musí v cyklistické branži učit. Jeho matka Linda a nový nevlastní otec 
John Walling namalovali na chodník v největším kopci okruhu obrovskou texaskou vlajku. V závodě samotném se však Armstrong navzdory vysokým ambicím výrazně neprosadil. Zůstal v balíku a do děje na špici nezasáhl. Olympijský závod dokončil na čtrnáctém místě. Reportérům řekl, že se v ten den prostě cítil slabý. Matný výkon si nedokázal vysvětlit. U večeře s matkou, otčímem a několika přáteli, kteří se na něho přijeli podívat z texaského Plana, mlčel. Mělo však být ještě hůř. Konec konců čtrnácté místo na olympiádě není zase tak špatné. Hned po hrách v Barceloně splnil Ochowicz slib, když Armstronga zaregistroval jako profesionála a přihlásil ho na jednodenní klasiku v San Sebastianu. Armstrong ji dokončil úplně poslední a začal chápat, že závody profesionálů v Evropě se jedou v úplně jiném tempu, než na jaké byl zvyklý. Peloton při takových závodech nikdy nezpomaloval. Místo toho ještě zrychloval, když se někdo pustil do úniku a jezdci z pelotonu ho chtěli zlikvidovat. Absence zpomalení tempa alespoň v některých pasážích slabší jezdce strašně vyčerpávala. Armstrong byl dobrý mezi juniory, ale ve střetu s profesionální špičkou se ukázalo, že v této společnosti patří k nejslabším. Během krátké chvíle se jeho nadšení ze vstupu mezi profesionály proměnilo v hlubokou depresi. Uviděl, že není tím, kým si myslel, že je – supermanem. Střetl se s realitou a zjistil, že existují cyklisti, kteří jsou silnější a takticky chytřejší. Ve skutečnosti byla takových spousta.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 22. listopadu.
