Osud Lance Armstronga nepřestává přitahovat pozornost nejen cyklistické, ale i laické veřejnosti. Napsány o něm byly mnohé texty – od novinových článků po obsáhlé knižní publikace. Žádná z nich však nezmapovala prostředí profesionální cyklistiky tak dokonale jako kniha Wheelmen autorské dvojice Reed Albergotti – Vanessa O´Connell. Reportér The Wall Street Journal a jeho kolegyně rozkrývají zákulisí systému, který umožnil Lanci Armstrongovi vyhrát sedmkrát Tour de France, aniž by mu byly v době jeho aktivní éry dokázány dopingové praktiky, bez nichž by s téměř stoprocentní jistotou takových úspěchů nedosáhl. PelotonSport získal prostřednictvím internetového obchodu VeloBooks.cz tuto pozoruhodnou publikaci, z níž přetiskujeme ukázku.
Autoři uvádějí, že se k napsání knihy Wheelmen potřebovali setkat s více než stovkou významných osob činných v profesionální cyklistice. Při čtení jejich knihy znovu prožijete řadu příběhů, které se zapsaly do historie Tour de France a celé světové cyklistiky. Autoři je ovšem zasazují do rámce, který nám pomůže pochopit, jak fungoval systém umožňující jedinci sedmkrát zvítězit v nejprestižnějším závodě světa s pomocí dopingu, aniž by mu v tom kompetentní instituce zabránili.
… Sobota 17. července 2004. Přesně v 11.00 se v Lannemazan – tiché vesničce v jihozápadní Francii – sešikoval peloton jedenadvaceti profesionálních týmů k nejtěžší etapě 91. ročníku Tour de France. Ve 13. etapě čekalo na více než sto padesát závodníků 203 kilometrů martyria odehrávajícího se ve střední částí Pyrenejí. Nastal nejtěžší den celého třítýdenního závodu. Už ráno ukazoval teploměr šestadvacet stupňů Celsia. Trasa nejprve vedla zalesněným podhůřím a kolem vysokohorských pastvin postupně mířila k obávaným vrcholům. Na řadu přišel nejprve pozvolný Col d´Aspin, pak ošidný Col de Latrape a ve finále etapy čekalo na peloton neblaze proslulé Plateau de Beille. Lance Armstrong zahájil den na druhé pozici v celkové klasifikaci závodu. Na Thomase Voecklera jedoucího ve žlutém trikotu lídra ztrácel 5 minut a 24 vteřin. Pět minut je obvykle velká ztráta, ale v závodě, jakým je Tour de France nemusí mnoho znamenat. Zvlášť pokud na jezdce čeká přes dvě stovky kilometrů dlouhá etapa přes Pyreneje a v dalších dnech ještě jiné těžké etapy. Armstrongův největší soupeř Jan Ullrich ztrácel na Američana 3 minuty a 36 vteřin. Tým US Postal Service přezdívaný kvůli barvě svých dresů Modrý vlak měl ten den za cíl jediný úkol. Co nejvíce smazat ztrátu na Voecklera a zvýšit náskok na Ullricha…
… Jezdci v modrém opanovali čelo pelotonu ve chvíli, kdy k prvnímu stoupání zbývalo ještě téměř čtyřicet kilometrů. Už na rovinách 
nasadili ostré tempo. Jejich cílem bylo co nejvíc unavit vrchaře ostatních stájí. Taktiku určoval Johan Bryuneel, sportovní ředitel amerického týmu. Tmavovlasý Belgičan sledoval počínání svých jezdců v televizi umístěné na palubní desce svého vozu. V okamžiku, kdy se vjelo do hor, spoléhal Armstrong hlavně na čtveřici týmových kolegů: José Azeveda, George Hincapieho, Floyda Landise a José Luise Rubieru… Modrý vlak nasadil tak ostré tempo, že soupeři začali odpadat už v mírném, ale sedmnáct kilometrů dlouhém stoupání na Col de Porter d´Aspet. Tempu nestačili Nizozemci, Belgičané, Dánové, Rusové… ti všichni patřili ve svých zemích k šampionům, ale když v horách zaútočil „Modrý vlak“, vypadali jako amatéři. Rostoucímu vedru padl za oběť v poměrně lehkém a pouze šest kilometrů dlouhém stoupání na Col de Latrape Iban Mayo – baskický jezdec, který patřil ke spolufavoritům tohoto ročníku Tour de France. Jeho spolujezdci sledovali, jak se plouží kopcem vzhůru a nakonec podléhá vedru a se strašnými bolestmi ve svalech slézá z kola. V této fázi etapy spotřeba tekutin rapidně rostla a vypité bidony létaly jeden za druhým do škarpy. Žádané suvenýry pro diváky. Ve stejné chvíli na opačném konci pelotonu nasadil Lance Armstrong dech beroucí tempo. „Modrý vlak“ jel do toho kopce rychlostí přes 30 kilometrů za hodinu! Někteří jezdci jiných stájí, zejména Francouzi, v cíli vyjádřili názor, že takové tempo je prostě nelidské. Ve stejném duchu referovali i někteří novináři…
Na úbočí Col d´Agnes, po sto čtyřiceti kilometrech etapy zbylo na čele už jen čtyřicet cyklistů. Voeckler tempu nestačil a na vrcholu se jeho náskok v celkové klasifikaci ztenčil na pouhých 44 vteřin… Armstrong se svými dvaasedmdesáti kilogramy rozhodně nevypadal jako typický vrchař, ale svou převahu nad soupeři uplatňoval právě v horách. A také v časovkách…
…Když sledujeme vzestup a pád Lance Armstronga prizmatem byznysu, vidíme ho jako nástroj a současně také jako příjemce benefitů. Sloužil malé skupince Američanů, kteří toužili po tom, aby se Spojené státy staly velkým hráčem ve sportu, který tradičně patřil Evropanům. Tito lidé si dali za cíl nejen dominovat cyklistice, ale také ji zkomercializovat a vytvořit z ní nástroj na vydělávání peněz. Armstrong se jim do plánů perfektně hodil. Představoval kombinaci sportovního talentu, velké ctižádosti, tahu na branku a tvrdé bezohlednosti. A v okamžiku, kdy začal vyhrávat, stal se šéfem a hlavní postavou byznysu, který mu přinesl bohatství a slávu…
… Armstrong jako veřejná osoba se velmi lišil od Armstronga v soukromí. Z velkého sportovce se stal aktivista v boji proti rakovině, a proto ho mnozí považovali za svatého. Jen málo lidí mimo jeho nejbližší okolí vědělo o jeho temných stránkách. Zatímco se rád veřejnosti představoval jako psanec pocházející z chudých poměrů, ve skutečnosti pocházel z docela zámožné středostavovské rodiny z taxaského Plana. V dětství ho okolí považovalo za rozmazleného a sebestředného arogantního kluka. Ačkoli se zdálo, že Lance touží po otcovské postavě, trvalé vztahy s jeho mentory mu zpravidla dlouho nevydržely. Obklopoval se přáteli, přítelkyněmi a obchodními partnery, od nichž vyžadoval pozornost. Prahl po jejich podpoře a potřeboval od nich slyšet slova účasti a mnohdy i útěchy. Armstrong měl ve zvyku ty, kteří se o něho starali, využívat…
Pokračování ukázky z knihy Wheelmen, kterou můžete v anglickém originále zakoupit prostřednictvím VeloBooks.cz najdete na stránkách PelotonSportu příští úterý 11. listopadu.
Ukázku přeložil: Manfred Strnad
