Po prvním týdnu španělské Vuelty roku 1998 se Lance Armstrong usadil na dvacátém místě. Ve druhém týdnu se však postupně zlepšoval. Cítil se dobře. Jednou večer se na Armstrongově pokoji zastavil Jonathan Vaughters, aby si půjčil jeho laptop. Lance odešel do koupelny vyčistit si zuby. Dveře zůstaly otevřené. Lance vzal do ruky injekční stříkačku, ve které bylo EPO, a píchnul si ji do břicha. Oba věděli, že tuhle látku používají, ale Vaughterse překvapilo, že se Lance takhle předvádí. Doktor Celaya zaznamenával hodnoty hematokritu všech jezdců U. S. Postal. Armstrong měl rád přehled o celém týmu. Na konci třítýdenního závodu klesly hodnoty těch, kdo neužívali EPO, až o 30 procent. Z notebooku španělského lékaře se dalo vyčíst, že hodnoty hematrokritu stáje U. S. Postal zůstávaly konzistentní po celý průběh Vuelty.
Před závěrečnou horskou etapou figurovalo Armstrongovo jméno na deváté příčce průběžného pořadí. Na cyklisty 
čekalo drsných 210 kilometrů s cílem na Alto de Navacerrada v nadmořskoé výšce 1858 metrů. Pršelo a teplota na vrcholu nepřesahovala jeden stupeň Celsia. Jet na kole v takovém nečase je něco podobného, jako když v Minnesotě skočíte v únoru do jezera. Je to bolestivé. Armstrong se rozhodl, že nejbolestivější den celé Vuelty bude jeho dnem. Na úpatí stoupání jel ve skupině s jezdci, kteří patřili ke světové špičce. Byli tam Roberto Heras, José Maria Jiménez, Fernando Escartin, Andrej Zinčenko. Armstrong uvisel v háku a nahoře projel v tom deštivém a chladném dni cílovou čáru společně s nimi. V průběžném pořadí se posunul na šestou příčku. Následujícího dne dojel třetí v časovce a poskočil na čtvrté místo. Na této pozici dokončil pak celou Vueltu.
Všichni, kdo Armstronga znali před jeho onemocněním, se shodli na jednom: stal se z něho jiný cyklista. Neplýtval zbytečně energií jako dřív. Dovedl vyčkávat do okamžiku, kdy přijde správný čas k útoku. Šetřil silami, jak to jen šlo. Takticky vyzrál. Ačkoli ztratil část z explozívní síly, kterou potřeboval k vítězství v jednodenních závodech, získal mentální sílu, díky které byl schopný vydržet dlouhá stoupání ve vysokém tempu. Úspěch na Vueltě posílil Armstrongovo sebevědomí. A také zvýšil jeho cenu. Smlouva s týmem mu zaručovala bonusové prémie za UCI body. V minulosti by tyto prémie vyplácela Weiselova investiční banka Montgomery Securities. Jenže v roce 1997 ji převzala NationsBank, kterou pak pohltila BankAmerica (ze které se stala Bank of America). Weisel se zamotal do boje o kontrolu nad různými divizemi, které bývaly jeho. V září 1998, zrovna v polovině Vuelty, Weisel ze společnosti odešel a měl to potěšení informovat vlastníky Bank of America, že dluží cyklistovi Lanci Armstrongovi více než milion dolarů. Většina z nich neměla potuchy, kdo je ten Armstrong vlastně zač.
V průběhu Vuelty se v cíli jedné z etap k Armstrongovi přitočil Johan Bruyneel a řekl: „Pěkný výkony.“ Jejich rozhovor trval krátce, ale dost na to, aby si Bruyneel uvědomil změnu, která u Lance nastala. Bruyneel rok předtím ještě sám závodil a Lance považoval za povrchního hejska. Za někoho podobného teenagerovi, který dostane svoje první auto, chce se v něm předvádět a ukázat kamarádům, že je nejrychlejší. Bruyneel si všiml, že touha vítězit teď sídlí hluboko v Lancově duši. To bylo něco nového. Následujícího dne zazvonil Bruyneelovi telefon. „Múže ti zavolat Gorski?“, zeptal se Armstrong. Belgičan si pomyslel, že půjde asi o nějakou konzultaci. Souhlasil.
Před několika týdny byl Johan Bruyneel ještě cyklista a soupeř Lance Armstronga. Při Tour de France seděl s ostatními na asfaltu a stávkoval kvůli raziím policistů na pokojích závodníků. Bruyneela nepovažovali doma v Belgii za cyklistickou hvězdu, ale byl natolik dobrý, že mu v roce 1992 nabídl angažmá španělský tým ONCE.
Asi dva dny po Armstrongově telefonátu se Bruyneelovi ozval
Gorski: „Tak Lance říká, že máš zájem o místo sportovního ředitele našeho týmu.“ Něco takového Bruyneel vůbec nečekal. Vždyť pozici „directeur sportif“ zastával Johnny Weltz, který nahradil Eddieho B. Jenže Weltz se ocitl v Armstrongově nemilosti, protože podle jeho mínění cyklistice moc nerozuměl. Armstrong se rozhodl, že ho tým musí nahradit někým schopnějším. Dostat tenhle job znamenalo pro Bryuneela něco jako přejít z pozice vysloužilého hráče divize na post hlavního kouče první ligy. (Jako kdyby zadákovi Vyšehradu, který právě skončil s fotbalem, nabídli místo hlavního kouče Sparty!) Užaslý Bruyneel nabídku samozřejmě přijal. Belgičan byl známým mistrem taktického myšlení. Začal závodit ještě v době před vysílačkami. To znamenalo spoléhat se na informace z doprovodných motorek a hodně předvídat. Kdy vyrazit dopředu, kdy se naopak stáhnout a šetřit síly. Bruyneel začal u týmu U. S. Postal okamžitě spřádat plány na sezonu 1999. Armstrong si myslel, že se zaměří na závody, v nichž měl úspěch před onemocněním. Tedy na jednorázové klasiky a mistrovství světa. Jenže Bruyneel mu vysvětlil, že může vyhrát Tour de France! Proč ne, když dojel Vueltu na čtvrtém místě…
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 21. února.
