Ačkoli Armstrong na přímou otázku lékařů v nemocnici odpověděl, že bral zakázané látky, na veřejnost se jeho přiznání nedostalo. Vrátil se do Austinu, aby léčbu dokončil doma. Občas se projel na kole se starými přáteli. Jedním z nich byl Jim Woodman. Po jedné takové vyjížďce Lance pozval Jima k sobě domů. Ten se zhrozil, když uviděl Lance v kuchyni, jak si vyndává z žíly injekční stříkačku. „To je EPO, doporučili mi ho doktoři, aby po chemoterapii povzbudilo růst červených krvinek,“ vysvětlil kamarádovi Lance Armstrong – po léčbě pořád ještě značně bledý a vychrtlý. Woodman nadhodil téma dopingu. Armstrong se přiznal, že kromě EPO bral také růstový hormon HGH. „Všichni tohle brali, jinak by neměli v cyklistice šanci uspět,“ dozvěděl se Woodman, který sledoval svého kamaráda od počátků jeho kariéry – když ještě jako dítě vtrhl do triatlonu a pak se z něj postupně stávala hvězda cyklistiky.
„Nebojíš se, že ti doping poškozuje zdraví?“ Armstrong měl odpověď pohotově připravenou. Woodman se dozvěděl, že 
Lance považuje EPO za bezpečné a jen hormon HGH by možná mohl mít nějaké vedlejší účinky. Lance také Jima ujistil, že po celou dobu byl pod dohledem lékařů. Woodman nebyl jediný, kdo předpokládal, že rakovinu si Armstrong způsobil sám – dopingovými látkami. Ve stejném duchu spekuloval i evropský tisk. Nikdy však nepadlo definitivní a vědecky podložené stanovisko. Existoval sice výzkum na téma vlivu HGH a syntetického testosternu na vznik a růst nádoru varlat, ale vždy se jednalo o výzkum na mužích, kteří už prodělali nějaký typ závažného onemocnění a neměl tedy dostatečně vypovídající hodnotu. Ačkoli je všeobecně přijímaný názor, že anabolické steroidy – syntetické látky podobné testosteronu – mají vliv na rozvoj některých druhů rakoviny, u nádorů varlat se tato souvislost zatím neprokázala.
V lednu 1997 se Lance Armstrong oficiálně dozvěděl, že rakovinu přemohl. Cítil se nesmírně šťastný, že je naživu. Netušil ovšem, jestli bude moci pokračovat v profesionální kariéře. Nevěděl dokonce ani, zda se o to má pokusit. Doma měl platnou pojistnou smlouvu, která mu zaručovala 20 000 dolarů měsíčně po dobu pěti let, když nebude moci vykonávat svoje povolání. Smlouva by pozbyla platnost, pokud by znovu zahájil kariéru profesionálního cyklisty. Armstrongovi bylo pětadvacet a byl přesvědčený, že může v životě uspět v jiných oborech. Mohl jít studovat na universitu a později se věnovat třeba investičnímu bankovnictví. V každém případě mu na delší dobu odpadla starost o živobytí.
Ať se v té době v souvislosti se smrtelností člověka a penězi od pojišťovny ubíraly Lancovy myšlenky jakýmkoli směrem, jisté je, že vsedl na kolo okamžitě, když se dozvěděl, že rakovina je pryč. Oproti kolegům ztratil vlastně jenom necelé tři měsíce tréninku. Brzy na jaře se dostal na úroveň výkonnosti, kterou by měl při zahájení přípravy v listopadu. Už v lednu se vypravil do Evropy promluvit si s lidmi od Cofidisu o možnostech pokračování v týmu. V té době byl pořád ještě strašně bledý, bez vlasů i obočí. Cítil, že v Evropě se na něho stále dívají jako na nemocného člověka, který má každou chvilku zemřít. Ve chvíli, kdy se šéfové Cofidisu dozvěděli o Armstrongově diagnóze, doplnili jeho smlouvu o klauzuli, která kontrakt umožňovala vypovědět, pokud nebude v sezoně 1997 závodit. Lance s týmem několik dní trénoval a doufal, že se do závodů zapojí už na jaře. Těžce nesl nedůvěru, kterou cítil ze všech stran. V dresu tohoto týmu by se mu dobře nejezdilo! A tak Bob Stapleton pro něho začal hledat nové angažmá. Nenašel však nikoho, kdo by měl o Lance Armstronga zájem.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 24. ledna.
