Koncem roku 1994 oznámil Greg LeMond ukončení kariéry. Novináři v té době často psali o štafetě, kterou LeMond předává mladému Armstrongovi. Tomu nedělalo problém vyjádřovat se o trojnásobném vítězi Tour de France pochvalně, ale rozčilovala ho vzájemná srovnání. „Nejsem další Greg LeMond. Jsem Lance Armstrong první,“ dával jasně na srozuměnou médiím. Sezonu 1995 pro sebe otevřel „závodem za sluncem“ mezi Paříží a Nice. Blýskl se vítězstvím v páté etapě vedoucí hornatým terénem. Tohle prvenství mu dodalo sebevědomí do další sezony.
Týden po skončení Paris-Nice se stáj Motorola zúčastnila dlouhatánské a vyčerpávající klasiky Milan-San Remo. 
Podobně jako v předchozím roce skončil Armstrong mezi poraženými. Konkurence převálcovala i všechny jeho týmové kolegy. Při cestě domů ze závodu si Armstrong postěžoval, že peloton jede na EPO a oni nemohou bez této vzpruhy dosahovat rovnocenných výsledků. George Hincapie ihned pochopil, kam Lance míří. George žil v italském Comu a od Frankieho se dozvěděl, že EPO je možné koupit ve Švýcarsku bez receptu. Z Coma to nebylo na hranice daleko a Frankie podnikal do Švýcarska pravidelné výlety. Zásoboval nejen sebe, ale i své kolegy. Hincapie tam jezdíval někdy také. Za měsíc utratil za ten zázračný hormon okolo 450 dolarů. S novým palivem mohl jet Armstrong ostřejší tempo a vydržet déle.
V polovině sezony 1995 vyhrál Tour DuPont – nejtěžší etapový závod ve Spojených státech a ve světovém žebříčku se usadil na čtrnácté pozici. Rozhodl se, že potřebuje agenta a najal si Boba Stapletona, bývalého olympionika v plavání. Platil mu 15 až 25 procent ze smluv, které Stapleton zařídil. A ten začal velmi rychle jednat. Podepsal novou smlouvu s Nike, s výrobcem přileb Giro a prodloužil lukrativní kontrakt s firmou Oakley. Podpora těchto tří značek přinesla Armstrongovi milion dolarů za sezonu a k tomu navrch dva další, pokud by se mu podařilo vyhrát nadcházející olympijské hry v Atlantě – v roce 1996. Díky čerstvé změně pravidel se Armstrong jako profesionál směl postavit na start. V té době se pustil do stavby bílé vily ve středomořském stylu, pro kterou našel rozsáhlý pozemek na břehu jezera Austin. Lance ji nazval Casa de Linda – na počest své maminky.
S blížícím se startem Tour de France roku 1995 se Armstrong cítil stále lépe. On i jeho tým byli díky EPO mnohem silnější než v předcházejícím roce. Massimo Testa, lékař týmu Motorola, opakovaně závodníky upozorňoval na nebezpečí v souvislosti s příliš velkými dávkami EPO. Jejich krev by se mohla nadměrně zahustit a v důsledku toho hrozily vážné zdravotní komplikace a dokonce i smrt. Testa si tedy půjčil krevní centrifugu, aby jezdci mohl svou krev pravidelně kontrolovat. Nikdo z týmu to se zázračným hormonem nepřeháněl nad únosnou mez, přesto všichni vykazovali nezvykle vysoké hodnoty. Tým Motorola byl na Tour dobře připravený, ale v závodě ho potkala tragédie. Olympijský vítěz z Barcelony Fabio Casartelli zemřel na následky pádu v horské etapě. Dva dny po této smutné události vyhrál Lance Armstrong etapu po sólovém úniku. Na cílové čáře zdvihl ruce k nebi na počest svého zemřelého týmového kolegy. Později řekl, že to byl nejsmysluplnější okamžik celé jeho kariéry. O dva dny později dojel peloton do Paříže a Lance Armstrong poprvé dokončil Tour de France – na 36. pozici.
V roce 1995 učilni Armstrong další významný krok ve své kariéře. Eddy Merckx ho seznámil s lékařem jménem Michele
Ferrari. Axel, syn legendárního Merckxe, závodil za Motorolu a Lance si všiml, jaký v tom roce udělal pokrok. Dával ho do souvislosti se spoluprací s Ferrarim. Ten se po vyhazovu z týmu Gewiss-Ballan držel stranou publicity, zpravidla ani nejezdíval na závody. V roce 1994 se jezdcům stáje Gewiss-Ballan, založené teprve o rok dříve, podařilo obsadit všechna místa na stupních vítězů v jedné z významných jarních klasik. Připomínalo to situace z olympijských her, kdy se občas podařilo závodníkům z jedné země kompletně obsadit místa na stupních vítězů. Po tomto závodě se jeden z novinářů Ferrariho přímo dotázal, jestli aplikuje jezdcům EPO. Ferrari odpověděl rovněž otevřeně: „EPO není nebezpečnější než pomerančový džus. Záleží na množství.“ Za toto prohlášení ho z týmu vyhodili. V té době bylo už EPO na listině zakázaných látek, ale ještě neexistoval spolehlvý test, který by jeho užití prokázal. Mezinárodní olympijský výbor hledal někoho renomovaného, kdy by takový test dokázal uvést do praxe. Volba padla na doktora Francesco Conconiho, který byl shodou okolností jedním z profesorů, kteří přednášeli na univerzitě, kde Ferrari studoval. Některá média upozorňovala na blízký vztah Conconiho s Ferrarim, ale články v novinách účinkovali především jako Ferrariho reklama. Stal se nejvyhledávanějším tajným lékařem profesionálního sportu.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 27. prosince.
