V minulé části rozhovoru Zdeněk Štybar nezapřel duši cyklokrosaře. Terén ho stále přitahuje, nicméně „kapitolu silnice“ ještě zdaleka neuzavřel. Do jeho přípravy silničáře zapadá dříve cyklisty odsuzovaný běh. Přišlo se ovšem na to, že běhání prospívá stavbě kostí! Neznamená to, že se z cyklistů musejí stát běžečtí šampioni typu Michaela Woodse, který přešel do cyklistiky z atletiky a před časem vytvořil kanadské juniorské rekordy na míli a 3000 metrů. Zdeněk využívá běh spíš jako regenerační výklus na 30 až 45 minut dvakrát až třikrát týdně, což lze zejména v tomto období doporučit všem, kdo mají klouby natolik zdravé, že jim běhání neuškodí, ale v rozumné míře naopak pomůže. V předcházející části rozhovoru jsme se také dotkli tématu časovky. Může se zdát, že skvělý tempař s velkým tahem, jakým Zdeněk Štybar je, si časovku oblíbí. „Překáží“ mu však jeho ramena – aerodynamiku mají špičkoví časovkáři výhodnější. Konkurovat by jim mohl jen s výrazně větším wattovým výkonem. Zdeněk si uvědomuje, že dosáhnout ho je nereálné. Jeho hlavní cíle pro sezonu 2018 se tedy oproti minulosti nemění: klasikářské jaro!
V závodech nejvyšší kategorie přibývají pády. Je to tím, že se jezdí čím dál rychleji, nebo jsou cyklisté nervóznější a nepozornější než dříve?
Řekl bych, že důvodů je víc. Rychleji? Ne, ne. Určitou roli hraje i to, že přibyly retardéry a kruhové objezdy. A před kritickými místy se všichni tlačí dopředu! Každý ví, 
že se blíží nebezpečný úsek, kde by to mohlo lehnout. Závodníci znají trasu, všichni mají GPS, roadbooky, streetview. Sportovní ředitelé dělají před etapou prezentaci – někdy deset minuty, někdy půl hodiny a ještě pak všechno opakujou do vysílačky, takže přesně víte, co přijde. Řeknou třeba – na 150tém kilometru je kruháč a 300 metrů za ním ostrá zatáčka doprava. Všichni dopředu! Jenže to slyší každý. Na dva metry se ale dvě stě lidí nevejde. Tím vznikají pády. Týmy začnou tahat a tlačit se nahoru. Ty, které se umějí líp pohybovat v balíku, se dopředu protlačí. Pokud víte, že za deset kilometrů přijde les a za ním otevřená rovina, zjistíte si, odkud tam bude foukat. Když víme, že za zatáčkou za lesem přijde terezín, ze kterého mají všichni strach, tak už deset kilometrů předtím se týmy poskládají a tlačí se dopředu, protože vědí, že tam by se závod mohl rozhodnout. Myslím si, že se padá hlavně kvůli většímu počtu objezdů, retardérů a k tomu přicházejí informace o trati a ne všichni závodníci jsou na tom stejně dobře s technikou jízdy.
Vysílačky tedy nejsou jednoznačně pozitivní? Také se jim často dává za vinu, že je závod svázaný taktikou…
Vysílačky smysl mají. Třeba v situaci, když se dozvíte, že po dvou kilometrech přijde nebezpečná série zatáček pravá levá a za ní stojí auto, nebo uslyšíte informaci – dávejte pozor, projíždí sanitka, všichni doprava. Z hlediska bezpečnosti mají vysílačky v mnoha situacích smysl. A nemyslím si, že zas tak moc závod ovlivní. Sportovní ředitel vám může stokrát říct, ať si dojedete do první skupiny, ale pokud na to nemáte nohy, tak je prostě nemáte…
Je možné se vysílačkou domlouvat třeba jen s někým tak, aby to slyšel pouze ten jeden člověk?
Ne, ne. Všichni slyší všechno.
Nemůžu se nezeptat na tvůj názor na jednu z nejvypjatějších situací letošní Tour de France – spurt Sagan versus Cavendish. Na čelním záběru byl prostě vidět nadvakrát vytrčený loket…
No, (dlouho přemýšlí)… pak ještě unikly fotky, kde Cav byl řidítkama vlastně už pod Saganem – došlo k tomu tím, že má menší kolo. Podle mě se mu Petr snažil vyhnout a vybalancovat to, aby nelehnul. Samozřejmě musel zvolit nějakou stranu – doprava nebo doleva. Vybalancoval to doprava, dal tam loket, aby nespadnul, protože tam měl Cav páku už pod jeho kolem. Tohle nebylo na všech záběrech a fotkách vidět. Je možný, že to celé se stalo kvůli tomu, že Cav se nejdřív dotknul Petra a on aby nelehnul, tak tam prostě dal loket. Podle mě byla tahle situace ještě „oukej“, ale myslím si, že Petr zavinil pád, který se odehrál dva kilometry před cílem. Tam udělal chybu. Takže jedna plus jedna – rozhodčí mu to sečetli! Když jsme všichni viděli první obrázky, samozřejmě jsme říkali, že jestli nevyhodí Sagana, můžeme se na to vykašlat… Takhle by pak mohli závodit všichni! Samozřejmě se rozhodčí museli rozhodnout vzhledem k výchově mladých závodníků. Ta situace doopravdy vypadala špatně, když tam Petr dal takhle blbě loket. Pokud by si junioři nebo kadeti začali hrát na Sagana a posílali si tam lokty, mysleli by si, že se to může – že jim to projde… Rozhodčí to asi neměli jednoduchý… Vyhodit osobnost jakou je Petr! Často tvoří závody, nebo je rozhoduje v okamžicích, kdy to člověk nečeká. Bylo to určitě těžký, ale řekl bych, že první chybu udělal Cav. Ale je to doopravdy těžké hodnotit… Nikdy jsem neměl k dispozici detailní zoom, viděl jsem jen fotky, na kterých měl Cav páku na ruce Petra.
Cavendish asi taky spurtuje hodně na hraně…
Pár let jsme spolu závodili, znám ho. A znám i Petra a jsem přesvědčený, že ani jeden by to neudělal naschvál. Někdy se to takhle stane, ale i Cav ke svému pádu 
přispěl, že šel doprava, kde skoro nebylo místo. To už byla trošku jeho chyba. On je však zvyklej, že se všude vejde – tím jak je malej.
Jakou roli hraje dnes v tvé připravě Vojta Červínek?
Jo, jo. Bývá tady na Mallorce celkem dost často. Pomůže mi, ale už z toho má strach. Občas jsem ho posadil na pět šest hodin na motorku … dělám si legraci. Vojta mi tady vždycky obrovsky pomůže a když si voláme … nazdar brácho … máme spolu doopravdy takovej vztah. Rád se s ním bavím. Občas si voláme a nejradši jsem, když je tady na Mallorce. Tady je klid. Popovídáme si, objede se mnou tréninky. Vojta je pořád skvělej motivátor a na motorce dokáže člověka povzbudit a nakopnout ho dál.
Teď k rodinnému životu… Jak to máte doma s „jazykovou výchovou“? Umí Lewis česky?
Já na Luisíka mluvím česky, manželka vlámsky. Vlámštinu slyší nejčastěji. Nějaká česká slovíčka zná, ale přišel jsem na to, že mi to dělá i naschvál a česky nechce nic říct (směje se), ale teď tady začal chodit do španělské školky a dvakrát v týdnu mají angličtinu – samozřejmě jen nějaké základy, ale z jazykového hlediska to má trochu náročný.
Doma s manželkou Ine mluvíte …
Vlámsky.
Umí něco česky?
Myslím si, že se s Lewisem teď hodně učí. Má češtinu odposlouchanou, ale česky moc nemluví. Občas mě překvapí, že něco řekne a já se divím – kde ses tohle naučila? Lewis mi většinou rozumí, takže za to jsem rád, protože v jednu chvíli jsem si myslel, že na něj nebudu mluvit česky, protože to asi nemá smysl. Když je u našich, rozumí jim dá se říct že všechno – a mě taky rozumí.
Kdo vymyslel jméno pro syna?
S manželkou jsme ho vymysleli.
Byl to spíš její nápad?
Měli jsme připravené jiné jméno – na těch kartičkách, ale jak jsme ho napsali, řekli jsme si – to se nám nelíbí. Pamatuju si, že jsme to řešili asi deset minut před startem etapy na Okolo Švýcarska po telefonu. Musíme se rozhodnout hned! Řekl jsem „oukej“, bude to Lewis.
Byl jsi u porodu?
Byl. Lewis se narodil ze čtvrtka na pátek a ve středu jsem odjel na Tour. Supr bylo, že se startovalo 30 kilometrů od našeho domu a pak se vracelo do Antwerp. Masér mě vzal osobákem, zastavili jsme u nás doma, kde mě namasíroval a mohl jsem vidět Luisíka i manželku a pak jsme vlastně už odjeli na hotel do Antwerp. To mi asi zachránilo Tour, protože samozřejmě není jednoduché odjet od čerstvě narozeného syna na čtyři týdny – i pro manželku samozřejmě, ne jenom pro mě. Mohl jsem Lewise vidět a mít ho zase v náručí a dalo mi to pozitivní energii, když jsem věděl, že je všechno v pořádku – mohl jsem pokračovat v Tour až do Paříže.
Text: Manfred Strnad Foto: QuickStep, autor
