Revoluce v organismu proběhne u cyklisty po absolvování první Grand Tour. V případě Zdeňka Štybara se konala v roce 2012. Brdky kolem baráku, které se jezdí na malou, najednou dáváte na velkou – takhle si Zdeněk Štybar ve třetím pokračování rozhovoru pochvaloval svoje první účinkování na španělské Vueltě před pěti roky. Svěřil se také, že při vítězství v etapě Tour de France předloni ho provázely smíšené pocity. Ve stejný okamžik si totiž Tony Martin zlomil klíček a jejich tým QuickStep přišel o lídra. Vysvětlil, že k průniku do absolutní vrchařské špičky by potřeboval shodit pět kilogramů váhy, ale úbytek síly by byl tak velký, že něco takového postrádá smysl. Z toho důvodu nikdy nepomýšlel na výrazné výsledky v dlouhých etapových závodech. Výjimkou je například Eneco Tour, které vyhrál v roce 2013. Mix ardénských a vlámských klasik je pro něho „ušitý na míru“. Také kostková klasika Paříž – Roubaix, které se původně obával. Myslel si, že na dlouhé roviny mu naopak pět kilogramů schází. Průprava z „drncání“ při cyklokrosech se však na kostkách sektorů „Pekla severu“ ukázala natolik přínosná, že právě na Roubaix dosud slavil největší klasikářské úspěchy.
Zdeňku, vraťme se ještě ke světovému šampionátu v Bergenu. V průběhu závodu jednotlivců diváci dlouho sledovali krásné české dresy, ale vypadalo to jako plýtvání silami. Proč jste nenechali tahat jiné národnosti? Češi vpředu – pěkná podívaná, ale proč se víc nesvézt?
Takhle jsme se dopředu domluvili. Na ten závod jsem se připravoval od Tour de France a věděl, že okruh v Bergenu bude hodně technickej – takže bude dobrý jet vpředu. V
jednu chvíli jsme se možná mohli stáhnout. Předpokládal jsem, že dopředu najedou Belgičani, Australani, Norové a chtěl jsem, abychom tam byli první a začali tahat rovnou z Belgánama, protože jsem byl přesvědčenej, že to bude v průběhu závodu pro naši pozici lepší. Od každého z našeho týmu jsem chtěl vytěžit maximum. Bylo mi jasné, že Pepa Černý mi nepomůže v posledním kole, když jel závod přes 200 nebo 250 kilometrů možná jednou v životě. Věděl jsem však, že bude schopnej jet prvních 180 kiláků hlava nehlava a bude to pro něho nejlepší úkol. Roman Kreuziger je neuvěřitelnej v pohybu v pelotonu. Byl jsem rád, že mě ve finále provážel balíkem, protože je v tom doopravdy mistr mistrů. Petr Vakoč neměl svůj den, Bártič chtěl tahat případně spíš v závěru a tím že jsme jeli vpředu, pohyboval jsem se převážně na sedmé – osmé pozici. Pokud bych jezdil z těch kopců někde kolem padesátého místa, dalo se něco pošetřit. Svěsíte si na chvíli nohy… Na druhou stranu jsme se nechtěli dostat do těch hlavanů, který se většinou odehrávají v prvních kolech. Je pravda, že jsem víc očekával od národností jako jsou Belgičani a Australani a chtěl jsem, abychom s nimi jeli jako druhý tým. Nikdo k nám ale nepřijel a zůstali jsme vpředu. Pořád si myslím, že jsme to udělali správně.
Závod jednotlivců na mistrovství světa jste jeli v šesti. Je velký rozdíl jet v šesti nebo třeba v osmi lidech? Závěrečná příprava proběhla optimálně?
Kdyby nás bylo o dva víc, byli bychom posunutý o dvě místa dál. Samozřejmě víc pošetříte. Připravovali jsme se tady ve čtyřech – já, Petr Vakoč, Roman a Polňa. Jirka Polnický s náma trénoval na Mallorce před Bergenem celý týden. Jirka mě strašně překvapil, jak tady lítal. Byl jsem přesvědčenej, že s náma vydrží na 220tý až 240tý kilometr. Měli jsme to takhle rozkouskovaný … Závod však samozřejmě není matematika… Pak tam najeli Holanďani a jedno kolo jeli totální šrot. Trošku jsme se rozsypali a tím, že Petr měl špatný den, Bártič taky neměl úplně svůj den a hned jsme ztratili Pepu Černýho, jsme vlastně zbyli jen já a Roman. To byla trošku škoda, ale kdyby pršelo, bylo by to taky něco jiného. Ale v každém případě jsme si na technickém okruhu vyhověli. Měli jsme všechno pod kontrolou, nikdo se nám nepletl do cesty. Samozřejemě se vám to jednou povede – jednou ne, když jedete takhle ze špice. Byl to dlouhej a těžkej závod.
Úplně nejtěžší v dosavadní kariéře, nebo jsi zažil těžší?
Nejhorší asi bylo San Remo ve sněhu. Vlastně spíš to druhý San Remo – celé v dešti. V tom sněhu jsem jel celkem oukej. Ale San Remo za deště… byly čtyři stupně a pršelo celých 300 kilometrů. Byl jsem úplně vyřízenej. Suchýho samozřejmě nic tak dlouho nevydrží. Nejhorší bylo, že jsme sjeli z prvního kopce – z Turquina – na chvilku vysvitlo sluníčko a spousta kluků si sundala oblečení. Nevěřil jsem tomu a říkal si, že podle předpovědi má pršet celý den. Zahodil jsem do auta jen něco a nechal si pláštěnku, ale stejně moc nepomohla. To byl na kole nejhorší zážitek.
San Remo tě tedy za srdce nebere?
Jo, jo, bere hodně, ale loni jsem ho vynechal, protože jsem tam zažil dvakrát po sobě hrozný počasí a dvakrát jsem tam lehnul. Řekl jsem si – už tam nejedu! (směje se). Letos jsem po Tirrenu odletěl na Mallorku, trénoval tady a dolaďoval formu. Myslím si, že to nebylo špatný rozhodnutí i když na poslední chvíli. Jako závod se mi ovšem San Remo strašně líbí, ale na druhou stranu – myslím si, že snad poprvé po deseti letech se někomu povedlo odjet na Poggiu…
Snad se ani nemá cenu ptát, který závod máš nejraději…
Výsledky hovoří jasně pro Roubaix, ale nejoblíbenější jsou asi Flandry (pozn. nejlépe 8. místo v r. 2016). To byl vlastně závod, kvůli kterému jsem šel z cyklokrosu na silnici. Roubaix (pozn. 2. místo 2015 a 2017) samozřejmě taky, ale od toho jsem si sliboval nejmíň. Říkal jsem si, že je to rovina a na tu bych potřeboval mít naopak aspoň pět kilo navrch. Ale zatím se mi tam daří nejvíc.
Je to tím, že se Paříž – Roubaix svým charakterem nejvíc blíží terénu?
Občas si to nedokážu vysvětlit. Možná je to tím, že jak jsem vydrncanej z cyklokrosu, je tělo navyklé a umím na kostkách pošetřit energii. Během sektorů asi dokážu najít pohodlnější cestu než ostatní.
V roce 2013 jsi jel v úniku s Fabianem Cancellarou a Sepem Vanmarckem. Několik kilometrů před cílem přišel pád, který zhatil naděje na pódium. Jak jsi se v závěru cítil fyzicky? Věřil by sis na ně ve spurtu?
Trefil jsem fotografa pravou pákou. Nebýt toho, dojel bych při nejhorším třetí. Pódium při prvním Roubaix se povedlo jen Tomu Boonenovi. Tím že jsem měl za
zádama týmové kolegy, nemusel bych v konci tahat. Myslím si, že bych na těch posledních 15ti kilometrech ještě našetřil nějakou sílu a mohl jsem překvapit.
Letos druhé místo na Roubaix. Je tenhle závod pro tebe stěžejní i v sezoně 2018?
Vždycky říkám, že pro mě sezona začíná na Strade Bianche, kde se cítím jako ryba ve vodě. Je to pro mě jeden z nejdůležitějších závodů. A potom samozřejmě Tirreno, což je spíš finální příprava na klasiky a pak přijde E3 Harelbeke – to je taky oblíbenej závod. (pozn. 2. místo v r. 2015) a potom Flandry a Roubaix, kde by měla forma vyústit, ale ono se to hezky říká. Nicméně na Roubaix se mi podařila vyladit vždycky až na loňský rok, kdy jsem měl ten virus (pozn. 110. místo). Jinak si myslím, že formu jsem měl stabilní celé jaro. Řekněme, že od prvního tréninku tady 6. listopadu tvoří veškerá příprava pyramidu směrem k vrcholům sezony na jaře.
Jaká je situace v týmu poté, co kariéru ukončil Tom Boonen? Máte už dopředu dané role lídrů při klasikách, nebo je na to ještě brzy?
Na klasiky se zaměřuje hlavně Philippe Gilbert, Terpstra, já a pak Yves Lampaert, který měl výbornou sezonu. Odešel Matteo Trentin a Julien Vermote. Matteovi klasiky nikdy nevyšly, ale určitě byl schopnej zajet kvalitně. Vermote spíš pro tým pracoval. Naše sestava bude trochu oslabená, ale možná to není na škodu. Jako tým z takové situace můžeme těžit.
Gilbert asi bude chtít obhájit vítězství na Flandrech a tobě by mohla připadnout role hlavního lídra na Roubaix?
Philippe se připravuje na Roubaix. Ve své kariéře by chtěl vyhrát všechny Monumenty a proto se připravuje hlavně na San Remo a Roubaix. Ještě je brzy, uvidí se…
Kdo rozhoduje o nominaci? A kdo vlastně tvoří tvůj realizační tým?
Největší slovo má týmový trenér – Tom Steels, který mi momentálně připravuje tréninky. Letos jsem však svůj tým trochu rozšířil o lidi z jiných sportů, kteří vidí věci občas z širší perspektivy. Všichni jsou z Belgie a mezi nimi taky odbornící z Bakala Academy. Myslím si, že se člověk občas dostane… řekněme do stereotypu a potřebuje nové impulsy – slyšet nové názory a myslím si, že po několika týdnech přípravy zatím fungujeme dobře.
Na Mallorce jsi už za ty roky absolvoval stovky tréninků. Objel jsi někdy celý ostrov? Jako první z českých cyklistů tuhle třistakilometrovou porci zdolal Jirka Pospíšil. Alespoň se to traduje. Pak na něho navázali Sparťani Zdeněk Rubáš s Jirkou Sivákem. Dal sis to někdy?
Deset dní před mistrovstvím světa v Bergenu jsme se pro takový trénink rozhodli společně s Romanem Kreuzigerem a Jirkou Polnickým, který se tehdy ukazoval ve výtečné formě. Na šampionát se tam s námi ještě připravoval Petr Vakoč, ale tenhle trénink se mu nehodil a jel něco jiného. Dělá to 308 kilometrů, ale měli jsme smůlu. Na Majoru (pozn. Puig Major – 960 m n.m.) začalo pršet a Romanovi se vybila baterka. Potom píchnul. Odtud trasa převážně klesá a hodinu a půl jsme mrzli, než jsme dojeli do Alcudie, kde máme naši druhou půjčovnu kol 54 – 11. Tam jsme „doladili“ materiál, jenže pak přišel další defekt a znovu zdržení. Nakonec jsme to celé museli zkrátit asi na 270 kilometrů, abychom dojeli za světla. Průměr jsme měli 31,5 kilometru za hodinu.
Dá se po těch letech najít na ostrově ještě nějaká nová trasa?
Určitě, pořád existují části Mallorky, kam jsem se na kole ještě nikdy nedostal. Ale i tady poblíž našeho domu občas nacházím neznámá místa. Zrovna nedávno mě kamarád zavedl na silničku, kterou jsem neznal. Pořád je co objevovat.
Další pokračování rozhovoru se Zdeňkem Štybarem najdete na stránkách PelotonSportu ve středu 27. prosince.
Text: Manfred Strnad Foto: QuickStep, autor
