Ve druhé části rozhovoru se Zdeňkem Štybarem, který se uskutečnil na jeho „domovské“ Mallorce, přiznal klasikář stáje QuickStep, že v minulosti trénoval občas možná až zbytečně moc. Do svého realizačního týmu nově přibral experty z jiných sportovních odvětví, než je cyklistika. Slibuje si od toho inovaci své přípravy. Zpřesnil systém kondičního testování, který mu umožní lépe se orientovat v tréninkových zónách. Vyjádřil se také k odchodu Ondřeje Cinka ze silniční cyklistiky, který považuje za předčasný. Vzpomenul na svoji první sezonu ve World Tour a přiznal, že také jeho napadaly s ohledem na další pokračování v silniční cyklistice černé myšlenky. Vydržel však a do dalších sezon se výkonnostně výrazně posunul. Velkou roli v tom sehrály závody Grand Tour. Po absolvování třítýdenního etapáku nastává v organismu závodníka doslova revoluce.
Zdeňku, kdy u tebe nastal ten „revoluční okamžik“? Jak se změna v organismu konkrétně projevuje?
Po první Grand Tour – tedy po Vueltě v roce 2012. Posunula mě výkonnostně i z hlediska regenerace. Když se vrátíte z Grand Tour a jedete přes ty brdky kolem baráku, které jste vždycky vyjížděli na malou, teď je jezdíte na velkou. Když se vrátíte, zjistíte, že organismus je někde jinde. Samozřejmě ten stav nevydrží ještě půl roku potom. Tělo však líp regeneruje. Samozřejmě – pokud vás třítýdenní zátěž nepoloží (usmívá se). Grand Tours jsou hodně na hraně. Když vám někdo neřekne – skoč si do grupetta, dva dni si vyhov, je hodně těžké přežít v situaci, kdy jedete každý den na hranu. Takhle závodí prvních deset lidí na celkové pořadí. Na tyhle lidi však samozřejmě pracuje celý tým. Pokud na vás ale nikdo nejede, musíte hledat každou chvilku, kde se dá ušetřit energie. Když se vám to nepodaří, tři týdny na Grand Tour vás položí.
Když jsi odcházel na silnici, měl jsi už dopředu jasně danou představu specializace na klasiky, nebo jsi třeba přemýšlel o celkovém pořadí v etapových závodech?
O celkovém pořadí jsem nikdy nepřemýšlel. Musel bych mít tak o pět kilo míň. Přitom nemám pět kilo tuku navíc, ale prostě pět kilo svalů a roli hraje i výška a tak dále. Bylo to dané. Určitě jsem nemohl pomýšlet na celkové pořadí v Grand Tours, ale něco jiného je třeba Eneco Tour, což je mix ardénských a vlámských klasik – ten mi vyhovoval. V takovém závodě můžu pomýšlet na celkové pořadí. Když je ale na trati půlhodinový nebo dokonce hodinový kopec, nejsem schopnej vyjet s nejlepšíma.
Teď jsi váhově na optimálním limitu?
Ne, momentálně ne. Určitě bych měl být schopnej dát tři kila dolů – v sezoně pak mám 71 – 72 kilo.
Jít z této váhy níž už smysl nedává?
To by bylo špatně, protože už ztrácíte sílu. Pro mě by to ani nemělo smysl. Pokud bych se dostal třeba na 70 kilo, vůbec nic s tím nevyhraju. Ztratím sílu, ztratím explozivitu. Tedy vlastnosti, kterými bych měl dělat rozdíl v závodě a celkově vzato bych si spíš ubral. Třeba bych přejel někde nějakej kopec navíc, ale asi bych s tím nic nevyhrál.
V roce 2013 jsi na Vueltě zvítězil v etapě, další prvenství na Grand Tour jsi přidal v Tour de France 2015. Která z těch dvou událostí má pro tebe větší hodnotu? Z kterého z těch vítězství jsi měl větší radost?
Samozřejmě když je něco poprvé, člověk si to užívá. Na Tour je ale obrovská show kolem a velká tiskovka, televizní pořady – tak jsem si ten výsledek užil víc – víc si to uvědomíte. Ale na druhou stranu to byl zvláštní den. Tony Martin jel ve žlutém, ale právě v ten den si zlomil klíček. Existují famózní obrázky, jak ostatní kluci tlačí Tonyho do cíle. A já jsem zrovna vyhrál etapu. Směs pocitů! Z vítězství jsem se úplně radovat nemohl, protože jsem za prvé ztratil kamaráda a za druhé týmového kolegu, který byl lídrem závodu. Vyhrát etapu ovšem není to samé, jako vyhrát v cyklokrosu – třeba na mistrovství světa, kdy si pocit vítězství užíváte týden, čtrnáct dní. Na závodě Grand Tour jdete o půlnoci spát a druhý den nastupujete do další etapy. Pár kluků vám poklepe po rameni – supr, dobrý, ale v závodě pokračujete dál a ten samej den vyhraje někdo jinej.
Tuhle etapu sis dopředu vyhlédl jako „tu svoji“?
Vůbec ne, etapu jsme jeli na Cavendishe, ale pro něho byla na hranu, protože poslední kilometr vedl lehce do kopce. Otázka byla, jestli to přejede ve špici nebo ne. 
Ráno před etapou nám řekl sportovní ředitel Brian Holm, že pokud se Cav nebude cítit, mohou to zkusit Kwiatkowski nebo Štybar. Řekli jsme, že jo – oukej. Pamatuju si, že tři kilometry před cílem jsem jel někde na 150té pozici – úplně ztracenej v balíku! Pamatuju si, jak jsem kilák a půl před cílem najížděl do zatáčky a říkal jsem si, že jsem dneska neudělal vůbec nic. Týmu jsem nepomohl – ani nevím kde kluci vlastně jsou, protože jsme se v balíku ztratili. Do cíle je blízko a už ani nemůžu nic zkusit. Mohl jsem ráno rovnou zůstat v autobuse. Jenže se balík lehce zastavil a povedlo se mi prokličkovat dopředu. V ten moment jsem nastoupil! Pak se na levé straně stal ten pád a já jsem ujel. Občas doopravdy nevíte, kde na vás čeká šance… I když si občas na silnici myslíte, že je to prohraný, musíte do toho jít až do samotného závěru. V takových etapách a klasikách je skoro pravidlo, že situace vypadá beznadějně, ale musíte věřit a zkusit to! Na silnici je hezký, že se můžou objevit různé situace, ze kterých se dá něco vytěžit. Samozřejmě že v závodním roadbooku si taky dopředu nějaké etapy vytipujeme, kdy si řeknete – tahle by mi měla sedět, tahle je trošku na hranu a tahle asi ne… Může se vám povést dobrej únik a etapu vyhrajte.
Takže papírové předpoklady většinou nefungují?
Někdy jo, ale někdy se vám otevřou šance a musíte za ní jít.
Na světovém šampionátu v Bergenu jsi měl šanci na pódium ještě 200 metrů před cílem. Co rozhodlo, že potřetí za sebou vyhrál Sagan? Vždyť přece není úplně nejrychlejší…
Zdá se mi, že je totální salámista. Prostě si řekne – uvidím, jak to dopadne. Bergen byl příklad za všechny. Doopravdy jsem ho celý závod neviděl, až jsem si říkal, že zřejmě zabalil. Bylo to i tím, jak jsme se pořád pohybovali vpředu. Poprvé jsem Petra uviděl možná po 250ti kilometrech. Ale asi si řekl dobrý, vyhrál jsem už dvakrát. Zkusím to tam ještě jednou šlehnout – on sám přiznal, že si myslel, že je po závodě. Možná mu to tam padá, protože je v hlavě uvolněnej…
Čich na situace? Intuice?
V takových situacích platí, že čím víc chcete, tím míň to jde. A uděláte zbytečnou chybu. Když se rozhodujete, jestli pojedete doprava nebo doleva, je pozdě. Je to o tom číst závod, peloton a spíš poslouchat intuici, než svoje rozhodnutí. Když se musíte rozhodnout, už je to špatně. Do Bergenu jsem určitě nejel pro 14. místo. Připravoval jsem se na mistrovství světa cíleně už po Tour de France. Profil tratě mi seděl – na můj typ závodníka jak dělanej. Ale ten den to nebylo úplně to, co jsem si představoval. Ze začátku se mi jelo dobře, pak špatně a pak od 220tého kilometru zase dobře. Vytrápil jsem se však, abych zůstal v první skupině. Ten spurt byl pak asi nejhorší spurt kariéry. Najel jsem si perfektně, 200 metrů před cílem jsem se držel za Saganem. Zpětně však vidím, že jsem udělal obrovskou chybu, když jsem hned najel na vítr. Zatáčky šly levá – pravá a když jsme jeli za Saganem, vyjel jsem doprava na vítr… Kdybych zůstal za Petrem, na medaili by to asi nebylo, ale mohl jsem dojet třeba šestej, sedmej, ale takhle jsem větrem zpomalil a ještě mě pár kluků objelo.
Rychlost se s věkem objektivně ztrácí. Nebo je to v cyklistice trochu jiné než třeba v atletice? Může si cyklista po třicítce rychlost udržet, nebo dokonce ještě rozvíjet?
Když jsem viděl, jakou měl letos sezonu Philippe Gilbert, myslím si, že to určitě není věk, co vás zpomaluje. Spíš styl závodění – ty dlouhé kilometry i to že vlastně jedete všechno hodně v tempu. To je to, co vás zpomaluje.
Dá se říct, že velké objemy v tréninku i závodech jsou po letech už trochu nezáživné?
Vůbec ne, spíš je to výzva hledat ty probuzovače organismu, aby vás to nakoplo dál.
Tréninkové dávky – celkový počet najetých kilometrů – se v průběhu kariéry mění, nebo se stabilně pohybují na podobné výši každou sezonu?
Ročně to dělá od 30ti do 35ti tisíc kilometrů. Záleží na tom, jestli je člověk celý rok zdravý, nebo má nějaké výpadky.
Uran v jednom rozhovoru říká, že po 250ti kilometrech závodu nerozhoduje rychlost, ale síla.
Přesně tak, kolik co našetříte. Často to vidíte na klasikách – na dlouhých těžkých klasikách dokážou subsprinteři porazit i nejlepší sprintery. Bylo to vidět loni v extrémních podmínkách v Kataru. Myslím si, že kdyby Sagan s Cavendishem jeli proti sobě deset spurtů, Cav by jich pravděpodobně osm vyhrál. Tím, že se však závodilo v extrémních podmínkách, změnily se papírové předpoklady. Závod odpracovaly ostatní národnosti a on se tam s nima dovezl. Dokázal si pošetřit, přestože už vpředu nikoho k sobě neměl. Pošetřil, co mohl a to v dlouhých závodech opravdu rozhoduje.
Další pokračování rozhovoru se Zdeňkem Štybarem najdete na stránkách PelotonSportu v pátek 22. prosince.
Text: Manfred Strnad Foto: QuickStep a autor
