Navzdory rostoucím úspěchům Lance Armstronga nebyli někteří „hlavouni“ Motoroly přesvědčení, že by jejich firma měla dál sponzorovat tým v tak malém sportu, za jaký cyklistiku považovali. Sheilla Griffinová, která provázela tým po Evropě a v doprovodném autě absolvovala i Tour de France, vehementně prosazovala další pokračování sponzoringu. Taky požadovala zvýšení odměn závodníkům, kteří se zasloužili o vítězství ve stále významnějších akcích. Jenže kromě dvou velkých prvenství, která vybojoval Armstrong, tým jako celek ještě nevyhrál jediný skutečně velký závod. Griffinové se ovšem podařilo prosadit investice do nové technologie, kterou nazvali „komunikační systém pelotonu“. Bylo to první dvousměrné spojení mezi cyklisty a sportovním ředitelem. Technici Motoroly vyvinuli prototyp maličkého přijímače umístěného v helmách závodníků. Krátce poté, co Motorola začala používat komunikační systém, začaly něco podobného používat všechny ostatní týmy. Nakonec se vysílačky staly v silniční cyklistice standardem. Motorola se rozhodla rozšířit sponzorství o další rok.
Na Jima Ochowicze dolehl obrovský tlak na výsledky. Když se Armstrong doslechl, že vedení Motoroly váhá s prodloužením spolupráce s 
cyklistickým týmem, uvažoval, co by konec stáje znamenal pro jeho kariéru. Věděl, že dokonce sám velký Greg LeMond musel v sestavě La Vie Claire plnit nějakou dobu roli domestika a pomáhat lídrovi Bernardu Hinaultovi, než dostal vlastní šanci bojovat o prvenství v Tour de France. Pokud by Motorola skončila, zdálo se Armstrongovi jasné, že ho v jiném dresu čeká podobná úloha. Pomáhat slavnější cyklistické hvězdě. A možná bude trvat roky, než si proklestí cestu k pozici lídra. Pokud se ovšem situace v Motorole vyvine pozitivně, může se jeho kariéra ubírat podstatně příznivějším směrem. Byl si jistý, že se brzy může stát neomezeným lídrem a hvězdou celého sportu. Nic menšího ho nezajímalo.
Jak narůstala Armstrongova prestiž v cyklistice, bujelo i jeho ego. Motorola se v žebříčku stájí dopracovala umístění v Top 5. Takový úspěch se ještě žádné americké cyklistické formaci nepodařil. Armstrongovi platili půl milionů dolarů ročně a k tomu bonusy. Jeho požadavky směrem k managementu stáje i spolujezdcům neustále rostly. Věřil, že jako mistr světa by měl být hýčkán. Zvykl si mluvit do stravy týmových kolegů i výběru hotelů. „Michael Jordan by tady nebydlel,“ stěžoval si například. Taky žárlil na Andyho Hampstena, vítěze italského Gira z roku 1988. Hampsten byl hvězdou Motoroly. Jenže role lídra je jen jedna a tuhle pozici chtěl Armstrong pro sebe. Od týmových kolegů očekával absolutní oddanost. Byl přesvědčený, že kvůli jeho slávě se musejí vzdát vlastních ambicí.
Když se Lance vrátil v září z Evropy do Austinu, bylo mu jedenadvacet, na kontě měl spoustu peněz a choval se jako narcistický spratek. Pokud by byl hvězdou v baseballu nebo americkém fotbalu, stála by média za ním. Jenže Američany v té době úspěchy v cyklistice nijak zvlášť neoslňovaly. Někteří aktivisté za bezpečnost při jízdě na kole ho kritizovali za to, že mistrovství světa absolvoval bez helmy. Po návratu do Austinu rozvinul Lance svůj vztah se Sonni Evansovou, někdejší kamarádkou ze střední školy v Planu, která právě absolvovala Southwest Texas State University. Vztah se Sonni ho zklidnil. Dlouho se neviděli, když pobýval v Evropě. A Sonni s ním pak brzy začala žít v Comu.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 13. prosince.
