Bob Stapleton hledal pro Lance Armstronga vhodné angažmá a v té souvislosti pochopil, že ke zvýšení zájmu o návrat někdejšího mistra světa k cyklistické kariéře po úspěšném boji s rakovinou by pomohla životopisná kniha. Něco ve stylu „Velký comeback šampiona“. Lancův agent vyhledal Toma Clynese, což byl šestatřicetiletý spisovatel, který také prodělal léčbu rakoviny varlat a dostal se z toho. Byť se u něho jednalo o méně agresivní typ nádoru zachyceného ještě v počátku růstu, dovedl se vžít do Lancových pocitů. Clynes strávil s Armstrongem několik víkendů u něho doma v Austinu. Clynes zpracoval návrh koncepce knihy a jeho agent ho předložil několika vydavatelům. Někteří z nich byli nadšení, ale neakceptovali cenu za autorská práva, kterou si Armstrong stanovil. Požadoval dvě třetiny ze 150 000 dolarů. Zbytek měl dostat Clynes. Vydavatelé považovali tuto sumu za přemrštěnou vzhledem k tomu, že se jednalo o autobiografii člověka, který v té době nebyl mimo cyklistickou branži příliš známý.
Po několika setkáních Clynes zapochyboval o Armstrongově charakteru. Na vlastní oči viděl, jak se Lance chová ke svému okolí – počínaje jeho vlastní přítelkyní Lisou a konče člověkem, který mu umýval auto. Clynes se s Armstrongem bavil také o dopingu. Dostalo se mu odpovědi: „Každý to dělá.“ Přimé přiznání však L. A. nevyřkl. Kniha nakonec nevyšla především kvůli Armstrongovým finančním požadavkům.
Brzy po uzdravení dostal Armstrong nápad realizovat nějaký charitativní projekt. V Austinu se konala tradiční 
jízda „Ride for the Roses“, které se Lance v minulosti zúčastnil. Rozhodl se spojit své dobročinné aktivity právě s touto akcí. V lednu 1997 na tiskové konferenci v Austinu potkal Kristin Richardsovou – tehdy pětadvacetiletou blondýnku se zelenýma očima, která pracovala v PR a reklamě. Benefiční „Jízda pro růže“ měla hvězdné obsazení. Přijel například několikanásobný vítěz v rychlobruslení Eric Heiden, který se svého času také zúčastnil Tour de France a známý kytarista Michael Ward – hobby cyklista a Lancův nový přítel. Při benefičním závodě se vybralo dvacet tisíc dolarů. Na podzim 1997 však měla nová Armstrongova nadace na kontě už okolo 300 000 dolarů. Nadace pracovala prozatím ve skromných podmínkách, ale s velkými ambicemi přinést do výzkumu rakoviny varlat a prostaty ročně dvě až čtyři sta tisíc dolarů ročně.
Tým U. S. Postal Service se v roce 1997 teprve dával dohromady. Marku Gorskému se podařilo podepsat smlouvu s řadou kvalitních cyklistů, což týmu Thomase Weisela umožnilo účast v předních závodech v Evropě. Gorski se stal hlavním týmovým manažerem, Borysewicz dostal za úkol starat se o „B -tým“. Nesl to těžce. On, který přivedl americké cyklisty k tolika úspěchům na olympiádě v Los Angeles v roce 1984! Včetně Gorského zlaté medaile na dráze. Borysewicz cítil, že Gorski žene tým směrem k velkým penězům – potřeboval k tomu silného sponzora. O taktice silničních závodů v Evropě ovšem mnoho nevěděl. Borysewicz měl rád cyklistiku jako sport, který vychovává mladé závodníky, aby dokázali přijmout výzvy a uspět. Nikdy z toho neměl skutečně velké peníze, ale nevadilo mu to. Eddie B. nenáviděl komunistický režim. Jeho otce mu v Sovětském svazu zavřel do lágru na Sibiři. Přesto nebyl přesvědčeným kapitalistou. Existovaly hodnoty, kterých si vážil víc než peněz. Navzdory zkušenostem považoval komunismus za „krásnou myšlenku“, která však v praxi nefunguje. V průběhu sezony 1997 stále více cítil, že se jeho pohled na svět i cyklistiku začíná diametrálně lišit od linie, kterou prosazovali Gorski s Weiselem.
S novými jezdci přišly do týmu U. S. Postal Service sofistikovanější postupy – a také doping. Gorski najal Pedro 
Celayu – lékaře, který byl v evropské cyklistice známý jako velký odborník na podpůrné prostředky. S novými poměry ovšem někteří nesouhlasili. V květnu 1997 si v průběhu závodu Tour de Romandie zavolal Celaya na pokoj Scotta Merciera. Lékař předal závodníkovi kalendář, ve kterém byly vyznačeny hvězdičky a malé puntíky. Mercier se zeptal, co ty symboly znamenají a Celaya mu vysvětil, že v den označený hvězdičkou si má píchnout injekci s anabolickými steroidy. Puntiky znamenaly testosteron. Do ruky mu dal tašku plnou lahviček. Řekl mu k tomu, že bude „silný jako býk.“ Merciera to zaskočilo: „Ale já nevím, jak si to mám píchat.“ Celaya byl v šoku: „Jseš profesionální cyklista a nevíš, jak se píchají injekce!? Zajdi si k farmaceutovi nebo doktorovi, ať ti vysvětlí, jak se to píchá.“
Mercier nikdy doping nepoužil a po sezoně 1997 se rozhodl s cyklistikou skončit.
Největší hvězdou týmu v sezoně 1997 byl Jekimov. V Evropě vyhrál několik etap – včetně jedné na Paris-Nice, Setmana Catalana a měsíc před Tour de France zvítězil v úvodu Dauphiné Libéré. Nákup nových jezdců se Weiselově týmu U. S. Postal Service vyplatil. ASO ho pozvalo na Tour de France. Jako jediného amerického účastníka. V roce 1997 se formace U. S. P. S. ve Francii ještě úplně neprosadila, přesto její závodníci zaznamenali dílčí úspěchy. Všech devět jezdců dojelo do pařížského cíle a Hincapie dosprintoval v závěrečné etapě na Champs Élysées na pátém místě.
Tour de France 1997 měla překvapivého návštěvníka: Lance Armstronga. S novou přítelkyní Kristin si vyjeli do Evropy. Francii projeli křížem krážem, podívali se do Monte Carla a zúčastnili se ceremoniálu na počest Fabia Casartelliho – někdejšího Armstrongova spolujezdce z týmu Motorola, který tragicky zemřel po pádu na Tour de France v roce 1995. Stáj Cofidis se pokusila s Armstrongem vyjednat nové podmínky – za mnohem méně peněz pro jezdce. Lance nabídku nepřijal. Nebyl jen zklamaný, byl přímo rozzuřený! Získal další důvod dokázat své kvality…
Když Bill Stapleton zavolal Thomase Weisela v souvislosti s angažováním Armstonga do týmu U. S. Postal 
Service, zazněla rezolutní odpověď: „Ne!“ Weisel se obával povahy L. A., ale usoudil, že schůzka se Stapletonem nemůže být na škodu. V září 1997 se Weisel, Gorski a Stapleton sešli v San Francisku. Stapleton začal přesvědčovat: „Po překonání rakoviny je Armstrong úplně jiný člověk. Pokorný, skromný a daleko soustředěnější, než býval. Na život se dívá zcela jinak než dřív.“ Stapleton své partnery ujistil, že lékaři si při aplikaci chemoterapie dávali pozor, aby nezničili Armstrongovy plíce. Mnozí si mysleli něco jiného, ale Weisel slovům Stapletona uvěřil. Společně s Gorskim se rozhodli, že ho pro sezonu 1998 berou a celý tým postaví okolo něho. Eddie B. s jejich rozhodnutím nesouhlasil. Armstrong jako „přidružený“ cyklista nasazený na některé závody – proč ne? Ale spojit s ním reputaci celého týmu? Kdepak! Borysewicz znal řadu případů, kdy uzdravený jezdec pod tíhou plného závodního zatížení znovu onemocněl. Angažovat Armstronga jako týmového lídra považoval za chybu. Borysewicze ovšem přehlasovali a brzy poté stáj U. S. Postal Service opustil.
Armstrong nečekal od sezony 1998 vítěznou smršť, ani nepředpokládal svoji účast v Tour de France. Jeho úkolem bylo získat co nejvíc UCI bodů ve velkých závodech. I tak si mohl v sezoně 1998 přijít – včetně bonusů – na milion dolarů. K zimní přípravě zvolil oblast mezi Nice a Monte Carlem. S Kristin si pronajali apartmá v Saint-Jean-Cap-Ferrat. Armstrong obnovil spolupráci s Michele Ferrarim. Počátkem prosince 1997 podstoupil krevní test s výsledkem: hematokrit 41,2. Italský lékař nebyl s touto hodnotou spokojený a předepsal cyklistovi „léčebnou kůru“. Další krevní test se uskutečnil 14. února 1998. Armstrongův hematokrit reagoval na EPO pozitivně a výsledkem byla hodnota 46,7. Dobrá zpráva před Ruta del Sol – zahajovacím závodem sezony1998.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 31. ledna.
