Před sezonou 1999 se tým U.S. Postal Service rozloučil s Pedrem Celayou, kterého Armstrong považoval za příliš konzervativního. Přestože Celaya cyklisty zasvětil do praktik dopování, současně je však také nabádal k poznávání svých možností zlepšovat se bez dopingu. Věřil, že mohou dokázat hodně i bez zakázaných látek. „Chce ti změřit teplotu i kvůli tomu, když ti má dát tabletu kofeinu,“ poznamenal jednou Armstrong uštěpačně na adresu Celayi. V roce 1998 přivezl na mistrovství světa do Nizozemska tak málo podpůrných prostředků, že musel Armstrong požádat Kristin, aby autem přivezla zásoby kortizonu, což měla být spíš práce pro Celayu. Zákonitě musel tým opustit. Nahradil ho progresívnější lékař – Luis Garcia del Moral, kterého cyklisti překřtili na El Gato Negro – Černý kocour.
Každý z cyklistických týmů té doby měl svého „černého kocoura“. Soukromého poradce si mohli dovolit jen špičkoví jezdci jako Armstrong, který údajně platil doktoru Ferrarimu i za služby poskytované Tyleru Hamiltonovi. Zbytek stáje se musel spokojit s odbornou erudicí del Morala, který sídlil ve Valencii – nedaleko odtud bydlíval Johan Bruyneel, když ještě závodil za ONCE. Del Morral vlastnil malou kliniku, která fugovala jako rehabilitační středisko pro léčbu zraněných sportovců a současně také jako distributor podpůrných látek. Roky práce s cyklisty, fotbalisty (!) a tenisty (!) učinili z del Morala velkého odborníka v oboru zakázaných podpůrných prostředků.
Španělský lékař byl přímo fascinovaný účinky určitých látek na zlepšení výkonu sportovců. Pro svou práci se dokázal nadchnout. S vyloženým 
potěšením sledoval, jak se cyklista, kterému dělalo potíže vůbec se uchytit v profesionálním pelotonu, postupně mění a díky jeho „koktejlům“ letí raketově vzhůru. Tuhle práci považoval za vrchol medicíny. Zejména, když ji srovnával s činností kolegů – praktických lékařů, kteří předepisovali antibiotika nebo placeba chypochondrům, aby se cítili lépe.
Když se Del Moral poprvé objevil na předsezonním tréninkovém kempu, nastínil plán „podpory“ na celou sezonu. K dispozici měl asistenta Jose „Pepe“ Martího. V průběhu Tour de France 1999 se měli jezdci scházet s lékařem každý třetí až čtvrtý den v karavanu. Na programu bylo EPO, kortison a Actovegim, extrakt z telecí krve, o kterém byl del Moral přesvědčený, že podporuje přenos kyslíku do svalů. Čekaly se však „šťáry“ francouzské policie. Armstrong a někteří další jezdci týmu jako Tyler Hamilton a Kevin Livingstone si kvůli utajení najali francouzského mechanika Philippa Maireho, který vozil zásoby EPO a dalších látek na motorce. Etapu za etapou. Přezdívali mu Motoman. Náklad vozil v chlazených brašnách na bocích své motorky.
Poprvé ve své kariéře vstupoval Lance Armstrong do některé Grand Tour s velkými ambicemi na úspěch v celkovém pořadí. Tour de France 1999 zahájil 4. července šokujícím prvenstvím v prologu. Když si navlékal žlutý dres lídra závodu, oči Billa Stapletona se zalily slzami. Jeho manželka plakala jako malé dítě. Po tom, co všechno musel Armstrong přetrpět, se takový okamžik zdál Stapletonovi jako nejúžasnější zázrak, ve který bylo těžké uvěřit. A drama Tour přitom teprve začínalo. Armstrong žlutý trikot další den ztratil, ale s tím se počítalo. Závod o celkové pořadí měl začít vlastně až za týden.
Přeložil: Manfred Strnad Foto: Wheelmen a archív
Další ukázku z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz, najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 14. března.
